Na obranu bezdětných


V současnosti přibývá lidí, kteří nemají děti, za což někdy bývají stigmatizováni. Co vlastně vede lidi v dnešním světě k bezdětnosti? 

„Kdy budete mít děti?“ slýchávají bezdětné páry. Bezdětní leckdy čelí poznámkám o vlastní sobeckosti, nezodpovědnosti vůči společnosti a marnosti vlastních životů. „Nemít děti je sobecká volba,“ prohlásil papež František, čímž se nechtěně sám zařadil mezi sobce. Není to ale přece jen jinak? Jste opravdu sobci, když děti nemáte? A nemůže být bezdětnost v dnešním světě náhodou etická volba?

Další dítě neuživím

Dříve se říkalo, že rodina je základ státu. Také dnes se politici ohánějí rodinnými hodnotami – hlavně když jde o odbourávání sociálních jistot. Podle Václava Klause se máme v ekonomicky nejistých dobách uchýlit do lůna tradiční rodiny, nespoléhat na stát, tvrdě dřít a pomáhat si. Podle ministra financí Pilného zase nebude na důchody, takže péče o rodiče stejně zůstane na dětech. Jenže asociální politici nevědí, o čem mluví. Statisticky u nás končí rozvodem polovina manželství – nejčastěji po třech až pěti letech. Mají se tedy lidé uchýlit do lůna rozvrácených rodin?

Rodiče vždycky věřili, že se jejich děti budou mít líp. My ale dnes čelíme vážné hrozbě, že se naše děti budou mít jednou o dost hůř než my. A nikdo to ve skutečnosti neřeší.

Dnešní průzkumy ukazují, že přibývá bezdětných lidí – jejich počet se v západní Evropě za posledních čtyřicet let zhruba zdvojnásobil. Přesto to neznamená – jak se nám často podsouvá –, že Evropané vymírají. I když totiž přibývá lidí, kteří nemají děti, ostatní mají často víc než jedno. Proto na tom statisticky nejsme nijak katastrofálně. Psát o tom, proč nemít děti, se však stejně pro někoho rovná kacířství a autor riskuje poznámky, že sám udělá službu lidstvu, když děti mít nebude. Přesto stojí za to se nad příčinami bezdětnosti zamyslet: buď děti mít z biologických důvodů nemůžete, anebo je nechcete. Jenže když je nechcete, riskujete, že vás odsoudí okolí. Ovšem jakou roli v tom hrají systémové důvody? „Jsem ráda, že jsem šla na potrat. Jedno dítě už mám a druhé bych neuživila,“ svěřila se mi nedávno jedna matka samoživitelka. „Otevřeně to ale říct nemůžu. Byla bych pro spoustu lidí za zrůdu.“

Západoevropané jsou k bezdětnosti obvykle shovívavější než obyvatelé východní části EU, kde jsou bezdětní více stigmatizováni. Co když si ale dítě nemůžete dovolit? Co když nechcete, aby vyrůstalo v nouzi, všudypřítomných hádkách a stresu? Co když jste nenašli vhodného partnera? Anebo k dětem prostě nemáte vztah?

Reprodukce tažné zvěře

Rodinu a děti většinou obklopuje lepkavý romantický závoj: hudba hraje, opona padá, žena se vrhá do náruče muže – a pak už následuje dovolená v Jugoslávii, pes, auto a šťastné ratolesti. Jenže tak snadné to není a nejde jen o to, kdo zrovna dojde na nákup nebo vymění plínky. Na řadu přichází organizace celé domácnosti a vztahů, plánování, strach z nedostatku peněz – tedy spousta neplacené práce, která většinou spadne na ženu. Není proto náhoda, že právě matky samoživitelky jsou podle průzkumů ohroženy pádem do chudoby pětkrát víc než ostatní.

Ženy bývají odmalička připravovány na budoucnost manželky a matky. Příčiny jsou mimo jiné ekonomické. Pokud totiž ženy vydělávají méně než muži a zároveň dělají spoustu neplacené práce spojené s péčí, jsou víceméně závislé na muži-živiteli. Stačí prolistovat slavné romány Jane Austenové a člověku okamžitě dojde, proč popisují zoufalé snahy středostavovských žen výhodně se provdat: bez zajištěného manžela by je čekal život v chudobě, ostuda a společenská izolace. Austenová píše o patriarchálním světě, kde se ženy snaží přežít, jak nejlépe to jde – proto intrikaří, manipulují s muži a žijí v klaustrofobních vztazích.

Naštěstí už nejsme v roce 1815 a máme víc možností. Jenže řada věcí se nezměnila dodnes – a není to jen o ženách. Na chlapy totiž stále připadá role otroků, kteří musí vydělávat a zajistit živobytí, což zvlášť v nízkopříjmovém Česku není žádný med. Navzdory mírnému růstu platů Češi dál slouží jako spolehlivá a levná pracovní síla bez šance vyrovnat se výhledově mzdám na západě. Tradiční rodina se v takovém případě často mění ve výchovné místo pro tažný dobytek – všichni dřou, tlačí na sebe a jsou pod neustálým dohledem a stresem, že příští měsíc nevyjdou s penězi.

Budou se naše děti mít hůř?

Básník Arthur Rimbaud kdysi napsal, že lásku je třeba znovu vynalézt. A spolu s tím je třeba znovu vynalézt vztahy, rodinu nebo výchovu dětí. Americká feministka a sufražetka Susan B. Anthony se nikdy nevdala a v roce 1877 napsala, že dokud se z žen nestanou suverénní bytosti, které budou mít plně pod kontrolou svůj život, budeme si muset projít obdobím, kdy ženy budou žít raději samy. Namísto tradičního vzorce „usadit se a založit rodinu“ může být život bez partnera nebo dětí výrazem protestu proti nespravedlnosti stávajícího systému a světa.

Je tu i další důležitá otázka. Chceme mít děti tváří v tvář ekonomickým krizím, ekologické katastrofě nebo boji o zdroje? Podle některých je naše planeta natolik v háji a náš dnešní způsob života natolik neudržitelný, že raději volí život bez dětí. Takové rozhodnutí v žádném případě není snadné a pro mnohé zní absurdně, nicméně v jeho jádru stojí racionální úvaha: pokud přivedu na svět nového člověka, nezpůsobím mu tím mnohem víc utrpení?

Podívejme se na jiný příklad. Janě je čtyřicet a pracuje jako lékařka. V jejím životě je na první pohled něco jinak – nemá děti a ani neuvažuje, že by si je pořídila. Tuhle potřebu nikdy silně necítila a zároveň nenašla životního partnera. Časem se proto rozhodla, že nebude podléhat tlaku okolí a přestane se stresovat: „Je to asi zvláštní, ale to, zda mít děti, jsem nikdy nepovažovala za klíčové. Myslím, že můžu být společnosti prospěšná i jinak, a zároveň si ráda užívám život,“ vysvětluje ve své pražské ordinaci. Navíc má ještě jeden důvod: „Rodiče vždycky věřili, že se jejich děti budou mít líp. My ale dnes čelíme vážné hrozbě, že se naše děti budou mít jednou hůř – o dost hůř než my. A nikdo to ve skutečnosti neřeší.“

Jaký svět po nás zůstane?

Konzervativci rádi kritizují bezdětné lidi za sobectví. A naopak ti, kteří mají děti, ale nemají peníze, to schytávají za to, že se chovali nezodpovědně a neměli si je pořizovat. Vina tedy vždycky spadne na jednotlivce. Jenže skutečnost je jiná: ve hře je nespravedlivý systém, který v nás zabíjí lidskost. A tu bychom měli znovu objevit.

Otázkou nakonec není to, zda děti mít nebo ne, ale do jakého světa je přivedeme. Bude to svět, ve kterém dál porostou nerovnosti, čím dál víc lidí bude „přebytečných“ v důsledku automatizace, svět, v němž nám bude tát pod rukama arktický led a bude se bouřit klima? A bude to svět levné práce pro většinu z nás? Popravdě řečeno, být dítětem, byl bych na své rodiče za takový svět pěkně naštvaný.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

A2LARM