Modrý, nikoli zelený Jan Keller


Zažíváme malou českou verzi globálního autoritářského obratu k silným mužům a proti občanské participaci. Někteří čeští účastníci tohoto obratu nepřekvapí a nezarmoutí. Jiní ano.

Celosvětově můžeme pozorovat vlnu útoků proti nevládním organizacím a také univerzitám. Tyto útoky cílí především na humanitní obory, ale ve skutečnosti směřují vůči svobodě univerzit jako celku. To, co u nás známe jako tažení proti „sluníčkářům“, má v takřka sousedním Maďarsku podobu masivních billboardových kampaní proti Sorosovi s antisemitským podtextem a snahy o zničení Středoevropské univerzity. V Maďarsku, tak jako v Izraeli, se zavádějí putinovské zákony o označování „zahraničních agentů“ mezi nevládními organizacemi. Obraz profesionalizovaných neziskových organizací, vůči nimž jistě lze mít mnoho oprávněných námitek, se stal pro mnohé síly agresivně užívaným obrazem nepřítele. Stal se pogromistickým obrazem mezinárodního spiknutí, který v řadě případů provokuje nenávist, ale i výhrůžky násilím nebo rovnou násilí.

Prezidentovi roztleskávači

Ve srovnání se zeměmi jako Maďarsko je naše situace samozřejmě slabý odvar. I u nás má ovšem tažení proti neziskovkám své protagonisty a první výsledky. Několik let mediálního napadání vytvořilo atmosféru nenávisti a občasných útoků, jakkoli zatím symbolických. Vytvořilo klima, ve kterém česká betonářská lobby prosadila svůj mnohaletý sen a novelou stavebního zákona vytlačila občanská sdružení z možnosti aspoň trochu účinně připomínkovat dopravní stavby. A do role hlavního protagonisty boje proti neziskovkám se s chutí pasoval zasloužilý bojovník proti environmentalistům i zastáncům lidských práv, prezident republiky Miloš Zeman. Loni na podzim na adresu neziskovek řekl, že jsou „pijavice na státním rozpočtu“. Před pár dny sehrál opravdu roztomilé divadlo: pozval si do Lán ministra financí Pilného a jeho stranického šéfa Babiše, aby s nimi porozprávěl o rozpočtu a sdělil jim, že na neziskové organizace jde jedenáct miliard korun, což představuje velký prostor pro škrtání.

Jak by dopadly neprivilegované menšiny, kdyby se na ochranu svých zájmů měly skládat „ze svého“? A už vůbec nemluvě třeba o ochraně přírody – mají se na ni ze svého skládat střevlíci a strakapoudi?

Typická prezidentská demagogie sugeruje, že jedenáct miliard jde ze státního rozpočtu nenažraným neziskovkám, zejména nejspíš ekologickým a antirasistickým. Ve skutečnosti jsou největšími příjemci této částky sportovní asociace (zde by byl patrně skutečně prostor pro krácení, ale tak to Zeman nikdy neřekne a patrně ani nemyslí). A ani zbytek částky ve své většině nejde neziskovkám, které hájí nějakou kauzu. Směřuje spíše lidem, kteří dělají nezbytnou společenskou práci: péče o staré a nemocné, doučování dětí ze sociálně slabých rodin a podobně. Můžeme vést debatu o tom, do jaké míry by měl stát přenášet tuto práci na neziskové organizace a zda by ji třeba neměl vykonávat ve své režii, anebo do jaké míry by měl podporovat větší diverzitu neziskovek, které tuto práci dělají. Ale představa, že se na něčem takovém dá a má šetřit, stejně jako sugerovaná představa úspor na antirasistech a „ekoteroristech“, je „levicová“ stejně tak málo jako každé podobné kopání do slabších a těch, kdo se jich zastávají.

Žijeme v zemi a době, kdy každý štváč najde své roztleskávače. Jedni z nejdůležitějších roztleskávačů dneška sedí v agresivním bulváru jménem Parlamentní listy, který publikuje i ty nejbizarnější rasistické fantasmagorie. Pokud si před lety šlo snad myslet, že jde o „alternativu“ vůči „mainstreamu“ a že prostor pro rasismus či homofobii je daní za obecnou otevřenost vůči různým názorům (klam, jemuž před lety spolu s mnoha dalšími nakrátko podlehl i autor těchto řádků), jednoznačně štvavé psaní v posledních letech nenechává žádný prostor pro pochybnosti o charakteru tohoto média. Těžko někoho mohlo překvapit odhalení Respektu, že v Parlamentních listech pracuje na klíčových redakčních místech pět lidí z prostředí krajní pravice. Můžeme si snad jen s Voskovcem a Werichem klást otázku, zda Parlamentní listy fašizují českou veřejnou debatu „z hlouposti nebo za cizí peníze“. Fašizující plátek přitom nikdo nevytlačuje mezi „extremisty“, jeho majitel a vydavatel spolupracuje za stranu Soukromníků s ODS na předvolební kampani a politici zprava doleva Parlamentním listům ochotně dávají rozhovory a účastní se jejich anket. Jedním z nich je i sociálně demokratický europoslanec Jan Keller, muž s minulostí organického intelektuála různých sociálních hnutí a různých neziskovek.

Neziskové zlo

A tak se Kellerova slova ocitla v článku, výmluvně nadepsaném „Zlo. Nebezpeční sluníčkářští příživníci, paraziti a škůdci. Peníze občanů do kanálu a výsměch. Prezident Zeman se vyjádřil k neziskovkám a toto nám řekli kníže, Keller či Okamura“. Keller zde pochopitelně mluví na vyšší úrovni než většina zúčastněných, nicméně jednoznačně:

„Celou tuto otázku je třeba vidět v širším kontextu. Dnešní neziskovky jsou vzdálenými potomky občanské společnosti, která tvořila protiváhu státní moci v 18. a 19. století. Tehdy se skládala z občanů, kteří měli zdroj obživy ve svých profesích či v drobném podnikání, občanské angažovanosti se věnovali ve svém volném čase a svoji činnost financovali z vlastních zdrojů. Proto bylo přirozené, když stát kritizovali a hájili i své vlastní zájmy. Dnes je situace zcela jiná. V neziskovkách se nápadně často angažují lidé, kteří si vůbec nezkusili vykonávat nějaké občanské povolání, podnikat nebo se živit vlastníma rukama. Udělali si z občanské angažovanosti živnost a peníze nárokují od státu, který v lepším případě jen kritizují, v případě horším by ho chtěli kontrolovat a zasedat v jeho orgánech, i když nebyli nikým zvoleni. Nepochybně existují i užitečné neziskové organizace. Nejhlasitější jsou však ti, kdo si nechávají svůj aktivismus platit od těch samých občanů, kterým se nestydí následně vytýkat, že nedorostli jejich hodnot.“

Tato slova slyšíme od dlouholetého mluvčího environmentalistického hnutí, které velmi tvrdě kritizovalo nejen stát, ale i „samotné občany, že nedorostli jejich hodnot“ (v jedné z prvních Kellerových knih jsme si mohli přečíst kritiku lidí, kteří si kupují v supermarketu kiwi, další byla filipikou proti těm, kteří jezdí osobními auty – obojí bylo do značné míry oprávněné, nicméně jednalo se o takové vytýkání společnosti, že nedorostla Kellerových hodnot, jaké by si dnes patrně žádná neziskovka nedovolila). I tyto neziskovky byly často placeny z grantů. Snad bychom tak mohli čekat větší sebereflexi a větší empatii vůči takovému typu aktivismu.

Jan Keller je také kritikem neoliberalismu a sociologem společenských nerovností. Snad by nám tedy mohl přiblížit, že ne všichni mají stejné šance dělat občanskou aktivitu „za svoje“. Snad bychom od něj mohli čekat připomínku toho, že zmínění občané „v 18. a 19. století“, kteří provozovali své aktivity „za svoje“, byli převážně majetní buržoové. Moc státu kritizovali a omezovali především ve svůj prospěch a v kolektivní prospěch své třídy. Trvalo nějakou dobu, než tuto občanskou společnost vyrovnali neprivilegovaní – tedy námezdně pracující svou vlastní občanskou společností: dělnickými spolky, odbory, časopisy, socialistickými stranami… a mohli toho dosáhnout jen díky tomu, že se jednalo o masovou sílu s intenzivním zájmem, a tak se mohli skládat po relativně malých částkách, ale ve velkém množství. Jak by dopadly neprivilegované menšiny, kdyby se na ochranu svých zájmů měly skládat „ze svého“? A už vůbec nemluvě třeba o ochraně přírody – mají se na ni ze svého skládat střevlíci a strakapoudi?

Co se to stalo s Janem Kellerem?

Při kladení otázky „Co se to stalo s Janem Kellerem?“ působíme jistě my na zelené a antirasistické levici trochu jako Monika Pajerová tázající se ve slavné dadaistické scénce „Co se to stalo s Petruškou Šustrovou?“. Jenže ta otázka má váhu. Jan Keller není jako každý politik a profesor sociologie. Pro část dvou generací byl zasvětitelem do kritické sociologie, pro řadu klíčových sociálních hnutí byl významným intelektuálním mluvčím. Když se snažím přiblížit jeho roli svým zahraničním přátelům, většinou prostě řeknu „Czech Bourdieu“. Nemyslím originalitu konceptů (pro něco takového tu ani nebyly podmínky), ale význam pro kritické myšlení. Když se český Bourdieu stane roztleskávačem člověka, který sám sebe označuje za českého Trumpa, je to demoralizující.

Nabízí se sociologické vysvětlení. Keller je sociologem, a zdá se, že chce být i politikem a ideologem středních vrstev. Ty se ale proměnily. Časopis Reflex, který chtěl být společenským týdeníkem právě těchto vrstev, se z experimentujícího, odvázaného a do jisté míry bezstarostného časopisu změnil v agresivní a štvavý bulvár vyjadřující především klubko úzkostí v hlavách svých představovaných čtenářů. A Jan Keller se z hlasatele zásadních globálních změn a kritika ekonomického růstu stal člověkem, který hlásá nevyhnutelnost ekonomického růstu a solidaritu pouze v omezeném rámci národního státu či případně jeho rozšíření na Evropskou unii.

Vysvětlení možná tkví i v typu Kellerova intelektu. Keller vždy dokázal nadchnout jiskřivým humorem, tento humor byl ale založen na zvláštním typu důslednosti: na detekování společenských rozporů coby něčeho špatného, jako kdyby společnost mohla být bezrozporná a jako kdyby se někomu v takové společnosti mohlo chtít žít. Tím je poznamenána i jeho poslední kniha, v řadě ohledů inspirativní titul Evropské rozpory ve světle migrační krize.

Na vysokých místech

Změna názorů je jedna věc, každý na ni má pochopitelně právo. Měla by ale platit jistá míra vkusu. Přidat se ke štvanici vůči prostředí, k němuž jsem po léta patřil, je dost daleko za touto mírou. Keller při tom příliš mnoho vkusu neprokázal: bývalý intelektuál Hnutí Duha chodí (jako snad jediný sociální demokrat) gratulovat k narozeninám Václavu Klausovi a hlásá do televize, že „jen lidé od Marine Le Penové pojmenovali věci pravými jmény“. Anebo: „Já jsem během posledních patnácti let poněkud změnil názor na neziskové organizace. V devadesátých letech jsem se v neziskových organizacích hodně angažoval a hluboce jsem nesouhlasil s Václavem Klausem, který neziskové organizace paušálně odsuzoval a říkal, že nemají mandát, aby mluvily do politiky, protože je nikdo v žádných volbách nezvolil. Dneska si myslím, a nejen v této věci, že se Klaus se zdaleka ne úplně ve všem mýlil… V České republice je hustota neziskovek na hektar jedna z nejvyšších v celé Evropě… Peníze, které tam mizí, jsou obrovské, ale jejich výsledky jsou zanedbatelné.“ Keller nejenže dá za pravdu Klausovi, ale přijme od něj stejnou paušálnost, za jakou ho kritizoval.

A tak se vnucuje ještě banálnější vysvětlení. Někteří bývalí Kellerovi spolubojovníci z ekologických hnutí sdílejí dokument České televize z roku 2008 o obchvatu ve Frýdku-Místku. Keller zde krátce po osmé minutě říká: „To, co se děje kolem našeho obchvatu, je vlastně taková malá laboratoř české politiky. Když si vezmeme sociální demokracii, zastupitelé z této strany s námi deset let spolupracovali v našem občanském sdružení, chodili na naše schůze, podporovali naše aktivity, a teď najednou na nás podávají trestní oznámení v podstatě jenom za to, že my děláme stále to, co oni ještě donedávna podporovali. Mezitím se dostali do poměrně vysokých míst na radnici, nevím, zřejmě to změnilo jejich jednání.“

Mezitím se Keller dostal na poměrně vysoké místo – a přidává se k vlně proti lidem, s nimiž léta spolupracoval, na jejichž schůze chodil a jejichž aktivity podporoval. Těžko říct, s kým a jak se na své cestě nahoru potkal. S gratulacemi Klausovi, častou publicistickou podporou Zemana a především s podporou autoritářského obratu přestal být zeleným Janem Kellerem, jakého jsme znávali. Stal se spíš Janem Kellerem klausovsky modrým.

Autor je politolog a novinář.

 

A2LARM