Můžeme celkem bezpečně tvrdit, že žádnému z dosavadních českých prezidentů se nepodařilo jasně ustanovit „ústavní zvyklosti“, které se k prezidentství váží. Každý z polistopadových prezidentů definoval svojí roli nově. Zatímco Václav Havel poskytoval morální krytí české cestě ke kapitalismu, Václav Klaus si, poté co tento kapitalismus vlastnoručně vybudoval, dal za úkol otravovat českou veřejnost svým obscénním bojem s Havlem a jeho dědictvím. Tento do velké míry vnitřní zápas se bohužel neodehrával jen v jeho hlavě, ale stalo se z něj veřejné divadlo.
Po odchodu Klause, Jakla a Hájka, kteří působili jak bytosti z jiné dimenze, došlo k jejich vystřídání Zemanem společně s jeho poltergeistem Ovčáčkem a na dalších pět let bylo jasné, že se ani tentokrát nepohneme ani o píď. Narcistní persona tentokrát sváděla osobní boj především s předsedou vlády, kryla záda velkobyznysu, svezla se na migrační hysterii a rozdávala nechtěné vulgární bonmoty, kdykoli bylo potřeba odklonit pozornost veřejnosti od nepříjemností, kterým měla čelit ona nebo její spojenci v politickém establishmentu.
Moc řečí a moc řeči
Máme tedy za sebou deset let nepřesvědčivého Václava Havla a následujících patnáct let naprostého prezidentského marasmu. Tváří v tvář takové skutečnosti asi nepřekvapí otázka, zdali by nakonec nebylo nejlepší prezidentskou funkci úplně zrušit. Ušetřili bychom spoustu času, znechucení i peněz. K ničemu takovému se ale v dohledné době neschyluje, a tak je opět na místě úvaha, kdo by vlastně měl být prezident a proč.
Prezident je stimulant i sedativum, halucinogen i afrodiziakum. Jeho práce není hrubým a bezprostředním výkonem moci, ale podstatně jemnějším typem práce s myšlením lidí.
Odrazit se lze jedině od pokusu určit, k jakému užitku vlastně prezident je a jakou roli reálně sehrává a může sehrávat v české politice. Můžeme jej považovat za hlavu státu, nejvyššího ústavního činitele nebo jen za monarchistický relikt. Definice prezidentské funkce je pořád ještě v procesu. Na čem se ale shodnout můžeme, je skutečnost, že prezident je především silnou postavou veřejné debaty, ve které má zcela jedinečné postavení, a kdykoli může intervenovat do mediálního prostoru.
Hranice ústavních pravomocí tak mohou vzbuzovat otazníky, nicméně reálnou mocí českého prezidenta je moc řeči. Všichni dosavadní prezidenti si toho byli vědomi. Otevírali ve společnosti témata, která mnohdy ležela ladem, některé debaty zrychlovali a eskalovali, jiné zase zpomalovali a umrtvovali. Klaus zrychloval skepsi k evropské integraci během finanční krize, Zeman stupňoval debatu o uprchlících a islámu. Havel elitářsky kázal o české „malosti“, která nedokázala pochopit vnitřní velikost východního kapitalismu.
Společenské psychedelikum
Prezident je stimulant i sedativum, halucinogen i afrodiziakum. Jeho práce není hrubým a bezprostředním výkonem moci, ale podstatně jemnějším typem práce s myšlením lidí, ať už ve formě manipulace nebo naopak impulzu k osvobození od manipulátorů. Může dmýchat spory ve společnosti, nebo je naopak tlumit, rozvíjet politickou imaginaci i uklidňovat vášně. Vše z toho je formálně vzato legitimní, záleží pouze na obsahu.
Vezměme si třeba Zemanovo oblíbené odklánění pozornosti. Až bude příští premiér Babiš otáčet svůj oblíbený kolovrátek o tom, že všici kradnú a Kalousek zvlášť, může se prezident důrazně a veřejně ptát, jak je možné, že mezitím jeho vláda lepí státní rozpočet pouštěním žilou důchodcům. Až se bude příští vláda dušovat třeba tím, že tradiční rodina je základ státu, může se prezident zdvořile zeptat, co udělala pro matky samoživitelky a podporu rodin s dětmi, kromě velkohubých floskulí. Když budou vysocí vládní činitelé mluvit o tom, že imigranti nám tu snižují cenu práce, může jim vmést do tváře, proč už u nás neroste minimální mzda. Odklánět pozornost lze nejen od skutečných problémů ke vzdušným zámkům, ale i opačným směrem.
Ambice přímo voleného prezidenta mohou ale být podstatně větší. Má právo mít svůj vlastní program, který by měl především obsahovat témata, která bude prezident prosazovat ve veřejném prostoru. Prozatímní kandidáti jsou ale zatím jen okrasné květiny, které vyzvaly na souboj žahavou kopřivu. V případě jejich vítězství od nich nelze čekat nic víc, než hradní pózu a klid na práci pro dolních deset milionů. V případě Zemanova vítězství se pak možná dočkáme jeho odchodu z Pražského hradu na lafetě se všemi poctami, které se k úřadu pojí.
Od sebestředné robotárny k solidární společnosti
Pokud prezident vládne mocí řeči, jak by měl tedy mluvit? V horizontu následujících let se otevírají před českou společností otázky, na něž se urgentně hledá odpověď. Jak přejít na moderní, solidární a zelenou ekonomiku, která se nebude opírat o levnou práci? Znamená postupující automatizace práce hrozbu pro Českou republiku? Co dělat s příjmovou chudobou? Jak čelit českým fobiím z jiných kultur bez planého a samolibého moralizování? Lze se vzepřít kulturnímu konzervatismu velké části české společnosti?
Pokud má smysl uvažovat o kandidátovi, který na tyto otázky dá jasné odpovědi, je to po mém soudu Josef Středula, o kterém podle Bohuslava Sobotky sociální demokracie uvažuje jako o jednom z možných kandidátů. Dojem, který taková představa vyvolala, byl v zásadě dvojí: na jedné straně nadšení, na straně druhé skepse, opírající se především o přesvědčení, že Středula by měl jen malé šance se prezidentem stát, navíc je vynikajícím odborářem – mužem na pravém místě.
Dovolil bych si ale takovou argumentaci obrátit. Právě proto, že je Středula vynikajícím odborářem, měl by se stát prezidentem. V České republice média stále odborářské aktivity převážně buď zdvořile ignorují, nebo rovnou absurdně odsuzují jako relikt totalitní minulosti. Takový postoj si už ale nelze dovolit právě k úřadu prezidenta, který požívá napříč společností uznání a respekt. Odborář prezidentem je odborářským snem!
Marginalizované odbory by získaly svého zástupce, který ovládá moc slova, v pozici „hlavy státu“, jež se těší obří mediální pozornosti. Pečlivá mravenčí práce odborářské kampaně Konec levné práce by tak začala najednou dělat mílové kroky a přeskočila hned několik mezifází v obtížném boji o prosazení ve veřejné aréně. Odborářský prezident by tak s podstatně větším dopadem měl možnost artikulovat zájmy pracujících, tedy oněch skutečných dolních deseti milionů, které se v ústech současného prezidenta staly jen prázdnou frází bez obsahu.
Je důležité si uvědomit, že příští vláda nemusí být vůči odborářským požadavkům zdaleka tak vstřícná, jako ta současná, kde pořád za delší konec provazu tahají sociální demokraté. Mít proti sobě politickou i mediální moc bude v takové situaci znovu znamenat značné zpomalení v prosazování zájmů pracujících, a odbory se tak mohou ocitnout v situaci, kdy prakticky nebudou mít silné politické zastání. To, jestli by měl Středula šanci uspět v samotných prezidentských volbách, pak není jen rétorická otázka, ale skutečná výzva pro ty, kteří by zas po čase mohli opustit pohodlí své skepse a vložit svoji energii do zápasu za něco, co by mělo smysl a přinášelo reálnou naději.
Autor je spolupracovník redakce.