Každoroční konference VidCon, na níž se tvůrci z YouTube scházejí se svými fanoušky, měla letos hořkou pachuť. „Kulturní válka“, která se obvykle odehrává pomocí webkamer, mikrofonů a memů v dětských pokojíčcích, se přenesla přímo na místo, když během panelu s názvem Ženy online nazvala Anita Sarkeesian, feministická mediální kritička a pro mnohé velmi kontroverzní postava, jednoho ze svých největších odpůrců, sedícího v první řadě, „lidským odpadem“.
Tam, kde feminismus reflektuje neviditelné společenské struktury a mocenské tlaky, vidí Carl Benjamin a jeho příznivci jen interakce mezi muži a ženami, které jsou „normální“.
Na otázku moderátorky panelu Rosianny Halse Rojas, proč je pořád nutné, abychom se bavili o obtěžování žen, Sarkeesian odpověděla: „Třeba proto, že jeden z lidí, co mě nejvíce obtěžují, sedí v první řadě.“ Měla na mysli osmatřicetiletého Brita Carla Benjamina. Jeho YouTube profil Sargon of Akkad, založený na kritice feminismu, „SJWs“ (social justice warriors – bojovníci za sociální spravedlnost), levice apod., má více než 650 tisíc odběratelů. Se svými přáteli obsadil na konferenci první řady a celou akci nahrával. Po urážce následovala na sociálních sítích smršť pohoršených reakcí ze strany jeho příznivců tvrdících, že Sarkeesian Benjamina, který nic nedělal, veřejně šikanovala. Weby jako Mary Sue nebo Polygon ji naopak chválily za její odvahu. Sama Sarkeesian se k události vyjádřila na svém webu Feminist Frequency: Benjamin a jeho přátelé byli podle ní přítomni proto, aby ji vystresovali a zastrašili. Ti ale kontrovali, že chtěli využít příležitosti diskutovat se svými oponentkami, protože Sarkeesian to u svých videí neumožňuje.
Poctivá kritika a touha diskutovat?
Anita Sarkeesian vešla v širší povědomí během kauzy Gamergate, kdy na její feministickou kritiku tropů a stereotypů v počítačových hrách reagovali někteří trollové výhrůžkami znásilněním a smrtí, hacknutím jejích sociálních médií, zveřejněním osobních údajů nebo vytvořením hry, ve které ji mohou hráči do krve zmlátit. Mezi ty ale Benjamin nespadá, sám toto chování odsuzuje a tvrdí, že svou tvorbou pouze vyvrací omyly a odhaluje lži, které Sarkeesian šíří. Vzhledem k tomu o ní natočil už přes třicet videí a málokteré má pod dvacet minut, není možné zde probírat každé z nich. Malá sonda přesto odhalí způsob jeho argumentace.
Ve třiadvacetiminutovém videu s názvem Kdo obtěžuje Anitu Sarkeesian? Benjamin představuje „dekonstrukci“ výhrůžky, kterou poslal anonym Utažské univerzitě, kde měla mít Sarkeesian přednášku. Nevěří v její autenticitu, protože pisatel se odvolává na Marca Lépina, pětadvacetiletého střelce z montrealské École Polytechnique, který v roce 1989 zastřelil ve svém „boji proti feminismu“, jak svůj čin sám nazval, čtrnáct žen. Benjamin ho ale nezná, dopis by proto byl uvěřitelnější, kdyby se autor odvolal třeba na známější střelce z Columbine (přitom v roce 2009 natočil o montrealském masakru vynikající film slavný režisér Denis Villeneuve). Střelec by podle Benjamina navíc školu dopředu neinformoval o masakru. Nebere přitom v potaz, že pisateli nešlo o masakr, ale o zrušení přednášky (což se mu podařilo). Celá jeho argumentace má podpořit konspirační teorii, že Sarkeesian ponouká své feministické příznivce (protože kdo jiný by o masakru na polytechnice věděl?), aby jí výhrůžky posílali sami.
Benjamin také retweetoval sérii textů, jejichž cílem je vyvrátit nepřesnosti v jejích videích týkajících se tropů a stereotypů ve hrách. I letmý pohled ale odhalí, že jde o obsedantní snahu vyvrátit každou druhou větu, kterou Sarkeesian pronese. Například když videoblogerka zmíní, že King Kong byl vydán v březnu 1933 a byl to velký hit, autor absurdně poukazuje na to, že ke svému tvrzení nepodala žádné důkazy. To, že se v diskusi autor přizná, že ji a její práci nenávidí, pak vypovídá o charakteru takovýchto kritik. Stejně tak Benjamin v segmentu ze čtyřhodinového (!) rozhovoru s Joem Roganem říká, že Sarkeesian je „dick“ a profesionální oběť, kterou každý nesnáší a nikdo nebere vážně. Když se její „kritici“ takto prezentují (a výrazy jako „blbá děvka“ většinou patří k těm mírnějším), skoro se přestává divit, že s nimi nechce veřejně diskutovat.
Ptá-li se na VidConu jeden z odpůrců, jestli Sarkeesian opravdu věří tomu, co ve své tvorbě říká, je opravdu tak zvláštní, že odmítá odpovědět? Člověk se nezeptá druhého na otázku „To fakt všemu, co říkáš, věříš?“, pokud si sám nemyslí, že to, co ten druhý říká, jsou hlouposti (nebo ho podezřívá ze lži). Jenže chce-li někdo smést její videa jako snůšku hloupostí, potřebuje k tomu velmi silné a věcné argumenty. Anitu Sarkeesian lze konstruktivně kritizovat, ve svých videích má množství chyb, někdy opomíjí detaily, aby podpořila vlastní argument, občas podsouvá divákovi, co si má myslet o tom, co ve hře dělá. Leckdy lze vycítit trochu povznesený tón, s nímž argumenty předkládá. Kritika by ale měla být férová, a to vskutku často není. Sarkeesian ve své tvorbě naopak přichází s množstvím trefných postřehů, které možná nelze považovat za pokročilou feministickou teorii (což pravděpodobně ani nebylo cílem), ale jsou hodnotným příspěvkem do společenské debaty, již hráčská kultura opravdu potřebuje. Jenže Benjamin v rozhovoru s Roganem ukazuje, že nemá dostatečné znalosti pro nosnou kritiku její práce. Svou pozici popisuje slovy: „Feminismus říká, že muži utlačují ženy. A pokud muži ženy neutlačují, feminismus nemá žádný argument.“ Jako by šlo dvěma větami odmítnout staletí se vyvíjející směr.
Oddělené světy
A od toho se odvíjí i jeho fanouškovská základna a výše zmíněná otázka. Je zde opravdu prostor pro diskusi? Benjamin vychází z internetové komunity, která o sobě tvrdí, že je „redpilled“ – to znamená, že po spolknutí pomyslné červené pilulky prohlédla politicky korektní matrix, v němž je většina utlačována menšinami, a rozhodla se tak vzepřít obnažováním zhoubného vlivu feminismu a „sociální spravedlnosti“. Tam, kde feminismus reflektuje neviditelné společenské struktury a mocenské tlaky, vidí oni jen interakce mezi muži a ženami, které jsou „normální“. Slavný francouzský sociolog Pierre Bourdieu nazval tento proces dehistorizací – to, co je výsledkem historického dění, se neustále reprodukuje, a máme poté pocit, že jde o cosi „přirozeného“, čímž zneviditelňujeme právě historický vývoj těchto fenoménů. V tom tkví zásadní nesoulad obou diskursů, které proto prakticky nemohou najít společnou řeč. Ontologicky se míjí. A vzhledem k tomu, že Benjaminova videa mají obvykle kolem 95 procent palců nahoru, nevytváří jimi prostor k debatě, naopak si pěstuje spoustu nekritických fanoušků (jen na svém Patreonu od nich měsíčně dostává přes šest tisíc dolarů; radikální úbytek nastal pouze tehdy, když se rozhodl kritizovat i pravici, od čehož vzápětí upustil), kteří jsou pak ochotni i přes jeho varování útočit na lidi, jako je Sarkeesian.
A to je další věc: Benjamin musí vědět, že svou rétorikou „kulturní války“ vytváří pro své diváky obraz nepřítele. A skutečně neexistuje vděčnější terč než Anita Sarkeesian (posedlost a produktivita jejích odpůrců je skutečně obdivuhodná a vůbec první Benjaminovo video bylo právě o ní). Jeho odkazování na krátkou větičku pod videi, kterou varuje před tím, aby ji kdokoli kontaktoval, působí v celém kontextu alibisticky. Stačí se podívat na banner jeho Twitteru, který je fotomontáží obou dvou coby Krásky a zvířete, a profilovou fotku, na níž jeho kolega vystupuje s tričkem s nápisem „lidský odpad“. Mohl nad celou událostí mávnout rukou, ale on se pochopitelně rozhodl z ní profitovat – je to konec konců jeho kariéra –, a navíc se mu povedlo prodat image oběti. Tomu ještě nahrává do rukou oficiální prohlášení VidConu, které se v podstatě Sarkeesian zastalo.
„Jaký jiný důkaz toho, že institucionalizovaná ,kulturní válka‘ je reálná, byste chtěli?“ může se pak Benjamin ptát a jeho příznivci nebudou pochybovat o oprávněnosti tohoto tvrzení. Oprávněnější otázka by ale byla, do jaké míry ji tito „culture war profiteers“, jako je Benjamin nebo třeba Milo Yiannopoulos, záměrně přiživují? Jak moc si uvědomují, že cílení frustrace jejich příznivců na konkrétní osoby se zákonitě musí projevit útoky a konstantním obtěžováním? V tomto světle by i ostřejší reakce Anity Sarkeesian byla pochopitelná.
Autor je spolupracovník redakce.