Přestože garantují kvalitní organickou kávu a baristy bez hipsterských knírů a zástěr, nemají to majitelé nové kavárny Weird Wave Coffee v losangeleské čtvrti Boyle Heights v posledních týdnech jednoduché. Malý obchůdek, který na rušné Cesar Chavez Avenue otevřel teprve v červnu, se od prvních dnů setkává s protesty místních aktivistů, kteří v něm vidí symptom blížící se gentrifikace. „Jsme ve válce,“ řekl deníku The Guardian Leonardo Vilchis z místní aktivistické skupiny Union de Vecions. „Děje se to všude ve státě, válčíme, abychom ochránili naše domovy a kulturu.“
Krátce po otevření podniku zveřejnila iniciativa Defend Boyle Heights na Facebooku prohlášení, v němž kavárnu osočila z toho, že hodlá vydělávat na úkor nájemníků z řad dělníků a dalších, kteří ve čtvrti bydlí už po generace. „Přijde vám, že přeháníme kvůli jedné kavárně? Věděli jste, že Cafe de Leche v Highland Parku byla jedna z prvních kaváren, které otevřely hráze gentrifikace? Pronajímatelé pak zvýší nájemné, protože budou doufat, že přijdou bohatší zájemci, a původní obyvatelé budou muset pryč,“ varují aktivisté.
Snadnější je gentrifikovat
Peter Moskowitz, autor knihy How to Kill a City, sledoval gentrifikační procesy ve čtyřech amerických městech – Detroitu, San Francisku, New Yorku a New Orleansu, zdevastovaném hurikánem Katrina. Třebaže má každé město své specifické problémy, ve všech dochází vlivem rozhodnutí politiků, byznysmenů a developerů k témuž jevu – gentrifikace ničí zdejší komunity a diverzitu, spousta rezidentů musí kvůli nedostatku financí odejít a vznikají zde prostory pro nové obyvatele, kteří jsou zpravidla bohatí a bílí.
Lidem začíná docházet, že ze systému bydlení profituje trh s nemovitostmi, zatímco stále víc lidí trpí.
Gentrifikace obvykle probíhá tak, že do nízkopříjmových upadajících čtvrtí přijdou bohatí kreativci, kteří zkultivují prostředí, podnítí kulturní život nebo zmodernizují veřejnou dopravu, čímž se čtvrti stanou atraktivnějšími pro finanční investice privátního sektoru. Výhody celého procesu jsou nezpochybnitelné – vznikne čistší, modernější, atraktivnější a funkčnější prostředí. Problém ale je, že chudší místní obyvatelé si zkrátka nemohou dovolit v těchto městských částech dál žít a pro developery zpravidla nebývá příliš lukrativní zajistit jim dostupné bydlení. Většinou tak zůstane z jejich strany u planých slibů, anebo se brzy ukáže, že takzvané dostupné bydlení je ve skutečnosti nedostupné. Gentrifikace tak absolutně mění ráz městských částí a hnacím motorem takových změn je soukromý zisk firem, na čemž nejvíc tratí chudí obyvatelé. „Skutečné řešení ekonomiky amerických měst vyžaduje spoustu práce – větší daně, více zákonů, častější intervence federální vlády. Tyto věci jsou náročné. Gentrifikace je jednoduchá,“ píše Moskowitz.
Vzhledem k tomu, že v Kalifornii jsou ceny bydlení dvakrát vyšší, než je průměr v celých Spojených státech, jsou protesty o to intenzivnější. V důsledku finanční krize ztratila spousta lidí střechu nad hlavou a spí v autech, přístřešcích nebo ve stanech. „Lidem začíná docházet, že ze systému bydlení profituje trh s nemovitostmi, zatímco stále víc lidí trpí,“ říká Malcom Torrejón Chu z hnutí Right to the City. Hlavním problémem je nedostatek dostupného bydlení, což aktivisté přičítají právě gentrifikaci. Proto vzniká spousta iniciativ, které bojují s jejími projevy.
V Boyle Heights je drtivá většina obyvatel hispánského či latinskoamerického původu. Nechtějí, aby se z jejich čtvrti stalo další Silver Lake nebo Echo Park, původně demograficky podobné čtvrti, v nichž byly vystaveny prosklené bytové komplexy, kam se nastěhovali bohatí běloši z Beverly Hills, kteří zde navštěvují stylové butiky, fitka a restaurace. Iniciativa Defend Boyle Heights již protestovala proti několika uměleckým galeriím, které vnímají jako komplice korporátních zájmů. Po galeriích přijdou kavárny, bary a restaurace, investuje se do roky zanedbávaných oblastí a dojde k revitalizaci prostředí, což ovšem povede k marginalizaci původních obyvatel. Angličtina pro to má pejorativní výraz „artwashing“.
Proti umění a kokosům
Může se zdát paradoxní, že lidé protestují proti rozvoji a ozdravění jejich domova. Aktivisté nicméně dobře vědí, že spousta z nich v dlouhodobém horizontu o svůj domov tímto způsobem přijde. Protestující zdůrazňují, že nemají nic proti umění, kavárnám nebo snad samotným bělochům, jak je jim často předhazováno. Používají sice termíny jako „kolonizátoři“, vymezují se proti „zkurvenému bílému umění“ a Hispáncům, kteří se galerií a kaváren zastávají, nadávají do „kokosů“ (jsou na povrchu hnědí, ale uvnitř bílí). Dělají to ale s vědomím, že gentrifikace je komplexní proces, který může na první pohled působit pozitivně, jenže v důsledku ničí jejich kulturní dědictví a pro ně samotné je destruktivní. Navíc v Boyle Heights vznikají nové lokální restaurace, kavárny a galerie, které usilují o zachování dědictví a neorientují se na bohatou klientelu. Jde o vědomou opozici gentrifikaci, která se nazývá „gentefikace“ (od španělského la gente – lidé). Je to však rezistence zdola, která nemůže konkurovat velkým investicím.
V losangeleské čtvrti se tak formuje eklektická koalice aktivistů, lobbistů, neziskovek, LGBTQ+ komunity, nezávislých umělců, radikálů, kteří chtějí svrhnout kapitalismus, otrhanců s papírovými transparenty nebo odhodlaných beroucích zákon do vlastních rukou, kteří spreji a kameny útočí na výlohy. Jedni nesouhlasí s metodami těch druhých, ale všichni sdílejí zoufalství z nevyrovnaného boje. Některé jejich radikálnější praktiky jako vandalismus jsou ovšem pro veřejnost nepřijatelné. A ta bohužel jejich boj vnímá především skrze ně. Kampaň proti Weird Wave Coffee tak například vedla k vlně solidarity místních, kteří kavárnu přišli naopak podpořit. Mnoho místních má ke gentrifikaci ambivalentní vztah, většinou jde ale o lidi, kterých se existenčně zatím příliš nedotýká.
Antigentrifikační aktivisté jsou osočováni z rasismu vůči bílým. Tento argument je ale i vzhledem k demografickému složení Boyle Heights, kde „Latinos“ tvoří 94 procent populace, nefér. Latinoameričané navíc gentrifikační vzorec, opakující se po celých Spojených státech, velmi dobře znají. „Jsme proti bílým lidem? Ne. Ale jsme proti bílé nadřazenosti, bílé ignoranci, bílým privilegiím a proti konceptu ‚bělosti‘. Kapitalismus je zakořeněn v bílé nadřazenosti. Bělost se netýká rasy, ale toho, kdo je na vrcholu, kdo vládne ve společnosti,“ píší Defend Boyle Heights. Jejich způsob boje je potřeba vnímat v tomto kontextu. Gentrifikace má kontury ekonomického kolonialismu. V tomto smyslu je pak věta z twitterového profilu kavárny Weird Wave Coffee „Existuje jen jedna rasa, lidská rasa“ přesně tím, pro co má angličtina výraz „tone deaf“ – je to absolutní nepochopení toho, co se děje a o co aktivisté usilují. Je to podobné jako reagovat na hnutí Black Lives Matter hashtagem #AllLivesMatter – je to prázdné gesto.
Není třeba vychvalovat vandalismus a verbální napadání lidí, kteří nesdílejí tento způsob protestu, ale je krátkozraké zaměřit hněv jen jedním směrem. Protestujícím se snad podaří získat větší pozornost a osvětlit svou situaci, v níž jim tržní síly doslova skupují půdu pod nohama. Radikální protest – a nikoli naivní důvěra v politické představitele – je pro ně prakticky jediným způsobem, jak se dostat do společenské debaty.
Autor je spolupracovník redakce.