Násilí jako antikoncepce pokroku


Před levicí leží úkol chopit se historické odpovědnosti a omluvit se za násilí Francouzské revoluce, které sice zajistilo moc bankám a parlamentu, ale též rozpoutalo krvavý teror.

Milá levice, musíme si promluvit o násilí. Vznášet požadavky na politické reformy? Ale samozřejmě. Malovat barevné transparenty? Zajisté! Dělat radikální selfíčka a našlehávat diskursy? Prosím. Všechno se dá tolerovat. Ale na majetky nám sahat nebudete, to tedy žerty stranou.

Po hamburském limuzínovém masakru – všichni jsme ho viděli v televizi a pan Schäuble kvůli němu dokonce zmeškal schůzku – nastal nejvyšší čas, aby se všichni přátelé pokroku, lidé dobré vůle a čistých očí semkli solidaritou otřesených. Otřesených brutalitou hrstky nikým nezvolených a bůhvíkým financovaných levičáckých gangsterů.

Otázka viny

Právě ve dnech, kdy slavíme výročí Velké francouzské revoluce, je třeba se důkladněji zamyslet nad kontraproduktivitou násilných akcí. Zbytečná brutalita totiž kompromituje i jinak ušlechtilou věc. Zuřivý a nepromyšlený útok zfanatizované spodiny na Bastilu odvedl celkovou pozornost od problematiky lidských práv a krví poskvrnil ušlechtilé úsilí o zlepšení situace v absolutistické monarchii. Před levicí nyní leží úkol chopit se historické odpovědnosti a omluvit se za násilí Francouzské revoluce, které sice zajistilo moc bankám a parlamentu, ale též rozpoutalo krvavý teror.

Je nejvyšší čas, aby se slušní lidé semkli kolem policie, svých hypoték a řádně zvolených vůdců z G20, mezi jinými soudruha prezidenta Si, pánů Putina a Erdoğana, a v neposlední řadě těch roztomile exotických Saúdů, kteří milují naše zbraně skoro tak, jako my milujeme jejich naftu.

Ovšem jednorázovým pokáním nic zdaleka nekončí. Rovněž brutální metody, jichž užíval stalinský Sovětský svaz ve válce proti nacismu, zbrzdily ustavení Evropské unie o dlouhá léta. Kde jsme jenom mohli být.

A nelze se s typicky českým chytráctvím ze spoluviny vyzout a říct: my nic, my přece žádné krvavé revoluce nedělali. Jen vzpomeňme na ten zapálený tank na Vinohradské v srpnu 1968. Kdyby šli zdivočelí chuligáni raději sepsat nějakou kvalitní petici, mohla do Československa přijít demokracie o hezkých pár let dřív.

Argumenty z minulosti jsou hezká věc, nicméně podívejme se raději kupředu. Čeká nás Evropany historický úkol: nalézt způsob soužití pro evropské domorodce společně s miliony lidí, kteří přijdou z méně obyvatelných částí světa (ať už v důsledku naší neodbytné pomoci v jejich domovských zemích či kvůli klimatickým otřesům). Nebo kdyby to náhodou nevyšlo, tak čeká úkol neméně historický, totiž zvládnout nadcházející občanskou válku.

Při žádné z alternativ si však nesmíme nechat vrazit do zad pověstnou dýku od hrstky dobře živených anarchistických zakuklenců se smartphony.

Je nejvyšší čas, aby se slušní lidé semkli kolem policie, svých hypoték a řádně zvolených vůdců z G20, mezi jinými soudruha prezidenta Si, pánů Putina a Erdoğana, a v neposlední řadě těch roztomile exotických Saúdů, kteří milují naše zbraně skoro tak, jako my milujeme jejich naftu.

Češi vám to řeknou

Řádění přiopilých Francouzů před jednou poloprázdnou věznicí celých dvě stě let před sametovou revolucí lze nakonec pochopit. Neměli ještě naše zkušenosti, že násilím se nic nevyřeší, jen zkomplikuje. Neměli zkušenosti něžných revolucionářů z Prahy nebo Kyjeva. Neměli Václava Bartušku a jeho poučení z Oděsy, „kde se násilnickým živlům postavili rychle čelem a prostě je upálili. Nebo v Dněpropetrovsku, kde je zabili a pohřbili u silnice. A byl klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“

Je ostatně s podivem, že se levičáci před cestou do Hamburku nezastavili nejdřív v Čechách, aby se poradili s nejpovolanějšími, jak se správně na lopatě protestů sedí.

Paní Merkelové už delší dobu úspěšně radíme, jak správně naložit s uprchlíky. Rusko neúnavně doučujeme demokracii a lidským právům. Časem snad i Francouzům dojde, proč že se potomků husitů ještě nepřeptali, jak správně bojovat a vítězit. A snad si nemyslíte, že Čína si přišla do Prahy pro něco jiného než pro know-how? Krtečkem to teprve začíná.

Skutečně demokratické změny se totiž vyznačují tím, že při nich neshoří ani jedna limuzína. Ale to už studentu Martinu Šmídovi život nevrátí.

Autor to myslí dobře.

 

A2LARM