Daliborci extrémního středu


Ke zkoumání extrémních názorů nepotřebujeme excentrické neonacisty ani levičáky protestující v Hamburku. Skutečným extrémem je v dnešní době především obhajoba statu quo.

Dokument o jednom roztomilém českém neonáckovi dokázal na chvíli přitáhnout pozornost k tématu politického extremismu. Zatím poslední vlnkou, kterou tento balvan rozvířil svým pádem do stojatých vod českého veřejného prostoru, je text expolicisty vystupujícího pod pseudonymem Martin Goffa, v němž autor rozvíjí palčivý problém dnešního světa: to je sice hezké, že nám tady Vít Klusák podal jakousi zprávu o krajně pravicovém extremismu, ale nezapomínejme, že je tady taky extrémní levice, která nám před nedávnem v Hamburku ukázala, čeho je schopna.

Ostatně nalijme si čistého vína a nebojme se říct nahlas, co všichni přece tak trochu tušíme, totiž že nacionalistická ultrapravice je přece jen trochu nafouklá a imaginární hrozba, zatímco skutečná rakovina se už posledních sto let nachází nalevo od politického středu. Vždyť co je dnes nějaká Marine Le Pen a Viktor Orbán proti Jeremy Corbynovi a Berniemu Sandersovi? Znárodňování předražené železnice? Zdravotní péče pro všechny? Totální komunismus, jaký neprosadila ani KSČ.

Tomáš Sedláček bude nabádat společně s Tomášem Halíkem k hlubokému zamyšlení, které se nebojí alternativ, a Martin C. Putna bude dál vést svou vnitřní hybridní válku s Rusem, která znovu naloží Alfonsi Muchovi za jeho Slovanskou epopej.

Martin Goffa ale samozřejmě míří na radikálnější terče, tedy „levicové extremisty“, kteří se účastnili protestů proti G20 v Hamburku. „V rámci údajného boje proti chudobě a za sluníčkový svět pro všechny létaly na policisty zápalné lahve, pokojným občanům hořela auta a obchody byly rabovány ve velkém.“ O tom, odkud pan expolicista pochytil terminologii „sluníčkového světa“, raději nespekulujme. Uveďme ale celý problém extremismu do trochu jiného kontextu.

Sebevražedná trajektorie extrémního středu

Podle mezinárodní organizace Global Footprint Netwok žijeme tento rok od 2. srpna na ekologický dluh. Jednoduše to znamená, že si od tohoto data bereme z přírody víc, než je sama schopna obnovit. A to ať už se jedná o zásoby pitné vody, zemědělské půdy, lesních ploch nebo třeba lovených ryb. Odteď zkrátka spotřebováváme množství pitné vody, které si nemůžeme dovolit spotřebovávat, kácíme stromy, které si nemůžeme dovolit kácet a produkujeme oxid uhličitý, který si nemůžeme dovolit produkovat. Náš roční příděl surovin byl prostě vyčerpán a od nynějška žijeme na dluh. Kromě jiného nám to ale říká, že nás obyčejný a zdánlivě nevinný způsob života je sám o sobě iracionálním extrémem na úkor budoucích generací a těch světových regionů, které jsou a budou ekologickými dopady postiženy nejvíce.

Současný francouzský ministr pro „ekologickou a solidární transformaci“ mluví o přechodu z „kovbojské“ na „kosmonautskou“ ekonomiku. Chce tím říct na prvním místě to, že se nenacházíme v žádné zemi zaslíbené, zlatými doly oplývající, které by bylo možné bez ostychu plundrovat jak na divokém západě, kde „vítěz bere vše“. Kosmonautská ekonomika naopak představuje vizi naší planety jakožto kosmické lodi s omezenými zdroji pro přežití. Ať už se jedná o energii, jídlo nebo vodu, musíme se permanentně starat o jejich recyklaci – ne snad proto, že bychom byli „vyšinutí ekologisté“, ale prostě proto, že pokud tak činit nebudeme, bude si jednoho dne tato kosmická loď plout vesmírem bez nás. Naše přežití tu není nějakou samozřejmostí, ale výsledkem každodenního promyšleného úsilí, kterým si sami určujeme, jestli ještě zítra budeme mít co jíst, pít a dýchat.

Je možné, že i metafora matky Země je tady skutečně na místě, protože nám tato matička už nějaký čas dává jasně najevo, že se o nás donekonečna starat nebude a vede nás k uvědomění, že je na čase vzít odpovědnost za vlastní životy do svých rukou. Momentálně se ale chováme spíše jako vzteklí mamánci, kteří nechtějí ztratit dosavadní pohodlí mateřské náruče. Z hnízda už jsme ale byli vyhozeni, letíme volným pádem a nic zatím nenaznačuje tomu, že bychom byli schopni naučit se létat, takže spíše padneme na hubu.

Ano, i Česká republika se jednoho dne bude muset stát ekologicky a surovinově udržitelným státem, pokud má vůbec existovat. Bude to znamenat i to, že místo uhlí a ropy budeme využívat obnovitelné zdroje, o kterých skutečně platí, že nemají žádnou alternativu. Komu se to nelíbí, může si jednoho dne třeba dupat nohou u vyprázdněných uhelných ložisek nebo vyhrožovat zchudlým ropným státům, ať koukají těžit dál, nebo uvidí. Geologické parametry planety se na naše názory neptají.

Lidské oběti statu quo

Utopistou dneška není žádný naivní levicový radikál, co bych chtěl pohodu pro všechny, ale konformista středního proudu, který si myslí, že to, jak věci jsou, je v zásadě v pořádku, systém funguje a může pokračovat dál v dosavadní trajektorii, a to třeba donekonečna. Jeho heslem je: nějak bylo a nějak bude.

V našem světě ale podle Goffy platí, že „každý oheň pálí stejně a je úplně jedno, jestli hoří za bílou rasu, nebo proti globalizaci.“ Což je milé srovnání vzhledem k tomu, že jenom za loňský rok bylo Německo svědkem více jak 3500 útoků na uprchlíky a migranty ze strany krajní pravice. To je bezmála deset útoků denně. Ironií osudu je asi i to, že stejný počet Pákistánců a Indů v roce 2015 zemřel na smrtící kombinaci tropických veder a vlhkosti, způsobených klimatickou změnou, na níž sami neměli prakticky žádný podíl (na rozdíl od nás). Kdyby takoví obávaní „levicoví extremisté“ usmrtili 3500 německých policistů, titulky novin by mluvily o šílencích, kteří rozpoutali občanskou válku.

Za nevinné jihoasijské životy, zmařené naším systémem, tady ale nikdo truchlit nebude. Takže zatímco máme být zděšeni ze „subjektivního násilí“, které zapaluje několik aut, systém „objektivního násilí,“ který si tito radikálové vzali na mušku a vůči němuž jsme jinak naprosto slepí, uvaří tisíce lidí zaživa a hrozí podobným osudem až sedmdesáti procentům Indů v průběhu tohoto století. To jsou ale jen malé počty. Kolik takových životů každý rok zmaří obyčejný chod našeho normálního systému, proti kterému může přece protestovat jen úplný idiot? Takový je extremismus dnešní sebevražedné trajektorie, na které jsme se ocitli. Ale tím si přece nebudeme komplikovat už tak dost složitý svět.

Radikální konformismus

Na závěr svého článku každopádně Martin Goffa apeluje na režiséra Víta Klusáka, ať tedy také natočí dokument o „levicových Daliborcích“, aby bylo vyváženosti učiněno zadost. Ostatně proč ne. Ve světle předchozích odstavců má pak ale smysl chtít ještě třetí verzi – dokument o Daliborcích současného politického středu, tedy fanoušcích mírných změn v mezích zdravého rozumu, kteří vedou ve svých hlavách nejrůznější exotické osobní zápasy se svými vlastními fantaziemi, zatímco se všechno kolem nich sune do propasti.

Ještě předtím, než se na naší planetě všichni společnými silami upečeme, máme tedy právo vidět veledílo, ve kterém bude Jiří X. Doležal s jointem v ústech vysvětlovat, jak vést boj s bolševikem ještě v jednadvacátém století, protože stejně jako všechno ostatní se i nekonformní rebelie v devadesátých letech ocitla na konci svých dějin, a od té doby tudíž necítila potřebu pohnout se ani o píď. Uvidíme v něm Davida Černého říkat, že Knížák i s Klausem a Zemanem jsou čuráci a jak se u toho cítí být králem vší subverze a rozervané umělecké angažovanosti.

Tomáš Sedláček bude nabádat společně třeba s Tomášem Halíkem k hlubokému zamyšlení, které se nebojí alternativ, a Martin C. Putna bude vést svou vnitřní hybridní válku s Rusem, která znovu naloží Alfonsi Muchovi za jeho Slovanskou epopej, nasáklou ideologií panslavismu. Budeme s nadšením hltat, co zase světodějného pronesl Fareed Zakaria a co si o tom všem myslí The Economist. Proloží se to závěrečnou (sebe)reflexí vývoje v Praze za posledních dvacet let, a nakonec určitě uvidíme i to, jak se čeští antikomunističtí liberálové prořeknou, že touží hlavně po funkční demokracii, která všem dopřává klid na práci, ruku v ruce s apelem na kritické myšlení, které bychom měli všichni rozvíjet, protože to je jediná skutečná hráz proti návratu komunismu.

Nad tím vším bude bdít univerzální vychovatelský imperativ: Chovejte se slušně! To, že se všichni na naší společné lodi potápíme ke dnu, přece ještě neznamená, že nemůžeme pod hladinu zaplout s glancem, na úrovni a se sklenkou dobrého vína.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM