Papež bojuje proti katolickému džihádismu


Část katolické církve v čele s papežem Františkem vstupuje do otevřeného sporu s americkým konzervativním katolicismem.

Papež František se stal globální celebritou. Dalo by se tvrdit, že to k papežství patří, ale není to samozřejmost. Porovnáme-li z hlediska mediální pozornosti Františka a jeho předchůdce Benedikta XVI., je rozdíl zcela zřejmý. Z hlediska popularity je František snad srovnatelný s Janem Pavlem II. Od něj se ale liší v jedné zásadní věci – díky své často nesmlouvavé kritice kapitalismu a důrazům na problematiku životního prostředí je inspirativní postavou i pro podstatnou část mezinárodního levicového hnutí, které je přeci jen spíše sekulární. Jeho názory přitom vyrůstají z katolické tradice.

I když můžeme mluvit o vlivech radikálně levicové teologie osvobození, se kterou František jakožto Latinoameričan musel tak nebo onak vstoupit do dialogu, navazuje mnohem spíš na oficiální sociální učení římskokatolické církve, které je ke kapitalismu kritické. František ho „jen“ bere vážně a dovádí do důsledků. Nejde ani tak o to, jaké má současný papež názory, ale o to, které otázky vnímá jako nejdůležitější. Levicově orientovaný člověk nemůže být zrovna nadšený z papežových názorů na práva žen nebo LGBTQ lidí, ale podstatné je, že z těchto otázek současný papež netvoří svou agendu. Největším nepřítelem dobrého křesťana není zákeřná „homosexuální lobby“, ale krutý globální kapitalismus. A právě to je dnes v římskokatolické církvi kamenem úrazu.

Společným cílem amerického pravicového katolicismu a evangelikálního fundamentalismu je budování teokratického systému, ve kterém se náboženství stává pouhým prostředkem autoritářských politických cílů.

Vlivné křídlo římskokatolické církve dlouhodobě pracuje s představou, že se západní svět žene do záhuby vinou liberalismu – respektive neomarxismu, feminismu, „genderové ideologie“ atd. – přičemž za největší nepřátele církve považují mimo jiné právě LGBTQ lidi. Papeže Františka, který se neodchyluje od římskokatolického učení a už vůbec ne od poselství evangelia, pak zastánci a zastánkyně tohoto světonázoru považují za zrádce, který rozděluje církev. Konzervativní církevní historik Roberto de Mattei dokonce hovoří o občanské válce, kterou papež František rozpoutal nejednoznačností svého morálního učení. Míní tím, že se František v řadě svých výroků odchyluje od myšlenkových pilířů náboženské pravice. Mnozí římskokatoličtí hodnostáři jsou s ní naopak v naprostém souladu – což se nakonec týká i těch nejvýznamnějších českých. Papež, který s ní v tolika věcech explicitně nesouhlasí, tak zákonitě provokuje a dráždí. Náboženská pravice přitom nevyjadřuje a nikdy nereprezentovala ani názory většiny katolíků a katoliček, ani oficiální církevní učení. Je jen názorovým proudem, který je právě u moci. A papež František tímto jeho statutem otřásá.

Vnitřní válka

Přijmeme-li představu občanské války v římskokatolické církvi, nemůžeme si nevšimnout, že je do značné míry vymezená geograficky. Centrum ultrakonzervatismu a tradicionalismu je dnes přitom ve Spojených státech. Teolog a historik Massimo Faggioli tvrdí, že hlavní proud amerického katolicismu pohltila náboženská pravice. Není náhodou, že výraznými americkými katolíky jsou Trumpův člověk Steve Bannon nebo ultrapravicový troll Milo Yiannopoulos. Symbolickou tváří boje proti papeži Františkovi je pak kardinál Raymond Burke, bývalý arcibiskup St. Louis. Ten otevřeně podporuje Donalda Trumpa a náboženská pravice na celém světě ho zbožňuje.

Do otevřeného konfliktu s Františkem se kardinál Burke dostal několikrát. Velkou pozornost vzbudil dopis čtyř kardinálů (vedle Burkeho ještě Brandmüllera, Meisnera a Caffarry) z podzima loňského roku. Kardinálové po papežovi chtějí, aby objasnil některá svá tvrzení z textu Amoris laetitia, která podle nich popírají existenci absolutních morálních norem a – což se v dopise explicitně nepíše – zjevně přispívají k onomu liberálnímu úpadku. Jedná se především o otevřenost římskokatolické církve k LGBTQ a lidem žijícím po rozvodu v dalším manželství, které Burke a další tři kardinálové považují za cizoložníky a cizoložnice, zatímco papež František jim – teoreticky a v některých případech – otevírá přístup ke svátostem.

Katolický džihádismus

Dalším dějstvím konfliktu, které se již netýká konkrétně kardinála Burkeho, je červencový článek v časopise La Civiltà Cattolica, oficiálně podporovaném Vatikánem, který ostře kritizuje americký konzervativní katolicismus a dokonce jej přirovnává k džihádismu. Je paradoxní, že článek do značné míry kritizuje ekumenismus amerických katolíků a katoliček, respektive jeho velmi specifickou formu. Vytýká jim totiž spolupráci s evangelikálními fundamentalistkami a fundamentalisty, tradiční oporou náboženské pravice ve Spojených státech. Společným cílem amerického pravicového katolicismu a evangelikálního fundamentalismu je podle autorů článku budování teokratického systému, ve kterém se náboženství stává pouhým prostředkem autoritářských politických cílů. Šéfredaktor časopisu, páter Antonio Spadaro, říká, že hlavním cílem článku mělo být varování před propojováním konzervativního katolicismu s jakýmsi apokalyptickým vizionářstvím, ke kterému patří horečnaté konspirační teorie o střetu civilizací a cílené destrukci Západu liberalismem, neomarxismem nebo genderovou ideologií.

Není jasné, co vydání článku přinese, ale rozkol mezi katolicismem propojeným s ultrapravicovou politikou, jemuž se zdaleka nedaří jen ve Spojených státech, a tím humanističtějším a bližším duchu křesťanství se vyostřuje. Věřím, že z tohoto otevřeného konfliktu je možné mít i radost: jasně totiž ukazuje, že hegemonie náboženské pravice končí a křesťanství, ani to římskokatolické, nelze ztotožňovat s autoritářským ultrakonzervatismem.

Autor je sociální antropolog, básník a věřící křesťan.

 

A2LARM