Když před sedmi týdny Theresa Mayová přes opakované ujišťování, že k tomu nedojde, vyhlásila předčasné volby, mohla si právem připadat jako vítěz: britská levice byla v troskách. Průzkumy prorokovaly labouristům 24 procent a jejich předseda Jeremy Corbyn se zařadil mezi nejméně oblíbené britské politiky posledních let. Nyní je vše naopak. Popularita premiérky se propadá – a její tolikrát proklínaný soupeř se po mnoha letech posměšků v očích veřejnosti proměnil v legitimního státníka. Výsledky průzkumů se od sebe značně liší a po lekcích udělených brexitem a Trumpem – nehledě na to, jak komplikovaným způsobem brexit zamíchal britskou politickou scénou – bychom je neměli brát za bernou minci. Většina z nich nicméně ukazuje výrazný a nečekaný vzestup labouristů. Volby, které měly být fraškou, se najednou staly skutečným zápasem.
Britská remontada
Jak je možné, že se labouristům podařilo za pouhý měsíc ovládnout předvolební průzkumy? Podílel se na tom stranický manifest, stranická kampaň i Corbyn sám. Program labouristů je jasný a sebevědomý, v ostrém kontrastu s váhavým dokumentem, který představili v roce 2015. Labouristé se chtějí konzervativnímu programu postavit čelem a odčinit sedm let nemilosrdných úsporných opatření. Zdravotnictví se dočká lepšího financování poté, co labouristé zvrátí škrty ve výši dvaadvaceti miliard i proces privatizace. Skončí toryovské odprodávání obecních bytů a vyroste sto tisíc nových obydlí. Voda a železnice budou znárodněny, školné na univerzitách zrušeno. Manifest dokonce obsahuje i závazek k finanční podpoře umění. A co je nejdůležitější, u každého z těchto bodů je uvedeno, kolik bude stát.
Jeremy Corbyn je oblíbenější než jeho předchůdce Ed Miliband a má sebevědomí, plán a zatraceně dobrý politický program, se kterým dokázal během nevídaně krátké doby zvrátit všechny předpovědi výsledku voleb.
Labouristé na těchto bodech postavili velmi efektivní kampaň vedenou na internetu, na náměstích i mezi dveřmi bytů. A Corbyn se mezitím ve svých mediálních vystoupeních zcela proměnil: v televizi vystupoval s klidem a na agresivní dotazy reagoval místo svatouškovství s až zenovou mírností. Slyšet slogany jako „Live, work, play“ (Žít, pracovat, hrát si) z úst mainstreamového politika bylo šokující – ale ten pravý otřes přišel, když se lidé začali o společenských problémech zmiňovaných labouristy bavit. Na poslední chvíli tu došlo k obratu, který někteří z mých známých přirovnali ke španělské remontadě.
Dalším důvodem úspěchu z úplně jiného soudku byl nepopiratelný kolaps politického kapitálu Theresy Mayové. Vyhlásila volby, ale odmítla vést kampaň: neúčastnila se debat s předsedy dalších stran a až do nedávna nedávala ani rozhovory v rádiu BBC. Místo toho se rozhodla vsadit na hrubé vtipy ad hominem, jako byl třeba popis Jeremyho Corbyna jako bezbranného, nahého a osamělého ve vyjednávání brexitu – „což přece nikdo z nás nechce vidět“. Dekorum je významnou součástí britské politiky a až dosud ho konzervativci mohli považovat za sobě vlastní. Mayová ale dekorum zachovat nedokázala, zatímco Corbyn se projevoval trpělivostí a respektem.
Prostředník vztyčený na Westminster
Roli ale hrají i další faktory patrné pouze při pohledu na britskou politickou scénu z širší perspektivy – a právě kvůli nim se při předpovídání výsledků těchto voleb nedá na výzkumy spoléhat. Prvním z nich je brexit: Mayové se, politickému pozérství navzdory, nepodařilo v očích veřejnosti ztotožnit s hlasy volajícími po odchodu z Unie. Britové moc dobře vědí, že žádný plán postupu při brexitu neexistuje – a vědí to i konzervativní politici a Evropská unie. Proti Mayové se postavil dokonce i Nigel Farage. O co vlastně šlo při hlasování o brexitu? Rozhodně to nebyla racionální volba postavená na zhodnocení plusů a minusů evropské politiky. Ve skutečnosti se jednalo o – můžeme-li se dopustit jistého zjednodušení – gesto vztyčeného prostředníku na parlament obecně a Camerona konkrétně. A toto gesto se nyní, nelogicky a nečekaně, těší obnovené popularitě v rámci Corbynovy kampaně v naději, že tuto frustraci dokáže přetavit v progresivnější agendu labouristů.
Pokud se ty optimističtější z průzkumů nepletou, pak se liberální levice, která dosud stála proti Corbynovi kvůli jeho stanovisku k brexitu, postupně vrací k labouristům díky jejich novému manifestu. Může to být tím, že brexit nakonec není tak důležitým tématem? Nebo si lidé konečně uvědomili rozsah problémů, kterým Británie čelí, a spatřují v Corbynovi nejlepší volbu? Ať už je to jakkoli, labouristé nyní mají značnou výhodu v tom, že jejich kampaň dokáže oslovit zastánce i odpůrce opuštění EU.
Nejdůležitějším aspektem je ale schopnost mobilizovat mládež. V zemi s tak ostrou generační dynamikou, jakou má Británie, je účast voličů mladších pětadvaceti let klíčem k vítězství ve volbách. Ti, kteří sledují britskou politiku, si vzpomenou že Corbyn úspěšně odolal dvěma pokusům o sesazení mimo jiné díky přílivu mladých lidí do řad labouristů. Toto (znovu)spojení strany s mladými nadále pokračuje – dobrými příklady jsou nejen #grime4corbyn, ale i Corbyn na obálce magazínu NME a rockového časopisu Kerrang!. Pokud se toto oslovování mladých projeví na účasti ve volbách, může se jednat o rozhodující hlasy; ne nadarmo labouristé prosazují – na rozdíl od konzervativců – imperativ „Get out and Vote“ (běž a vol).
Volby, ve kterých je o co bojovat
Neměli bychom ale oslavovat předčasně. Kampaň labouristů nedokázala oslovit starší lidi – mezi voliči nad šedesát let stále suverénně vedou toryové a to nejlepší, v co můžeme doufat, je, že pochybnosti ohledně vládnutí Mayové by mohly některé z nich přimět, aby se zdrželi hlasování (byť by to bylo přinejmenším neobvyklé). Také bychom neměli zapomínat, že předvolební průzkumy obvykle podporu labouristů přeceňují a je možné, že vlna popularity je ve skutečnosti menší, než se zdá. Volby mohou ovlivnit i teroristické útoky, ke kterým došlo v sobotu – teoreticky by se mělo jednat o bod v neprospěch Mayové, která posledních šest let zastávala post ministryně vnitra, ale bezpečnostní otázky v minulosti vždy nahrávaly spíše konzervativcům. Podobné je to i s ekonomikou – konzervativci jsou v očích veřejnosti nadále považování za schopnější, a to i přes jejich v tomto ohledu otřesnou historii. A tato dvě témata patří v očích voličů mezi nejdůležitější.
V těchto volbách je o co bojovat; sázky jsou vysoké a rozpory v předvolebních průzkumech to jen potvrzují. Jeremy Corbyn je oblíbenější než jeho předchůdce Ed Miliband a má sebevědomí, plán a zatraceně dobrý politický program, se kterým dokázal během nevídaně krátké doby zvrátit všechny předpovědi výsledku voleb. Ať už se ale stane cokoli, vědomí, že tento předseda se dokázal dostat tak daleko s takovým programem, by mělo stačit k tomu, aby konečně umlčelo neoliberální levici a blairisty uvnitř strany jednou provždy – a přitom posunout hranice toho, co všechno je politicky možné v Británii. Na výsledku samozřejmě záleží, ovlivní životy milionů lidí. Ale tyto volby budou – více než jakékoli jiné v poslední době – důležité i bez ohledu na obsah volebních uren.
Autor je novinář spolupracující s organizací European Alternatives.
Z anglického origninálu From zero to hero: how Jeremy Corbyn resuscitated UK Labour against all odds, publikovaného na webu PoliticalCritique.org, přeložil Michal Chmela.