„Tati, ty mě nenávidíš?“ ptá se dcera svého otce v populárním videu, které před volbami ve Velké Británii šířilo levicové hnutí Momentum. Video zobrazuje fiktivní budoucnost v roce 2030, kdy jsou věci jako studium zadarmo již dávno nepředstavitelné. „Tati, můžu jít na vysokou školu?“ ptá se dcera táty. „No, můžeš, ale budeš za to muset zaplatit daleko víc, než jsem platil já,“ vysvětluje jí otec blahosklonně. Volí totiž pravici, která hlásá, že každý si na všechno musí sám vydělat – což dobře známe i u nás.
Obdiv k bohatým
Britské video vystihuje podstatu myšlení, kterým se honosí i spousta Čechů. Také u nás je silně rozšířená představa, že každý se má o sebe postarat sám. Budoucnost „pro naše děti“ si přivlastňuje oligarcha Babiš, který chce řídit stát jako firmu a sbírá body za to, že umí obratně využívat díry v zákonech. Jak to, že je dnes nejoblíbenějším politikem v zemi?
Nikdo v ČSSD se neodváží říct, že ti úplně nejbohatší parazitují na společnosti a měli by jí to vrátit.
Typická odpověď zní, že tu momentálně nikdo lepší není. Babiš má skvělé PR a ostatní strany se nacházejí v poločase rozpadu. Zapomínat bychom ale neměli ani na českou společnost, která chová obdiv k bohatým jedincům. Spousta lidí vzývá úspěšné podnikatele a žádá klid na levnou práci. A věří, že bez silných typů jako Babiš bychom stejně nebyli nic – což jsou představy, kterými jsme byli masírováni celé roky. I když je to zvláštní. Máme hrubě podfinancované školství a konkurujeme ostatním zemím nízkou cenou práce. Stali jsme se levnou montovnou, kde platy výrazně zaostávají za Západem, bez šance se mu přiblížit. Tohle má být ona vysněná svoboda?
Podstatu našeho problému vystihl britský kreslíř Darryl Cunningham ve skvělém komiksu Věk sobectví (2015). Líčí osudy známé americké spisovatelky Ayn Randové a ukazuje, kam až může vést víra v kapitalismus jako řemen. Randová v mládí emigrovala z Ruska a chovala nenávist vůči všemu na levici. Proslula brojením proti společenské solidaritě, stejně jako obhajobou nespoutaného tržního hospodářství. Svět podle Randové řídí silní, tvůrčí a naprosto nezávislí jedinci, kteří jdou za svými cíli takříkajíc přes mrtvoly. Což je dlouhodobě dost zhoubná představa.
Svět ostrých loktů
Samotná Ayn Randová byla nesmírně asociální a sobecká. Vzala si za muže herce, na kterého se ve víru kariéry vykašlala a ponižovala ho, zatímco on se upíjel. Když její partner v závěru života onemocněl psychickou chorobou, Randová ho týrala mnohahodinovými domácími úkoly, které mu měly vrátit jasnou mysl. Současně měla vztah s o pětadvacet let mladším psychologem Nathanielem Brandenem, který se stal předním propagátorem jejích myšlenek – ovšem i jeho nakonec po řadě zklamání úplně odkopla.
Randová ukazovala, jak to vypadá, když se z vás stane malé chodící ego. Sice hlásala individuální svobodu, ale v kroužku svých přátel-obdivovatelů zavedla miniaturní diktaturu – opačné názory byly pranýřovány a nesouhlas tvrdě trestán opovržlivým vyloučením. Otevřeně hájila ekonomický systém, který zvýhodňuje úzkou vrstvu nejbohatších. Spása pro lidstvo totiž podle ní spočívala v kreativitě několika výjimečných jedinců, kteří vytvářejí hodnoty, zatímco osud těch ostatních je na druhé koleji.
Od osmdesátých let se jejího individualistického učení chopily pravicové think-tanky, které ho rozšířily po celém světě. Rostoucí popularita jejího díla časově odpovídala vítězství neoliberalismu (tedy víry ve volný trh), jehož ideologii ve svých textech Randová předznamenala. Není náhoda, že i naše společnost v devadesátých letech prošla „léčbou Klausem“ a byla zasažena pořádnou dávkou víry v ostré lokty a sociální darwinismus, v němž přežijí jen ti nejsilnější. A právě to mezi námi přežívá dodnes.
Prostřílíme se v kapitalismu?
Je možné zlomit víru, že se máte starat hlavně sami o sebe? Nebo že oligarchové jsou naše spása? V souvislosti s pádem preferencí ČSSD se dnes mluví o tom, co všechno dělá levice špatně. Diskuse se stáčí k tomu, koho dosadit na místo Bohuslava Sobotky, nebo že sociální demokracie nemá výraznou osobnost a vlastně toho lidem moc nenabízí. Případně, že se při pohledu na bandu zkorumpovaných mafiánů s Milanem Chovancem v čele nejde Babišovým voličům divit. To je vesměs pravda. Ale není to všechno.
Levice doplácí na to, že rezignovala na boj o hodnoty. Neprosazuje razantně svoje myšlenky – pokud vůbec nějaké má. Nikdo v ČSSD se neodváží říct, že ti úplně nejbohatší parazitují na společnosti a měli by jí to vrátit. Při první ostřejší kritice progresivního zdanění (třebaže dost špatně nastaveného) v médiích se levice stáhla a odmlčela. Neumí polarizovat a přitáhnout k sobě pozornost. A na většinu problémů má technokratická řešení místo toho, aby lidem nabídla diametrálně odlišný pohled na svět.
V takovém případě se není čemu divit. To, co dávno pochopila pravice – že má svést bitvu o dominantní názor ve společnosti –, levice nezvládá. A místo toho dnes nabízí prostřednictvím Chovance lidem poloautomatické pušky. Asi proto, abychom se českým kapitalismem nikoli protloukli, ale rovnou prostříleli. Lidé dál věří, že „kdo chce, tak může“ nebo že stát je firma a občané jeho zaměstnanci. Jenže to je nesmysl. Svět, kde vládnou bohatí, je k nežití. Naopak pořádné zdanění těch nahoře by mělo být v civilizované zemi normální věc. Opravdu je tak těžké přesvědčit o tom českou společnost?
Autor je šéfredaktor Alarmu.