Uplynulo 90 let od vydání zákona o „potulných cikánech“


Připomínáme výročí schválení rasově diskriminačního zákona, který postavil československé Romy na úroveň zločinců.

Dne 14. července 1927 schválila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé zákon „o potulných cikánech“, který následně vstoupil v platnost pod číslem 117/1927 a který platil až do roku 1950. Podle prvního paragrafu se měl zákon vztahovat na „potulné cikány“, podle definice na „cikány z místa na místo se toulající a jiné tuláky práce se štítící, kteří po cikánsku žijí“. Ale v dobových ministerských dokumentech, v policejních nařízeních i četnických příručkách byly okresní úřady a četnické stanice, které měly zákon uplatňovat, vyzývány k tomu, aby za „potulné cikány“ považovaly prakticky všechny Romy. Kočování podle nich bylo „vrozeným pudem“ či dokonce „rasovým znakem“ Romů a Sintů. Zákonný pojem „potulní cikáni“ byl tedy v praxi zcela běžně zaměňován za obecné označení „cikáni“.

Zákon o „potulných cikánech“ vedl k tomu, že všichni Romové a Sintové žijící v tehdejším Československu mohli být ze strany státních úřadů kdykoliv postaveni na úroveň těžkých zločinců-recidivistů.

Zákon obsahoval celkem 21 paragrafů a v nich zaváděl – kromě jiného – pro osoby starší čtrnácti let povinnost prokazovat se takzvanou cikánskou legitimací, speciálním dokladem, který obsahoval místo fotografie otisky prstů majitele. Tyto doklady tvořily součást speciální policejní evidence založené na otiscích prstů. „Potulní cikáni“ byli jako skupina vedeni v evidenci vedle nebezpečných zločinců, recidivistů. Kočování bylo povoleno pouze se speciálním úředním povolením, takzvaným kočovným listem. Zákon dále omezoval velikost kočující skupiny či zakazoval držení zbraní. Obecní úřady musely na svém území vymezit místo vhodné k táboření, ale také mohly žádat o udělení zákazu vstupu „potulným cikánům“ do jejich obvodu. V paragrafu 12 zákon stanovoval, že je v kompetenci okresních soudů odebírat romským rodičům děti mladší osmnácti let a umisťovat je do náhradních rodin nebo do ústavní péče.

Před schválením zákona se v poslanecké sněmovně konala rozprava, ve které zazněly kromě souhlasných stanovisek také námitky proti jeho přijetí. Mezi oponenty patřil poslanec Komunistické strany Československa József Gáti, který byl v roce 1944 deportován do nacistického Německa, kde se jeho stopa ztrácí. V jedné části své řeči řekl: „Cikánské legitimace nejsou ničím jiným, než čím byla žlutá látka na středověkých Židech, nebo legitimace prostitutek. Touto charakteristickou nemilosrdností, že totiž pod pláštíkem preventivního opatření budou i nevinní označeni, a šlapáním po osobní svobodě a rovnoprávnosti zaručené ústavou, budou mimo zákon postaveny masy nešťastné rasy a hlavně vandrující sezonní dělníci.“

K devadesátému výročí vydání zákona „o potulných cikánech“ připravil Institut Terezínské iniciativy materiály, které jsou zveřejněny na vzdělávacím portálu holocaust.cz. Autorem článků o důvodech vzniku zákona, jeho obsahu i důsledcích jeho přijetí je historik Pavel Baloun. Zákon o „potulných cikánech“ podle něj vedl k tomu, že všichni Romové a Sintové žijící v tehdejším Československu, ať již usedlí či kočující, mohli být ze strany státních úřadů kdykoliv postaveni na úroveň těžkých zločinců-recidivistů. Na základě speciální policejní evidence si československé četnictvo během třicátých let 20. století nárokovalo vůdčí pozici v popisování života Romů a Sintů v Československu. Nejpozději v této době došlo k propojení četnických popisů s tehdejší antropologií, která třídila lidstvo do skupin a ras podle fyzických znaků a řadila je na linku vývoje lidského druhu od primitivismu k civilizaci. Četnické popisy „biologie cikánů v ČSR“ ukazují, že četníci považovali „cikány“ za zaostalou či primitivní rasu, upozorňuje Baloun.

„Bohužel po devadesáti letech už jen těžko hledáme pamětníky prvorepublikových událostí a jejich potomky, obzvláště přičteme-li k tomu fakt, ze drtivá většina obyvatel, kterých ze zákon týkal, se pár let na to stala obětí rasové perzekuce nacistického režimu. Písemné vzpomínky se téměř nezachovaly. Lze tedy jen těžko zjistit, jaký přesný dopad měl zákon na samotné romské rodiny. Texty, které nyní zveřejňujeme na webu, jsou součástí projektu Databáze romských obětí holocaustu, na kterém Institut Terezínské iniciativy pracuje od roku 2016 a využívá v něm zkušeností z dvacetileté práce na dokumentaci židovských obětí holocaustu,“ říká odborná pracovnice a redaktorka portálu holocaust.cz Eliška Waageová. Oběti z řad Romů a Sintů připomíná Institut Terezínské iniciativy již několik let také v rámci Veřejného čtení jmen obětí holocaustu Jom ha-šoa a v loňském roce se připojil k připomínce Dne obětí romského holocaustu, který se bude konat také letos, a sice ve středu 2. srpna 2017 v Praze.

 

A2LARM