Oklamaný: emancipace pouze pro bílé ženy


Snímek Sofie Coppoly oceněný na festivalu v Cannes vypráví příběh emancipovaných bílých žen během americké občanské války. Postavy jiné barvy kůže pomíjí.

Za snímek Oklamaný (The Beguiled), který měl českou premiéru na festivalu v Karlových Varech, získala Sofia Coppola cenu za nejlepší režii v Cannes. Stala se tak teprve druhou ženou v sedmdesátileté historii festivalu, která tuto cenu získala. Film vypráví příběh unionistického vojáka, který se za občanské války v USA ukryje v dívčí škole na jihu země. Ačkoli se jedná o druhé filmové zpracování předlohy, režisérka tvrdí, že tento snímek není remake, protože film natočila jiným, ženským pohledem.

Plastické ženské postavy

Už od první scény, kdy dvanáctiletá holčička podepírá vojáka, kterého našla těžce raněného v lese, pochopíte, že se jedná o příběh plný silných žen. Když vojáka dovede až do školy, dívky se spolu s ředitelkou Martou, kterou ztvárnila Nicol Kidman, rozhodnou příslušníka nepřátelského vojska ve své škole nechat do doby, než se uzdraví. Ten si postupně získává srdce každé z nich. Když si desátník McBurney oholí tvář a vyzná učitelce Edwině lásku, těžko byste v sále kina našli ženu, jež by unionistického vojáka nemilovala. V divácích to mohlo dokonce vzbudit pochyby, proč má romantický film sledovat právě na karlovarském festivalu. Vše ale nabere rychlý spád a voják odkrývá svou pravou tvář.

Snímek Oklamaný bohužel nechává stranou lidi černé barvy pleti, jejichž zneužívání umožnilo prosperitu regionu i luxusní život dívek z lepších rodin.

Jednotlivé repliky jsou až nápadně podobné prvnímu zpracování z roku 1971, díky ženské perspektivě režisérky ale postavy získávají jasnější obrysy. Přestávají být jen karikaturami filmových archetypů. Ředitelka je přísná a rázná, ale nepůsobí jako stará panna. Mladá dívka svádějící desátníka není lstivá potvora, která všechno rozvrací. Ani jemná učitelka Edwina nepůsobí tak zoufale (jak poznamenal jeden americký filmový kritik – přeci jenom je to Kirsten Dunst). Film má i v nejdramatičtějších fázích až groteskní charakter, což má další emancipační důsledek – ženské postavy jsou vtipné, ne pouze k smíchu jako v původním zpracování. Nicole Kidman hrou očí a obočí vytváří neuvěřitelně komické grimasy. Snímek je nakonec přívětivější nejen k ženám, ale k publiku vůbec. Marketing filmu je nicméně veden z ženské perspektivy. Kidman na tiskové konferenci poukazuje na nerovnost mezi ženami a muži ve filmovém průmyslu – v Hollywoodu totiž režírují ženy pouze dvě procenta filmů. Sladká genderová limonáda plná emancipace vám ale zhořkne v puse ve chvíli, kdy zjistíte, že Coppola oproti předloze vyhodila dvě černé postavy – míšenku Edwinu, jejíž postava se pro Kirsten Dunst vybělila, a černošskou otrokyni, která ze scénáře úplně vypadla.

Bílá perspektiva

Úplná absence černošských postav a vůbec tématu otroctví ve filmu o americké občanské válce budí údiv. Na kritické otázky Coppola odpovídá, že nechce, aby se mladé ženy (nejspíš Afroameričanky) takto ve filmu viděly v roli otrokyň a že téma otroctví si zaslouží větší péči, než mu ona může věnovat. Dalším jejím argumentem je, že v tomto snímku „nechtěla zpracovávat rasovou, ale genderovou dynamiku“. Nechává ale stranou skutečnost, že genderová dynamika se týkala i žen s jinou než bílou barvou pleti. Americká aktivistka Seren Sensei si pak klade otázku, proč se bílá kůže nespojuje s rasou. Protože bílá představuje normu? Sensei následně navrhuje, aby Coppola nebo Kidman při komentování filmu hovořily o „ředitelce z (bílé) dívčí školy na jihu země během občanské války“.

Stačí si jen vzpomenout, kolikrát jsme v minulosti slyšeli výmluvy mužských tvůrců, že netočili film o rovnosti žen, ale o občanské válce, o politice, boxu nebo umění, a tedy není divu, že tam ženy buď nejsou, nebo jsou jen stafáží ve velkém příběhu dějin. Na tento problém Coppola nepřímo ve své filmu naráží. Dějiny sice jsou vyprávěny zejména muži, je ale otázkou, proč sama režisérka takto vystupuje vůči afroamerickým ženám.

Je jistě úctyhodné, že se Coppola pouští do kritiky maskulinity a sexismu ve filmovém průmyslu, ale zůstává pouze na povrchu. Navzdory ostatním kvalitám filmu, který rozhodně stojí za vidění, ztělesňuje tento přístup stereotypy o bílém kariérním feminismu, který se zaměřuje pouze na zvýšení společenského statusu bílých žen střední třídy. Režisérka chtěla vytvořit ostrou dichotomii dobra a zla a povýšenost bílých dívek k černé otrokyni překážela. Zavřela tedy své hrdinky do překrásného světa, do malé bílé krabičky mimo čas, prostor i společenský kontext, kde jako skvrny na americké historii neční černošští otroci. Můžeme si klást otázku, jestli tvůrce má právo své hrdiny izolovat mimo společenskou realitu, zvláště když tak Coppola učinila již ve svých předešlých filmech (ve Smrti panen či The Bling Ring). Snímek Oklamaný bohužel nechává stranou lidi černé barvy pleti, jejichž zneužívání umožnilo prosperitu regionu i luxusní život dívek z lepších rodin.

Autorka je politoložka a členka Čtvrté vlny.

 

A2LARM