Účetní Fantozzi je smutným hrdinou našeho světa


Zemřel italský komik Paolo Villaggio. Jeho nesmírně populární postava účetního Fantozziho si vždy střílela z konformity střední třídy.

Jedna z nejsilnějších vzpomínek na prázdniny mých školních let je spojená s letním sobotním večerem u tety. Je konec osmdesátých let, sedíme s bratranci a sestřenicemi v obýváku a v televizi běží italská komedie o obtloustlém úředníčkovi, kterého v životě provází neskutečná smůla. Jmenuje se Ugo Fantozzi, v práci ho ponižují, sousedům je pro smích a ještě navíc má ošklivou manželku a dceru. On se přesto poctivě snaží naplňovat normalitu, ale zas a znovu tragicky selhává v kaskádě bláznivých gagů, které neberou konce. Samozřejmě se všichni smějeme jako šílení, v jednu chvíli je ale už kadence vtipů tak nesnesitelně rychlá, že nemám čas se ani nadechnout. Nekontrolovatelný záchvat smíchu se mění v křeč, bránici mám jako v ohni, oči mi zalily slzy, odtrhnout je od obrazovky ovšem nemůžu. Jestli to bude ještě chvíli pokračovat, určitě se na místě počurám…

Fantozziho tělesnost (nešikovnost, neforemnost, prdění) soustavně podrývá vznešené autority státu, církve a aristokracie, stejně jako ideál vysportovaného těla z módních časopisů.

O třicet let později pouštím Maléry pana účetního svému osmiletému synovi a film má na něj úplně stejné účinky. Také jeho po chvíli chytá křeč od smíchu, naštěstí se ale díváme na YouTube a můžeme snímek kdykoliv přerušit. Pro mě už jsou vtipy trochu vousaté a primitivní, ale někde pod vším tím klouzáním po banánové slupce a údery do rozkroků nacházím něco, co jsem tehdy v osmi letech vidět nemohl. V nešťastném Fantozzim vidím bolestnou tragiku průměrného člověka moderní doby, zakleslého v soukolí systému, proti kterému se nedovede vzbouřit. A tak jediné, co může ten nebožák dělat, je zkoušet zapadnout. Jeho marná snaha je zdrojem komiky, ale zároveň strašlivého smutku. Stačí si uvědomit, že jsme možná všichni víc Fantozzi, než si vůbec dovedeme připustit.

Smutek bílého límečku

Komik Paolo Villaggio zemřel v pondělí ve věku 84 let a ačkoliv má za sebou bohatou filmografii, několik knih a divadelních her, jsou to právě komedie s obtloustlým účetním, kterými v sedmdesátých a osmdesátých letech vstoupil do historie. Tragikomická postavička s rádiovkou na hlavě se zrodila na konci šedesátých let ve skečích pro italskou televizi. Větší proslulost si ale Fantozzi získal až poté, co v roce 1971 Villaggio vydal příběhy svého hrdiny knižně a prodal jich přes milion kusů. O čtyři roky později ožil na filmovém plátně ve stejnojmenném kultovním snímku režiséra Luciana Salceho. O rok později přibyl další film, série ale zažívá svůj vrchol právě díky snímku Fantozzi contro tutti z roku 1980, uvedeném u nás za normalizace jako Maléry pana účetního. Filmů s účetním vzniklo do roku 1999 celkem deset, v těch pozdějších se už ale stává komika poněkud prvoplánovou a vytrácí se původní satirické ostří: je pracovní den, v 7:51 zvoní budík a Fantozzi se probouzí ve svém bytě. Každou činnost má vypočítanou tak, aby zabrala co nejméně času a on se stihl dostat do práce včas. Zrovna dnes jsou ale okolnosti proti němu, káva je moc horká, při nazouvání boty přetrhne tkaničku a autobus už nestihne ani skokem z balkonu. Do práce přijede v sanitce, revers podepíše vlastní krví a za nadšeného skandování spolupracovníků konečně dobíhá k píchačce. Po vsunutí své karty do stroje padne do bezvědomí, vítězství je ale jeho – nejdůležitější úkol dne je splněn, do práce dorazil.

Když se Itálie v padesátých letech probrala z válečných útrap, přišel ekonomický boom a sever země se začal proměňovat v moderní postindustriální společnost. V následující dekádě zrodil pokrok armádu kancelářských krys, které dělají nesmyslnou práci pro obří korporace a ve volném čase si užívají výhod relativního blahobytu konzumní společnosti. Je to ale něco za něco – systému je nutné se plně podřídit, přijmout jeho recepty na štěstí a svým šéfům sloužit do roztrhání těla. V jedné takové megaspolečnosti („megaditta“) pracuje i účetní Ugo Fantozzi, věčný smolař na té nejnižší příčce ve firemní hierarchii. Vlastně ani moc nepracuje, funguje spíše jako hračka svých rozmarných šéfů, kteří ho nutí k ponižujícím aktivitám, ať už v kanceláři či ve volném čase. Fantozzi však všechno utrpení snáší – a nic jiného mu ani nezbývá. Doma má skromnou, milující ženu a dceru, která vypadá trochu jako opice. Co by si bez jeho platu počali?

Fantozzi vlastně není kladný hrdina. Je trochu malicherný, chtěl by si kupovat pěkné věci, a tak tajně sní o povýšení či o lásce postarší sexbomby Silvaniové z vedlejší kanceláře. Jede na dovolenou k moři a na hory, přesně jak to žádá životní styl kancelářských pracovníků. To všechno by mu totiž mohlo pomoci postoupit na společenském žebříčku. A Fantozzi je odhodlaný to nevzdat a splnit všechno, co po něm druzí chtějí, byť diváci i on tuší, že to stejně nikam nepovede. Fantozzimu se musíme smát. Co taky jiného? Je to otloukánek, fackovací panák, totální lúzr, kterému se dějí ty nejhorší věci na světě. Zároveň v něm ale zůstává něco lidského, co nebylo zatím úplně vymazáno – takže jím prostě nemůžeme jen tak pohrdat. I proto je těžké se s ním neindentifikovat. Někde v skrytu duše cítíme, že Fantozzi se chudákem nestal tak úplně vlastním přičiněním, ale že ho z něho udělala společnost, která po nás žádá, abychom se stali průměrnými a zapadli do ní jako kostky stavebnice. Anglický název prvního dílu série White Collar Blues skvěle odráží náladu filmu. Za klasickou groteskou se zde skrývá „smutek bílého límečku“ – člověka, kterého pokrok vytáhl do střední třídy jen proto, aby mu ukázal prázdnotu její existence a nesmyslnost jejích rituálů.

Ježíš konzumní společnosti

V jednom díle nutí nový šéf své zaměstnance, aby s ním ve volném čase sdíleli krásy filmového umění. Fantozzi by samozřejmě raději místo rozšířené verze Křižníku Potěmkin sledoval fotbalový zápas Itálie – Anglie. V jeden vzácný okamžik v sobě najde dost odvahy a postaví se do čela vzpoury zaměstnanců, kterou odstartuje jeho proslov: „Podle mě… je tenhle Křižník Koťomkin neuvěřitelně pitomej film.“ Revoluce se ale nezdaří a za trest teď budou zaměstnanci až do důchodu muset z Ejzenštejnovy klasiky přehrávat každou sobotu šéfovi slavnou scénu na schodech. A Fantozzi sám je samozřejmě dítětem v kočárku řítícím se střemhlav dolů. Když šéf nakáže přehrát scénu ještě jednou, musí vzít Fantozzi ve směšném batolecím kostýmku rozbitý kočárek na záda a táhnout ho nahoru za doprovodu vojáků. V tu chvíli vypadá jako Ježíš nesoucí svůj kříž.

V Itálii jsou Fantozziho filmy mimořádně populární, hlášky z nich zlidověly a ve slovníku italštiny dokonce najdete přídavné jméno „fantozziano“ (tragikomický, trapný, nešikovný). V roce 1992 se Villaggio stal vůbec prvním komikem, který obdržel čestného Stříbrného lva na benátském filmovém festivalu. Byla to satisfakce za pohrdání, kterého se mu od kritiky dostalo v sedmdesátých letech, kdy byl stereotypně řazen do kategorie „odpadkových“ filmů pro masy. Oproti angažovaným snímkům italského neorealismu nebo Felliniho filmovému baroku byl samozřejmě Villaggiův humor někdy značně hrubozrný, často absurdní a jeho filmy byly většinou jen spíchnuté sekvence scének, kterým chyběl spojitý děj. Při sdělování satirických postřehů o moderní italské společnosti byl ale rafinovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně sám Fellini byl prý velkým fanouškem a Villaggia obsadil do hlavní role svého filmu Hlas měsíce z roku 1990.

Kritika moderní společnosti uvězněné v byrokracii a konzumerismu měla svůj jasný ideologický základ. Villaggio se nikdy netajil svou příslušností k levici, byl členem Italské komunistické strany a v roce 1987 dokonce za stranu neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách. V druhém díle Secondo tragico Fantozzi (Tragéd Fantozzi) se účetní v kanceláři setká s mladým komunistou, který mu vypráví o tom, že šéf společnosti vlastní akvárium, v němž plavou zaměstnanci. Rozhořčený účetní se promění v revolucionáře, když je ale předveden před „galaktického megaředitele“, nechá se přesvědčit o božské podstatě firmy a sám si do zmiňovaného akvária se zaměstnanci dobrovolně vleze. Moc je demaskována, Fantozzi ale raději zvolí pohodlné přežívání.

Podvratnost prdění

Fantozziho knihy slavily překvapivé úspěchy ve východní Evropě (česky ale nikdy nevyšly) a na konci sedmdesátých let Villaggio dostal v Moskvě Gogolovu cenu za humoristický román. Cenzura nechala obyvatele socialistického bloku smát se paradoxům západní konzumní společnosti, o čtyřicet let později to však vypadá, že ve Fantozziho světě tragikomických kancelářských krys už žijeme tak trochu všichni. Pachtíme se za zbytečnostmi, klaníme se falešným modlám úspěšných a bohatých a snažíme se naplňovat nesmyslné aspirace, kterými nás infikovala společnost. Fantozzimu se můžeme smát do té doby, než nám dojde, že se vlastně smějeme sami sobě.

Dávají Fantozziho filmy vůbec nějakou naději? Všechny jeho vzpoury jsou nakonec potlačeny a za svůj život se nepohne ani o píď, naopak – padá ještě hlouběji. V závěru úplně posledního filmu Fantozzi 2000 – La clonazione (Pan účetní opět zasahuje, 1999) po další smolné eskapádě chvíli přemýšlí o sebevraždě: „Píno, zbyly nám nějaké peníze? Běž za ně koupit dva revolvery.“ Pak pozoruje hvězdy na nebi. „Mně by se líbilo, kdyby mezi těmi miliardami a miliardami galaxií, které v kosmu jsou, byl alespoň jeden malý šťastný svět,“ říká Fantozzi manželce. Vzápětí vedle nich přistane kosmická loď s mimozemšťanem, který hledání takového místa zasvětil svůj život. „Mám za sebou strašnou cestu. Procestoval jsem celý vesmír a tohle je poslední místo, které mi ještě zbývá. Povězte mi pravdu, je tohle ten šťastný svět?“ ptá se manželů, kteří mu ale nemají sílu říct pravdu. Místo toho Fantozzi prohlásí: „Píno, běž ty revolvery koupit tři.“

Co nám tedy zbývá jiného než sebevražda? Smát se svému tragickému osudu v galaxii, v níž prokazatelně nejsou žádné šťastné světy? Humor má ale i jiný úkol – demaskovat zdánlivě neměnný stav věcí jako pouhou pomíjivost. Fantozziho tělesnost (nešikovnost, neforemnost, prdění) soustavně podrývá vznešené autority státu, církve a aristokracie, stejně jako ideál vysportovaného těla z módních časopisů. Jeho životní melancholie skrytá za idiotským úsměvem pak rovnou demaskuje tento svět jako zcela nevhodný k životu. Často však přiznání skutečného stavu stačí k tomu, aby se mohlo něco změnit.

Autor je publicista.

 

A2LARM