Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kaurismäki řeší uprchlickou krizi bez patetických gest

Slavný režisér se v novém filmu po dlouhé době vrací do Finska. Svůj typický autorský rukopis tentokrát zamířil na problémy migrace.

Slavný režisér se v novém filmu po dlouhé době vrací do Finska. Svůj typický autorský rukopis tentokrát zamířil na problémy migrace.

Málokterý filmař má tak vyhraněný a jednoznačně rozpoznatelný styl jako jeden z nejzajímavějších evropských autorů Aki Kaurismäki. Po návštěvě Francie, kde snímkem Le Havre (2011) složil poctu klasickým francouzským filmům, především svému oblíbenému režisérovi Jeanu-Pierru Melvillovi, a po krátké zastávce v Portugalsku, kde natočil jeden z příspěvků do povídkového filmu Staré město (2012), se konečně ocitá znovu v rodném Finsku. Vrací se k tomu nejlepšímu ze své tvorby a přitom vše obohacuje o nový rozměr (se kterým ovšem částečně koketoval už ve filmu Le Havre) totiž o svůj pohled na uprchlickou krizi a stav současné Evropy. Činí tak s ohromnou lidskostí a humanismem. Ani o píď však necouvá od svého osobitého vidění světa.

Kaurismäkiho opuštění hrdinové vytvářejí jakousi novou rodinu. Jejich lidskost nevychází z patetických gest a slov, ale z přímočarého jednání.

Druhá strana naděje vykazuje všechny dobře známé Kaurismäkiho trademarky: od netypických sytých barev přes neustálé hudební vložky až po humor a strohé mechanické vystupování postav, které nedávají najevo emoce. Přenáší nás do světa jakéhosi bezčasí plného hrdých a dekadentních figur s mastnými vlasy a kamennými tvářemi posetými vráskami z nejrůznějších životních útrap. Obyvatelé Kaurismäkiho světů si krátí čas zapálenou cigaretou a tlumí ukrývanou bolest i existenční nejistotu lokem z láhve tvrdého alkoholu. Jde veskrze o osamělé outsidery, kteří přese všechno nacházejí útěchu v jistém druhu pospolitosti.

Strnulé tváře

Do zbyrokratizovaného Kaurismäkiho Finska plného poloprázdných stroze zařízených místností, které by mohly vypadat stejně dnes jako před několika desítkami let, přichází ale nový prvek uprchlík. Dobře známý styl je najednou obohacen o prvky současného světa. Ačkoliv mobilní telefony, televize, počítače a internet figurují v Kaurismäkiho filmech velice zřídka (což sám režisér vtipně reflektuje, když se ve filmu objeví počítačový specialista), před aktuálním děním a důsledky globalizované společnosti už nemůže zavírat oči. V Druhé straně naděje tak vidíme například televizní zpravodajství z probíhajících vojenských střetů na Blízkém východě. Hlavní postava syrského uprchlíka Khaleda si zase pravidelně půjčuje mobilní telefon kvůli informacím o své sestře, která zmizela v Evropě neznámo kde. Spojení globalizovaného světa plného moderních technologií, ohromného množství uprchlíků ztracených cestou do vysněné Evropy a aktuálních vojenských konfliktů vytváří s tradiční Kaurismäkiho poetikou působivé napětí.

Když Khaled na finském imigračním úřadě vypráví o své dlouhé pouti Evropou, o neustálém překračování hranic, o potyčkách s ozbrojenými silami i o útocích, které utrpěl od neonacistů, diváka zamrazí. Navzdory tlumeným hereckým výkonům a chladné úsporné stylizaci je celá situace nesmírně emocionálně působivá. Nezbývá než úpěnlivě zírat do strnulé tváře úřednice a domýšlet si, jak celé vyprávění působí na ni. O to větší překvapení přichází, když později vidíme, jak pokrytecky a technokraticky o Khaledově budoucnosti finské úřady rozhodnou.

Neztratit víru v člověka

Khaled má ovšem daleko do stereotypu pasivního nebohého uprchlíka. Jde si jasně za svým cílem, pere se za sebe a nebojí se na cestě za záchranou své sestry překračovat zákony. Stejně jako finské postavy ani Khaled nenechává na své tváři znát žádné projevy emocí. Není žádná oběť, všem je rovnocenným partnerem. Nejznatelnější to je v jeho svérázném smyslu pro humor, kterým několikrát ironicky glosuje jak své vlastní islámské zázemí, tak také iracionální strach, jejž vyvolává v soudobé evropské společnosti.

Na druhé straně stojí postarší podnikatel, který zrovna opustil manželku kvůli jejímu alkoholismu a rozhodl se začít podnikat. Ujímá se restaurace i s jejími až dosud vykořisťovanými zaměstnanci, později zatoulaného štěněte a nakonec i Khaleda. Opuštění hrdinové vytvářejí jakousi novou rodinu. Jejich lidskost nevychází z patetických gest a slov Kaurismäkiho postavy o svých citech ani mluvit neumějí ale z přímočarého jednání. Nebojí se při tom jít bez váhání a s naprostou samozřejmostí proti státu a zákonům, protože jejich osobní morální kompas je víc než systém a jeho zmechanizovaná pravidla.

Kaurismäki tak zaujímá jasný postoj. Přichází se svým vlastním viděním současné Evropy a uprchlické krize. Nachází paralelu mezi ztroskotanci, pouličními hudebníky, pracujícími lidmi či jen osamělými podnikateli a uprchlíky. Drobné vstřícné činy, které Khaledovi prokazují byť třeba náhodné epizodní postavy, jsou v přímém protikladu ke státu a jeho bezcitným zbyrokratizovaným nástrojům. Druhá strana naděje je film, který ještě neztratil víru v člověka.

Autor studuje filmovou režii.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image