Konečně Dobrý časy


Po dlouhém období sucha se objevil v kinech doslovný i metaforický zástupce mytického jednoho procenta filmové produkce.

Originalita se prý občas přeceňuje: to je jeden z těch obecně přijímaných nesmyslů, jejichž význam nikdy nebyl dostatečně vysvětlen. Originalita je přece svébytná kvalita – jak se tedy může jakákoli kvalita přeceňovat? Je třeba chuť u jídla přecenitelná? Ano, může být vytržena z kontextu ostatních kvalit (chuť versus výživnost, vzhled, zdraví): tak je výše zmíněné rčení asi i myšleno. Ale přesto je to rčení hloupé, obzvláště ve světě současného filmu. Naopak: originalita se tu velmi často podceňuje.

Po éře velkých auteurů a postmoderních high-conceptů si takzvané filmové umění sedlo na zadek a rozhlédlo se po sociální a psychologické realitě kolem sebe. Bravo. Musí se ale pokaždé rozhlížet těma samýma očima? Podobně jako galerijní vizuální umění i filmové umění (neboli filmy, které se samy za umění označují) je uměním kurátorovaným. Nicméně tak nějak skrytě, takřka neviditelně. Zatímco ve světě bienále a document se vnitřní institucionální pozice stávají často tématem umělecké sebereflexe, u filmů úplně zapomínáme na omnipotentní vliv festivalových dramaturgů.

Exploatace osvědčených témat

Mluví se tedy hodně o tom, jak se vytrácí originalita v Hollywoodu – šéfové studií prý sázejí na jistotu, a proto se netočí originální náměty, jen komiksové franšízy a prequely pohádek. Jenže ona se ta originalita v žádné zázračné míře neobjevuje ani na druhé straně barikády. A naléhavost náhledů do takzvaně marginalizovaných tematik se vytrácí přímo úměrně k repetitivnosti zpracování. Kdo se má pořád dívat na dlouhé tracking shoty ztrápených postav ve špatně osvětlených chodbách, kdo má být donekonečna schopen polykat šablonovité útrapy „bytostí odnikud“, hledajících identitu?

Ve světě současného filmu jsou Dobrý časy jako zjevení, vymodlený nomen omen.

Svým způsobem se značná část artové produkce blíží k exploataci: zneužívá osvědčené postupy a témata k tomu, aby byla schopna ufinancovat film z institucionálních peněz a zajistit mu dostatečně dlouhou cestu napříč festivaly. Takže znásilnění-neznásilnění, uprchlík-neuprchlík, hlavní je trefit se do vkusu jednomu z „kurátorů“. A pak tu ještě máme titány nového Zlatého fondu, mastodonty, kteří mají svou pozici (obzvláště v Cannes) tak nějak předplacenou. Jak jinak si vysvětlit nesmrtelnou výdrž nejnudnějšího filmového trendu všech dob – rumunské nové vlny? A tezovitá kamerová cvičení bratrů Dardennů jakbysmet, stejně jako estetizovanou hysterii Xaviera Dolana.

Éra nekonečného scrollování

Pokud jste se u všech předchozích odstavců třásli nesouhlasem, přestaňte číst a nechoďte do kina na Dobrý časy (Good Time, 2017, r. Ben a Josh Safdieovi). Pokud si myslíte totéž, případně vám výše zmíněné úvahy přinejmenším nejsou proti mysli, rozhodně jděte. Dostanete nekompromisní, promyšlenou, esteticky koherentní sondu do (doslova i přeneseně) vedlejších uliček hyperměstské civilizace. Černohumorný thriller, který je zároveň realistickým portrétem života v prekariátu. Film, který o absenci kulturního kapitálu vypráví s pomocí elitní kulturní nástavby éry nekonečného scrollování. Jak jinak pojmenovat závěrečnou písňovou kolaboraci Oneohtrix Point Never a Iggyho Popa, vyňuňanou poctu sedmdesátkové kameře nebo fascinující světelný design, mě totiž nenapadá.

Negativní kritiky mluví o nesmyslném scénáři a hloupých postavách: namísto toho je možné vidět i nekonvenční sociální empatii a pozorovatelský talent, neskutečně organické vypravěčství a suchý, nikoli zlý humor – prostě originalitu. Ve světě současného filmu jsou Dobrý časy jako zjevení, vymodlený nomen omen. Je jenom na vás, necháte-li si je utéct; jak známo, na dobrý časy se obecně neblýská zas tak často.

Autor je scenárista a spisovatel.

 

A2LARM