Blíží se týden hrdosti a já se (ne)budu bát


Anarchokapitalistický prostor Paralelní Polis chce diskutovat o pochodech hrdosti. Do debaty ale zve i homofoby a neonacisty.

Jsem Marie a jsem trans. Během loňského týdne hrdosti jsem se vyoutovala. Hodně jsem o svojí identitě začala mluvit, následně vstoupila do lidskoprávní organizace, která se zabývá právy trans* lidí a na její činnosti se dodnes podílím. A tak se – mimo jiné – stalo, že jsem byla pozvána do diskuse v Paralelní Polis. Diskutující měli v debatě reflektovat především smysl a účinky konání pochodů hrdosti a k nim přidružených akcí, což v České republice zahrnuje především obří festival Prague Pride. Pozvání jsem přijala. Rozhodně jsem nečekala mírumilovnou debatu. Sám organizátor, Michal Urza, dle svých slov chtěl řešit především způsoby financování Prague Pride.

Nejde o reflexi pochodů hrdosti, nýbrž o obhajobu vlastní existence. Ta se ovšem dá praktikovat velice těžko, pokud jsou do debaty přizváni dva homofobové a jeden cisheterosexuál, který jejich přítomnost a svobodu vyjadřování nenávisti obhajuje.

Kdyby mě ovšem před pár dny v nějakém zapadlém facebookovém statusu neoznačil můj známý, nejspíš bych nadále nevěděla, s kým bych měla diskutovat: neonacista Pavel Matějný ze spolku Národní obroda (člověk, který s oblibou cituje nacistické válečné zločince), vysoce postavený člen Strany svobodných občanů a ne úplně nízko postavený politik Luboš Zálom, obhajující „antihomosexualistické“ tažení Ladislava Bátory a Petra Hájka, Urza z Paralelní Polis. Okamžitě jsem začala jednat a takřka nepřetržitě jsem si po čtyři dny s Urzou vyměňovala zprávy, diskutovala na facebookové stránce oné debaty, načež jsem na pokraji sil svoji účast odvolala.

Absolutní svoboda slova?

Důvody jsou víceméně jasné – první dva diskutující dlouhodobě popírají práva queer osob na důstojnou a rovnoprávnou existenci, v případě prvního jde dokonce o vyhrožování násilím a smrtí oběšením. Druhý se „pouze“ zaklíná jménem Ayn Rand. A jako osoba, vůči níž je genderově a sexuálně podmíněná nenávist těchto dvou diskutujících namířena, se rozhodně nemusím a ani nehodlám této nenávisti dobrovolně vystavovat. Můj požadavek vůči organizátorovi byl následující: Pavel Matějný se diskuse nezúčastní. Na rozdíl od Záloma totiž neváhá využít fyzické násilí a skupinové napadání (s věrnou Národní obrodou za zády).

Anarchokapitalista Urza se však postavil vedle neonacisty a začal ho obhajovat, a to především ve jménu absolutní svobody slova. Absolutní v tom smyslu, že i názor popírající lidská práva musí zaznít, aby mohl být vyvrácen. A že za názor nelze trestat, oponentovi je totiž nutno jeho bludy vyvrátit racionálními argumenty. Takový postup je ovšem jednak nesmyslný v samotné diskusi (a to vzhledem k časové dotaci dvou hodin), jednak nutí diskriminované osoby vystavovat se možným útokům. Argument, že tato může účast odmítnout, je naprosto irelevantní – dramaturgie takové diskuse je naprosto absurdní, neboť diskriminované vytlačuje z debaty a marginalizuje jejich hlas.

Urzy, potažmo Paralelní Polis, která akci zaštiťuje, se ovšem netýká jenom faktická legitimizace názorů v demokratickém státě trestných, ale taktéž šikovné a naprosto neetické využití data konání akce a mylného dojmu, který vzbuzuje. Tedy že se jedná o další z řady debat, které se během týdne hrdosti budou dít. Zde ovšem nejde o reflexi pochodů hrdosti a osvětových akcí, nýbrž o obhajobu vlastní existence. Ta se ovšem dá praktikovat velice těžko, pokud jsou do debaty přizváni dva homofobové a jeden cisheterosexuál, který jejich přítomnost a svobodu vyjadřování nenávisti obhajuje.

Lekce solidarity

Již při začátku debaty, kdy jsem ještě doufala, že situaci psychicky vydržím, jsem si, díky přátelům, zajistila, že nebudu nikde chodit sama. Ani do Paralelní Polis, ani z ní. A že v den, kdy se má debata konat, nebudu pro jistotu spát doma. A že člověk, kterého jsem původně u sebe doma plánovala ubytovat, bude spát na jiném, bezpečnějším místě. A tak se i stane. Ale já se během Pride týdne nebudu bát. I díky přátelům, kteří mi nezištně nabídli pomoc, ať už fyzickou či psychickou, i díky bezprostřední podpoře v okamžiku, kdy jsem své vyjádření ohledně účasti na debatě publikovala na sociálních sítích – antifašistky, křesťanští anarchisté, feministky, Mladí zelení, aktivistky a aktivisté v oblasti postižení a další.

Nevěřím, že tato lekce solidarity dopadne v anarchokapitalistických kruzích na úrodnou půdu. Pro mě je však toto dění důkazem, že i když queer diskriminuje jak legislativa, tak nemalá část společnosti, existují zde intersekcionální emancipační skupiny napříč různými směry a ideologiemi, kterým jsou slovo a čin solidarity více než blízké.

Autorka je organizátorka Alt*Pride.

 

A2LARM