Osquatovaná Filosofická fakulta Marburské univerzity na první pohled vypadá skoro stejně jako za běžného provozu. Ve vstupní hale jsou obří nástěnky plné aktivistických plakátů celý rok, přibyly jen rozvěšené bannery, stoly s jídlem, spacáky a informační stánek. Poznamenaná českou zkušeností se squattingem se ihned ptám, kdy na místo dorazí policie. Studentka sedící za stolem zvedne oči a prohlásí, že policie velmi pravděpodobně nepřijede. Kolektiv se telefonicky spojil s vedením univerzity, které třídenní obsazení bere na vědomí. Policii bude volat jen v případě, že se něco zničí nebo dojde k rušení nočního klidu. Proč vlastně němečtí studenti nedávno obsadili vysokou školu v Marburgu? A nemohli bychom se tím inspirovat i u nás?
Proti předraženým nájmům
Mohlo by se zdát, že nepřítomnost policie dělá z třídenního obsazení marburské fakulty jen prodloužení víkendového undergroundového festivalu. V průběhu okupace není přerušený běžný chod školy, dál probíhají přednášky a semináře. Přece jen jde ale o víc než jen o dětský tábor, který vedení fakulty blahosklonně povolilo. Rozumně vedený dialog mezi squatujícími studenty a vedením univerzity totiž umožňuje oboustranné vědomí síly. Úvodní prohlášení o obsazení Filosofické fakulty argumentuje celospolečenskou situací. Zmiňuje šíření pravicového populismu, jehož nejvýraznějším projevem je pro marburské studenty nový prezident USA. Všichni zároveň vědí, že proti ultrapravici se musí bojovat na všech úrovních – nejen v celosvětovém měřítku, ale i ve vlastní zemi a ve vlastním městě. Tento boj pro studenty začíná už v lavicích. V první řadě se opírá o skutečně kritickou akademickou práci – o akademickou svobodu, která dokáže rozpoznávat a přesahovat vlastní hranice i zaslepenost.
V českém prostředí by bylo podobné obsazení fakulty zatím myslitelné jen s větší dávkou fantazie. Přitom je evidentní, že by ho české vysoké školy potřebovaly jako sůl.
Akce také vypovídá o každodenní situaci studentů. Protestují proti škrtům v kulturním rozpočtu města a zvyšování nájmů, které se netýká jen jich samotných. Vysoké ceny dopadají i na seniory, vyhánějí je z domů, ve kterých strávili celý život, a nutí nové rodiny žít pouze na periferii. Nejen v Marburgu, ale v celém Německu je pro studenty stále těžší zaplatit ubytování. Cena podnájmu běžného pokoje stoupla za poslední čtyři roky o 50 eur. A i když průměrný nájem studentského pokoje v Mnichově (560 eur) zatím zůstává pro marburské studenty pouhou noční můrou, i oni jen velmi těžko hledají pokoj za cenu nižší než 300 eur za měsíc.
Marburské občany navíc mobilizuje ještě jeden problém. Městská rada totiž odsouhlasila, aby v bývalém kulturním centru začal probíhat program takzvané evangelikální misie zaměřené na práci s mládeží. Jenže tato fundamentalistická organizace neskrývá svou silnou homofobii a transfobii. Uprostřed okupace fakulty proto probíhá i velká demonstrace proti šíření náboženského fundamentalismu. Průvod několika stovek demonstrantů prochází středem města. Organizátoři rozdávají spolu s prohlášením o obsazení fakulty otevřené dopisy občanům. Cílem je upozornit na rostoucí vliv netolerantních náboženských skupin.
Sebevědomá univerzita
Po celou dobu obsazení školy ani v průběhu demonstrace nedošlo k jedinému střetu s policií. Strážníci, kteří dohlíželi na průběh manifestace, tleskali některým z řečníků. Studentské hnutí tedy není jen potlačováno státní represí, ale stává se i partnerem v dialogu. Nejen obsazení filosofické fakulty ukazuje na sebevědomí místního univerzitního prostředí. Studenti se kromě jiného můžou vyjadřovat k probírané látce a také ovlivňují obsah učiva. Během svého studia v Marburgu jsem se setkala s drobnými úpravami osnov předmětů, které reagovaly na požadavky studentů.
Obsazení vysoké školy navazuje na dlouhou tradici studentských nepokojů, kterými si akademické prostředí vždy vydobývalo svoji nezávislost. Deklarovalo tak skutečnost, že bádání se může rozvíjet jen ve svobodném prostředí. Německé akademické prostředí proto může být obecně mnohem sebevědomější než to české. Marburg se sám v oficiálních dokumentech označuje za „univerzitní město“. Univerzita s vysokým mezinárodním zastoupením zaměstnává řadu obyvatel, část menzy je volně přístupná komukoli, většina humanitních oborů připravuje večerní univerzitu – každotýdenní kurzy, na kterých se schází široké spektrum lidí, aby diskutovali nad společenskými otázkami. Na hodinách se setkávám se studenty všech věkových kategorií.
Na univerzitě dokonce tráví své půlroční volno po mnoha letech práce někteří státní zaměstnanci. Do poslucháren přichází i místní se zájmem o různé předměty. Večerní přednáška o historickém vývoji lidských práv přiláká takový počet lidí, že ve švech praská i jedna z největších poslucháren. Rozhlížím se po místnosti, můj soused si dělá do bloku poznámky, první řady jsou plné pestrobarevných klobouků zakrývajících stříbrné vlasy postarších žen.
Co my na to?
Člověk si v takové situaci bolestně uvědomí rozdíly ve svobodném bádání a celkově kritickém uvažování u nás a v zahraničí. Doktorandi studující v Česku v drtivé většině případů balancují se svým stipendiem pod hranicí minimální mzdy, zatímco ti němečtí mají stipendium vyšší, než je český průměrný plat (hned po nástupu pobírají měsíčně v přepočtu minimálně třicet tisíc korun, neobvyklé není ani stipendium trojnásobně vyšší). Tedy částka, o které by si mohla nechat zdát spousta dlouholetých, vysoce kvalifikovaných zaměstnanců českých vysokých škol. Akademická práce v Česku je tedy výrazně nedoceňovaná. Zvláště vyučující v humanitních oborech jsou dlouhodobě podhodnocováni – i když nejen oni. V této situaci není náhoda, že většina diskuzí nad společenskými problémy je nesena rétorikou nezpracovaných emocí a za předního znalce islámu byl v posledních letech považován expert na motýly.
V českém prostředí by bylo podobné obsazení fakulty zatím myslitelné jen s větší dávkou fantazie. Přitom je evidentní, že by ho české vysoké školy potřebovaly jako sůl. Mohlo by pohnout se strašlivými platovými podmínkami, oklepat prach z akademických svobod, smýt z ideálů vědění povlak školní šikany a znovu se pokusit o navázání vztahu intelektuálů s okolním světem.
Autorka je studentka a publicistka.