Vítejte zpátky, Františku! Leta jsme vás tu neviděli


Panteon Národního muzea by výměnou Šrámka a Fučíka za císaře Františka Josefa a jeho manželku Sissi ztratil svůj smysl.

Ředitel Národního muzea Michal Lukeš to nemá ve svém úřadě úplně jednoduché. Rekonstrukce budovy, výměna podlahy, elektroinstalace, restaurování nástěnných maleb, čištění sazemi začerněné omítky, nutnost vyřešit rány po kulometné palbě, k níž se uchýlilo zpupné sovětské okupační vojsko, dozírat na práci firem zaměstnávajících stovky dělníků – a aby toho nebylo málo, najít novou koncepci českého Panteonu. Přesně toho Panteonu, s jehož prvním náčrtem přišel roku 1840 František Palacký, autor návrhu novostavby Národního muzea, jež mělo být postaveno na paměť císaře Františka I.

V dispozici Palackého velkorysého plánu se myslelo nejen na sály, v nichž měli výsledky své práce vystavit zoologové, botanici, archeologové, numismatici a další odborníci, ale i na knihovnu, studovny, lapidárium a rozsáhlé depozitáře. Neméně významnou položkou pak byla idea Panteonu osazeného sochami a portréty vážených osobností.

Namísto odbojáře a básníka vrhne ředitel se svou radou do Panteonu historické postavy, které s moderním vývojem této země mají společné snad jen to, že musely být bezezbytku vyvráceny.

Stavební práce na Muzeu započaly až o necelé půlstoletí později, a to nikoli podle představ Palackého, ale na základě návrhu Josefa Schulze. Ten byl zvolen ve výběrovém řízení mimo jiné i proto, že opět zdůraznil ústřední úlohu Panteonu. Společensko-kulturní a symbolický potenciál národní výstavky byl značný a už v době jejího vzniku se dalo očekávat, že půjde o živý a s historií českého státu velmi úzce propojený hodnototvorný architektonický element.

Doba rekonfigurací

A vskutku – neuběhlo ani třicet let, během nichž byla smetena zvetšelá habsburská monarchie i se svými ikonami, a Panteon doznal prvních změn. Českoslovenští demokraté si věru nepřáli, aby na ně z ochozů shlížel druhdy nesmrtelný František Josef I. s císařovnou Alžbětou. Oba zmizeli a na jejich místa dosedly hlavy nových strůjců národního štěstí. Po dalších pětatřiceti letech se situace opakovala: Panteon byl rekonfigurován Zdeňkem Nejedlým. Tehdejší ministr školství a národní osvěty postupoval s jasnou intencí, stejně jako ti, kteří rozhodovali o nové sestavě po porážce Rakouska-Uherska. Tentokrát ovšem musel pryč Masaryk, Beneš a s nimi třebas i takový Rieger anebo Pekař. Mezi nově přibyvšími byl pochopitelně sám architekt nejnovějších změn, Julius Fučík anebo Fráňa Šrámek.

Další změna na sebe nechala čekat poměrně dlouho. Přesto jsme se jí dočkali – v dohledné době bude podle Lukeše zrušena poslední, ideologicky vynucená úprava. Na tom by nebylo nic zvláštního, naopak, i po více než jednom století se vyjevuje symbolická mocnost vážených hlav. Jenže tentokrát v poněkud jiném gardu. Jak totiž pravil ředitel Muzea, Panteon by se měl vrátit do původní prvorepublikové podoby. S jednou výjimkou – zatímco za Masaryka se vlastenci obešli bez císaře a jeho nešťastné manželky-sestřenice Alžběty, dnes si je tam oba pěkně dosadí zpět. „Usnesli jsme se, že už snad je doba, kdy by se tam mohli vrátit,“ vysvětlil Lukeš chystanou změnu s tím, že císař na Muzeum přispěl značným finančním obnosem.

Zavilá síla reakce

Je úplně jedno, kolik peněz císař – mimochodem tentýž císař, jenž svou neschopností přispěl ke konfliktu projevivšímu se i na chodu Muzejní společnosti – Národnímu muzeu daroval. Stejně tak je úplně jedno, že o žádné prvorepublikové podobě Panteonu nemůže být řeč, pokud v něm bude znovuinstalována panovnická dvojice. To, o co tu jde, je skutečnost, že se bez širší diskuse vedení Muzea usnese odstranit Fučíka se Šrámkem; jako by bylo úplně jedno, že první z nich se zapojil do protiválečného odboje a druhý symbolizoval odpor vůči válečnému běsu a naděje mladé republiky. Díky Panteonu se tak s razancí, která překonává očekávání, ukazuje, že máme co dělat přesně s tím, co by se pěkně postaru dalo nazvat zavilou silou pravičácké reakce. Namísto odbojáře a básníka vrhne ředitel se svou radou do Panteonu historické postavy, které s moderním vývojem této země mají společné snad jen to, že musely být bezezbytku vyvráceny.

Můžeme se ale na celou tuhle nešťastnou záležitost podívat i jinak. Všechny předchozí úpravy byly vedeny progresivně a využívaly možnosti postavit do středu společnosti postavy, které bezprostředně určovaly její podobu. A dnešek? Ten už je schopen leda uvádět věci na pravou míru a vracet se do jakéhosi předideologického stavu. Do ráje, chtělo by se zvolat, do ráje obydleného císařem! – Takový zpětný pochod jistě přinese řadu blahých důsledků. Co si s nimi počnou všichni ti, kteří volají po silných osobnostech, opravdu nevím; možná jim dojde, že v zemi, která nadevše miluje ctihodné starce a mocné dárce finančních obnosů, nakonec nezbude než počkat na příští transformaci soch umístěných na národním ochozu.

Autor je literární kritik a antikvář.

 

A2LARM