Co vyhrál Bašár al-Asad?


Arabské jaro vyšlo z módy. Nyní se zdá, jako by se islamistům mohli postavit pouze diktátoři typu Asada. To je však omyl.

Když lidová povstání Arabského jara začala, byli to diktátoři, kdo utíkal ze země, zpravidla letadlem, tak jako prezident Zín Abidín bin Alí na počátku roku 2011. Nyní jsme svědky opačného procesu: prchají sami obyvatelé, například ze Sýrie, a sice po moři a po souši. Tento obrat nastoluje základní otázku, stejně prostou jako tragickou: lze po vítězství prezidenta Asada v Sýrii vůbec ještě volat po demokracii (byť se jeho vítězství jeví jako dočasné, jak někteří předpovídají)? Co to znamená pro obyvatele Maghrebu a Středního východu?

Pro mnohé je první lekce ze syrského případu jednoznačná: revoluci nelze vyhrát, nebo alespoň ne tak rychle, jak bychom chtěli. Zatím vychází Asad z konfliktu nejen živý, ale dokonce posílený – a s rukama po lokty v krvi vlastního lidu. Jeho vytrvalost však ukazuje, že ani zarputilá opozice disidentů, armády a nemalé části mezinárodního společenství k sesazení diktátora nemusí stačit.

Demokracie jako intervence

Zavražděním množství svých občanů ovšem Asad zabil také sen mnoha dalších Syřanů a spousty lidí jinde v arabském světě – totiž sen o demokracii. Nyní mají před očima revolucionáře, kteří často končí jako mučedníci, týraní vězni, ozbrojenci placení zahraničím nebo nevítaní uprchlíci. A ani jejich děti či spoluobčané na tom nejsou lépe. Je toho příliš na to, aby se nezrodily pochybnosti i v těch nejodhodlanějších demokratech a nejhorlivějších revolucionářích. A to je první Asadův efekt: vnímání demokracie jako něčeho nákladného – možná až příliš nákladného.

Asadovi se podařilo podsunout nejen Západu, ale také místním elitám a veřejnosti myšlenku, že diktatura je ochranný val proti hrůzám radikalismu.

Dalším dopadem Asadova politického přežití je pochopení, že revoluce znamená pozvánku pro dravce ze zahraničí. Politické elity postkoloniálního arabského světa, ať už konzervativní, nebo levicové, jsou srovnatelně alergické na to, když se vnitřním demokratickým požadavkům dostane podpory ze strany cizích mocností. Každou (nebo skoro každou) formu mezinárodní asistence znehodnocuje podezření vyvolané vzpomínkou na kolonizaci. Například vláda Alžírska – což je velice konzervativní policejní stát a tichý spojenec islamistů – hraje na strunu historie francouzského kolonialismu, aby dodala vážnost svému tvrzení, že „cizí ruce“ podporují občanské svobody jen proto, aby destabilizovaly vedení státu. Pro alžírského prezidenta Abdelazíze Butefliku byla hnutí Arabského jara „ničivým spiknutím“. Podle soukromého egyptského televizního kanálu dokonce i Simpsonovi obsahují důkazy nemístného vměšování zvenčí. Rovněž politický chaos v Libyi přispívá k ovzduší všeobecné nedůvěry.

Teorie zahraniční intervence je používána jako zbraň proti místním opozičníkům. V roce 2016 prezident Buteflika, již vážně nemocný neschopný pohybu, oznámil, že bude usilovat o další volební období – poté co byl k ústavě přičleněn dodatek, že může zůstat v úřadě nadosmrti. Když musel čelit oponentům, kteří se odvolávali na demokratické hodnoty, vládní média je obvinila, že jsou zrádci, agenti Západu a sionisté. Případ Sýrie (součásti aliance s Íránem či Ruskem a protihráče Saúdské Arábie, Kataru a USA) dává takové propagandě váhu. Zřejmě demonstruje, že každý požadavek na větší demokratičnost se nakonec zvrhne v chaos a chaos je pozvánkou k dalšímu návratu kolonialismu. Stejně tak v Libyi. Raději se podrobit diktátorovi, než se kompromitovat s cizinci.

Zvláštní je, že elity, které odmítají intervence ze Západu, zavírají oči před zřejmým faktem – hrozbou intervence odkudkoliv. Je to obvyklá past intelektuální levice v arabském světě: myslet si, že kolonialismus je vždycky západní, nikdy ruský nebo třeba íránský. Když se týká Moskvy či Teheránu, hovoří se spíše o podpoře či asistenci. Prezident Vladimir Putin je protizápadní, takže musí být něco jako osvoboditel nebo přinejmenším spojenec. Jde o přání, které je otcem myšlenky. Odtud druhý závěr, který vyplývá ze syrské zkušenosti: demokracie je trojský kůň západního neokolonialismu.

Val proti islamismu

A konečně tu máme ještě jednu lekci, která již zapustila pevné kořeny v takzvané arabské ulici: lepší je mít diktátora než chalífu. V úvodnících novin a na sociálních médiích je monstrozita „Islámského státu“ obvykle sváděna na západní intervence: zničily přece barikádu, jíž lokální vlády zadržovaly extremistické sektáře. Destabilizace syrské vlády „Islámskému státu“ otevřela cestu. Ale jeho vůdce Abú Bakr al-Bagdádí je horší než Asad – takže diktatura je pořád lepší než chalífát.

Asadovi se podařilo podsunout nejen Západu, ale také místním elitám a veřejnosti myšlenku, že diktatura je ochranný val proti hrůzám radikalismu. Syrský scénář je krajním příkladem, ale tatáž idea funguje (třebaže s menší intenzitou) také v Egyptě a Jemenu, ale i v Maroku, Tunisku a Alžírsku. Buteflikova vláda se například nemůže nabažit zdůrazňování alžírské „zkušenosti“ s bojem proti terorismu – drobná připomínka Západu, že si musí vybrat podporu diktatury, nebo bude nucen čelit chaosu.

A nyní, šest let poté, co prezident bin Alí uprchl z Tuniska, je tu třetí Asadův efekt: idea, že když demokracie nevede ke svobodě, ale k islamismu, je možná lepší podporovat stabilitu represivního režimu.

Ale je cokoli z toho pravda? Ovšemže ne. Jsou to právě diktátoři, kdo svými represemi produkuje islamisty a džihádisty, a kdo ohrožuje stabilitu, která ospravedlňuje autoritářskou vládu. Diktatura vytváří samoobslužný zakletý kruh. Tento proces může jedině eskalovat: aby se udržely u moci, autoritářské režimy se stávají stále represivnějšími, díky čemuž následně mohou více lidí oslovit islamisté. Asad vyhrál, ale vyhrál pouze čas. Na druhou stranu – až konečně padne, nechá za sebou Sýrii bez alternativ. Selhání Arabského jara v tom, jak řešit obtíže na cestě mezi chaosem a stabilitou, represí a masakrem, demokracií a diktaturou, už tu bude pořád.

Autor je spisovatel.

Z anglického originálu What Assad Has Won, publikovaného na stránkách The New York Times, přeložil Michal Jurza.

 

A2LARM