Vítězství Křižáčka je skvělá zpráva pro český film


Hlavní cenu karlovarského festivalu získal film, jenž se zcela vymyká zaběhnutým vzorcům české kinematografie.

Festival v Karlových Varech je u konce. Porota hlavní soutěže, složená výhradně ze zahraničních osobností uměleckého filmu, udělila Křišťálový globus českému snímku Křižáček režiséra Václava Kadrnky.

Od premiérového uvedení filmu ve velkém sále hotelu Thermal budí Křižáček silné a rozporuplné reakce ze strany diváků i českých filmových publicistů. Devadesátiminutový film sledující pátrání rytíře Bořka po synovi Jeníkovi, který utekl, aby se připojil k dětské křížové výpravě, totiž nepřipomíná nic z toho, na co by mohl být český divák zvyklý.

Křižáček nám připomíná, že si všechna díla nemusí být podobná a že neexistuje jedna správná cesta, jak nakládat s filmovou formou.

Zatímco Poláci či Maďaři každoročně chrlí nekompromisní autorské umělecké snímky, které jsou oceňované na zahraničních filmových festivalech, tuzemská tvorba působí mnohem fádněji. Filmy si jsou často podobné jako vejce vejci a odvážných a radikálních pokusů o jiný způsob vyjádření tu je poskrovnu.

Václav Kadrnka jde proti tuzemské tendenci standardních řemeslných výkonů a estetikou do velké míry navazuje na svůj předchozí film Osmdesát dopisů. Křižáček může české diváky provokovat už jen takřka „čtvercovým“ akademickým formátem.

Minimalisticky pojatý snímek se obejde téměř beze slov. Kamera v působivých dlouhých záběrech často sleduje pouze tvář Karla Rodena a proměňující se krajinu. Filmová báseň je složená z navracejících se vizuálních a tematických motivů. Jednotlivé záběry jsou dlouhé, a přitom vyprávějí velice úsporně. Herectví je osekané až na kost, respektive jen na to nejnezbytnější: pohyby očí, upřené pohledy. Mechanický projev herců nápadně připomíná filmy Roberta Bressona.

Křižáček tak jistě představuje pro mnoho diváků zcela jiný typ filmového zážitku. Připomíná nám, že si všechna díla nemusí být podobná a že neexistuje jedna správná cesta, jak nakládat s filmovou formou. Pokud se divák snímku otevře a nechá ho k sobě bez předsudků promlouvat, může se mu dostat silného prožitku. Křižáček je komplexní tvar, který se chytře dotýká témat paměti, stárnutí, vztahu rodičů a dětí. Ohromnou působivost pak ještě umocňuje strhující hudební podkres Ireny a Vojtěcha Havlových.

V některých zahraničních i českých kritikách je Křižáček přirovnáván k filmu Jauja neotřelého argentinského filmaře Lisandra Alonsa. Je výborná zpráva, že v našich podmínkách může za podpory Státního fondu kinematografie a České televize vzniknout nekompromisní osobitý snímek, který se vyrovná tomu nejzajímavějšímu ze současného světového filmu.

Hlavní porota Karlovarského festivalu tak symbolicky potvrdila, že nejde jen o okrajový výkřik lokálního významu. Nezbývá než doufat, že vítězství přinese Křižáčkovi ještě mnoho dalších úspěchů a otevře cestu dalším odvážným snímkům.

Autor studuje filmovou režii.

 

A2LARM