Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Král kozích hlav a krize indického venkova

Současným kulinářským show v Indii vládnou důchodci vařící ve volné přírodě. Podobně jako ostatní televizní kuchaři nám servírují také zprávu o stavu společnosti.

Pan Arumugam z Tamilnádu má jedenáct prstů, v sekání kozích hlav se mu vyrovná jen málokdo, jeho video s názvem Král kuřecích stehýnek má už na 12,5 milionu zhlédnutí na Youtube a kanál Village Food Factory odebírá přes 541 tisíc lidí. Průlom jeho kulinářské show nastal na začátku listopadu 2016, kdy indickými médii proletěla zpráva o tom, že youtuber z tamilnádského Tiruppuru dokázal za půl roku vydělat více než 650 tisíc rupií (asi 240 tisíc korun) tím, že natáčí svého otce, jak vyváří pro celou vesnici. A kuchařské šílenství mohlo začít. Prst na tep doby stihl včas přiložit třeba kanál My Money My Food, jenž proslul například vařením celé kozy nebo žraloka. Na začátku roku 2017 vrací úder 106letá babička Masthanamma z Ándhry, která se stala ústřední tváří kanálu Country Foods s 540 tisíci odběrateli.

Odraz vesnice na dně hrnce

Možná se teď ptáte, proč sepisovat článek o víkendových odpoledních jihoindických seniorů. Fenomén vesnických kuchařů vařících obrovské porce jídla v plenéru je přeci jen obskurní žánr i na Indii. Smysl to má proto, že nám úspěch trendu kulinářských show v druhém plánu ukazuje současný vývoj indického venkova.

Indický venkov se zmítá v dlouhodobé krizi, která je ještě zesílena klimatickými změnami, a stát od něj dává ruce pryč ve chvíli, kdy nejvíce potřebuje pomoc.

Nejde o aktivitu, která by vycházela přímo z vesnice – vychází od vzdělaných a technologicky zdatných lidí, kteří využívají své rodiče a prarodiče jen jako herecký sbor ve svých krátkých filmech. Ty ovšem brnkají hned na několik strun indické duše. V první řadě na nostalgii po bezstarostném dětství a babiččině domácím jídle, které ve městě neseženete. I v rychle se urbanizující Indii má totiž téměř každý měšťan příbuzné na vesnici. Druhým důležitým rysem je opěvování krás čisté a nedotčené přírody v kontrastu s šedí indického velkoměsta – všimněte si, že všichni aktéři se o svá kuchařská tajemství dělí zásadně v plenéru a často se dokonce setkáváme s náročnější výpravou, jako je vaření u potůčku pod vodopádem či konzumace oběda uprostřed banánových lánů.

Venkov jako přežitá kuriozita

Romantizace zápraží s pobíhajícími slepicemi sice může být hezká, ale vzhledem k tomu, že největší podíl diváctva se bude rekrutovat z technologicky vybavenějších, a tedy bohatších a urbanizovanějších vrstev obyvatelstva, nesmíme zapomenout na další důležitou věc: indické kuchařské show jsou z velké části chápány jako kuriozita ze zaostalého venkova. První reakce obsahují údiv, úsměv nebo zděšení, ale tužku a papír pro zapsání receptu určitě nevytáhnete.

Venkov je v představách dnešních indických elit do značné míry místem, které bude navždy zaostalé jak ekonomicky, tak kulturně. Jedinou možnou cestou, jak modernizovat Indii, je pak rychlá urbanizace – jako by sama o sobě dokázala generovat pokrok a zvedat životní standardy. Ještě v osmdesátých letech se indičtí školáci učili, že Indie je zemí venkova a zemědělství je páteří její ekonomiky i společenského života, jak by si to jistě přál otec národa Gándhí. I dnes žije na venkově 68 procent obyvatelstva, přesto úřadující premiér Naréndra Módí už v roce 2009 sebevědomě prohlásil, že v jeho státě Gudžarát žádné vesnice nejsou. Jako by už nebyly potřeba, ačkoli zemědělství nadále generuje téměř 14 procent indického HDP a zaměstnává každého druhého občana.

V onom velkohubém prohlášení se skrývá nejen přání co nejrychlejší modernizace, která přinese vytoužený rozvoj, ale i mnohem zlověstnější trend, a tím je přehlíživý postoj k vesnici ze strany státu. Indický venkov se zmítá v dlouhodobé krizi, která je ještě zesílena klimatickými změnami, a stát od něj dává ruce pryč ve chvíli, kdy nejvíce potřebuje pomoc. Zatímco ještě v sedmdesátých létech investice do zemědělství rostly, od osmdesátých let permanentně klesají. Vinou nadužívání chemie jsou až dvě třetiny indické zemědělské půdy degradované a nejpatrnější je to v Paňdžábu a Harijáně, tedy vůdčích státech někdejší zelené revoluce. Samostatnou kapitolou jsou notoricky známé sebevraždy farmářů, přičemž indická čísla představují extrémní případ globálního trendu – zemědělci jsou skupinou s největším počtem sebevražd všude na světě včetně bohatých zemí. Navzdory obecně rozšířené pověsti o geneticky modifikovaných potravinách jsou prvotní příčinou jejich zničených životů především škrty ve státním rozpočtu a expanze velkých agrokombinátů.

Opustíš-li mne, zahyneš

U vesnických kuchařských show můžeme najít i určitý subverzivní potenciál, který by mohl zmíněné trendy zvrátit. Třeba už jen to, že znovu otevírají otázku údajného indického vegetariánství, které je ale ve skutečnosti především doménou vyšších kast. Všimněte si, že pokud se v některém jihoindickém videu náhodou nějaké bezmasé jídlo objeví, většinou jde o vajíčka. Jinak dominují hlavy, dršťky, ale také nejrůznější vodní havěť od krabů až po žraloky a rejnoky. Přesně to je totiž strava chudších vrstev a nižších kast, kterým konzumace rituálně nečistého masa nečiní problémy a naopak si na ní mnohdy zakládají. Tato vizualizace rozmanitého jídelníčku je zvlášť důležitá v době, kdy severní hindské státy jako Uttarpradéš, ovládaný jógím Áditjanáthem, plošně zakazují obchodování s masem.

Obrovské množství připraveného a spořádaného jídla také pořád ukazuje venkov jako kraj hojnosti, kde se lidé mohou mít dobře navzdory tomu, že ekonomické rozdíly mezi městem a vesnicí stále rostou. Poměr měsíční útraty na hlavu, který se v osmdesátých létech pohyboval na úrovni 1,5 : 1, stoupl v devadesátých létech na 1,7 : 1 a v roce 2010 už vyskočil na 2 : 1. Díky obrovské lidské mase vykazují rurální oblasti více než polovinu národních příjmů, přes 60 procent výdajů a třetinu úspor. Indie svůj venkov zkrátka potřebuje. Doufejme tedy, že oblíbená metafora o Indii žijící ve svých vesnicích bude platit i nadále a že Indie na vesnici nevymře. Senioři s hrncem a vařečkou patří k těm, kteří se každý den snaží o to, aby k tomu jen tak nedošlo. Dokud budou žít oni, bude žít i indický venkov.

Autor je indolog a politolog.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image