Foto Jaňo Ragnaris, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
V těchto dnech si připomínáme 49. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. O myšlenkách pražského jara, o tom, co z nich po roce 1989 zbylo a jak na rok 1968 vzpomínáme dnes, jsme vedli rozhovor s jedním z předních odborníků na československé a české soudobé dějiny – Jiřím Sukem. Je autorem knihy Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize od listopadu 1989 do června 1990) (2003) a Veřejné záchodky ze zlata. Konflikt mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu (2016). Působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Srpnová invaze roku 1968 potlačila reformní proces známý pod názvem pražské jaro. V čem spočívaly hlavní myšlenky reformního socialismu?
Ve skloubení socialismu a demokracie. Avšak oba základní pojmy, koexistující v dobovém výrazu demokratický socialismus, zůstaly neobjasněné a nepochopené. To se nejmarkantněji projevilo v srpnu 1968 konfliktem loajalit u špičkových reformních vůdců, kteří odmítli demokratickou legitimitu, kterou je spontánně vybavily protestující zástupy na náměstích. Místo toho kapitulovali před skutečností „reálného“ nedemokratického socialismu, který samozřejmě byl také jejich dílem. Jistě, existovaly výjimky potvrzující pravidlo – z vrcholných představitelů, kteří v srpnu v Moskvě čelili brutálnímu nátlaku a obstáli, k nim patřil jen František Kriegel, což nemohlo stačit na to, aby myšlenka reformního socialismu přežila jako něco víc než symbol. Téměř dokonalým ztělesněním tohoto symbolu je postava Alexandra Dubčeka, slabého politika se silným osobním charismatem, jehož politická kapitulace v důsledku obrovské vojenské invaze vyzněla jako osobní a národní tragédie, jako nevyhnutelnost osudu. Dubčekova výtka Brežněvovi, že invaze bude mít pro socialismus fatální důsledky, byla bezmocná a prorocká.
Jak se myšlenky reformy vlastně zrodily? Padesátá léta jsou nahlížena jako vysoce represivní období, které nedávalo prostor pro žádnou alternativu. Odkud tedy aktéři pozdějšího pražského jara čerpali nápady a inspiraci?
Své stalinské blouznění odmítli jako scestné, znovu objevili vlastní politické a kulturní tradice a znovu se otevřeli světovým vlivům, které v padesátých letech odmítali ve jménu absolutní soběstačnosti komunistického experimentu. Tak třeba ekonomičtí reformátoři kolem Oty Šika přiznávali, že opětovným příklonem ke světové vědě začali objevovat „věci prosté, dávno známé“. K tomu přispívala čilá kulturní a vědecká spolupráce skrz železnou oponu. Vytvářela se transnacionální obec expertů, kteří překonali ideologické bariéry. U ekonomů se skepse k centrálně plánovanému hospodářství, založená na důkladné analýze jeho dysfunkcí, nevylučovala s přesvědčením, že je možné špatný stav napravit a v dohledné době dosáhnout výkonnosti a efektivity poválečné západní ekonomiky.
V naší pokročilé době, kdy historismus již dávno skončil, jsou klíčovými tématy traumata německé a sovětské okupace. Někdy mám dojem, a v dnešních dnech znovu velmi intenzivní, jako bychom viseli na tenké niti mezi Německem a Ruskem.
Socialistický utopismus zažíval svoji vrcholnou a zároveň zlomovou chvíli. Navzdory skepsi k poúnorové velikášské politické a hospodářské praxi přetrvávala víra, že je uskutečnitelný takový socialistický řád, v němž nebude zásadního rozporu mezi rovností a svobodou, mezi společností elitních výkonů a sociální spravedlností. Reformátorům hrála do not západní kritická teorie zaměřená proti kapitalistickému konzumerismu. Tvrdili, že je možné vybudovat všestranně kvalitnější socialistickou spotřební společnost. Rozvíjeli představu, že poválečný kapitalismus v logice historického vývoje konverguje k socialismu. Srpen 1968 tyto představy a naděje rozvrátil.
Reformní hnutí šedesátých let je často považováno za „nejsvětlejší období“ státního socialismu, spojené nejen s politickou, ale také kulturní liberalizací. Zároveň tu dnes máme zákony a státní instituce, jako například ÚSTR, které sugerují, že celé období minulého režimu máme považovat za totalitní. Co vypovídají šedesátá léta o totalitním výkladu minulosti?
Totalitarismus je výkladový koncept, který některé věci vysvětlí a jiné vysvětlit neumí. K výkladu minulosti potřebujeme více nástrojů, včetně teorie totalitarismu. Odváží se snad někdo tvrdit, že nejznámější dílo Hannah Arendtové Původ totalitarismu nám již nemá co říci? K dějinám zaujímáme morální stanovisko, a proto nesmíme vytěsnit skutečnost, že v šedesátých letech stále existovaly tvrdé represe a rozsáhlá policejní kontrola, jež byly temným stínem kulturní liberalizace. Koncept totalitarismu, pokud jej vztáhneme na mocensko-politickou sféru, je paradoxně potvrzován skutečností opakovaného rozkládání a posilování státně stranické moci, které nejlépe symbolizuje první tajemník Antonín Novotný. Pro KSČ nikdy nebylo samozřejmé a jednoduché udržet si formálně neomezenou moc; proto také její totalitární (ale klidně bychom mohli říct absolutistické) intence trvaly. Základní mocenské premisy a principy – vedoucí úloha KSČ, marxismus-leninismus jako zdroj veškerého vědění, státní vlastnictví výrobních prostředků, centrální plánování a oddanost Sovětskému svazu na věčné časy – nikdy nefungovaly v nehybné absolutnosti. Ta byla rozleptávána vnitřními rozpory a neustálým drolením. Avšak až do srpna 1968 si KSČ vždy dokázala vynutit a udržet obecnou platnost svých premis a principů.
Každou teorii výkladu je nutné poměřovat sociokulturní dynamikou a proměnlivostí. Věci nikdy trvale nestojí na svých místech. Příznivci i odpůrci totalitárního konceptu by měli slevit ze své neústupnosti, přiznat druhé straně právo na existenci a produktivně spolu diskutovat. Pohybujeme se v teoreticky natolik vysoce nasyceném prostředí, že se někdy zdá, že fakta nejsou v historii to primární. Dnes jako by bylo nevyhnutelné nejprve zakotvit teoreticky, zatímco dříve se spíše lpělo na faktograficko-pozitivistickém základě. Také tyto principy by měly v historickém myšlení působit komplementárně a s ohledem na konkrétní případ.
Ve své knize Labyrintem revoluce jste se podrobně zabýval výměnou politických elit v letech 1989–1990. Ještě na začátku prosince 1989 to vypadalo, že by se prezidentem mohl stát Alexander Dubček, hlavní tvář pražského jara. Události se ale vyvinuly jinak a aktéři šedesátého osmého v novém zřízení už tak výraznou roli nehráli. Proč?
Řada se jich přece uchytila ve vysoké politice či na jiných místech veřejné sféry – Alexander Dubček, Věnek Šilhán, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata a další. Programově a myšlenkově však byli tzv. osmašedesátníci, sdružení v Klubu Obroda, vázáni na Gorbačovovu perestrojku a předpokládaný emancipační pohyb v KSČ, který ovšem nenastal. Po 17. listopadu 1989 najednou ztratili politický raison d’etre a veřejný prostor dočasně obsadila disidentská představa o akční občanské politice dominující nad politickým stranictvím. „Sametová revoluce“ oscilovala mezi přímou a zastupitelskou demokracií, nedokázala však tyto prvky optimálně skloubit a především je trvale institucionalizovat. Dubčekovi a Havlovi připadly také symbolické role – spojovali roky 68/89. Synkretický utopismus „sametové revoluce“ se zdál být příslibem, že všechny politické tradice a proudy mohou v nové době produktivně spolupracovat. Prudké politické štěpení tuto naději rychle antikvovalo.
Proč k tomuto štěpení tak rychle došlo a „všeobjímající“ myšlenka revoluce neuspěla?
Společnost byla zatížená historickými diskontinuitami a morálními dilematy, o nichž se svobodně a veřejně od roku 1969 nemohlo diskutovat a které se v posledních letech komunistické diktatury nacházely ve stavu probouzení. Štěpení mohlo nastat dřív, pokud by se KSČ podle vzoru sovětské perestrojky odhodlala pro glasnosť, svobodu slova. Byla však poučena pražským jarem 1968 a nedopustila to. A tak „sametová revoluce“ jako událost pádu diktatury v duchu „národního porozumění“ vytvořila sdílený dojem, že názorová diferenciace má konvergentní charakter a prudká politizace a ideologizace témat již byla překonána. Můžeme mluvit o jakési fázové přesmyčce: přirozenější přece je, že konflikty nejprve propukají a pak se hledá jejich řešení. Tady se však na konci roku 1989 vytvořilo zdání širokého konsenzu a s ním se pojila neadekvátní očekávání.
A najednou – jako by z ničeho nic – se objevily spory mezi Čechy a Slováky o soužití ve společném státě, spory o účtování s KSČ za čtyřicet let neomezené vlády, justiční zločiny a srpnovou „vlastizradu“, spory o eliminaci Státní bezpečnosti a jejího informačního potenciálu, spory o tzv. divokou privatizaci, které určovaly podobu ekonomické reformy, spory o majetek KSČ a SSM a tak dále. Tomu všemu jsme se stěží mohli vyhnout, ale frustrace z „nedokončené“ a „ukradené“ revoluce možná nemusela být tak rychlá a hluboká a nemusela vést až k dnešním představám a teoriím o jejím spikleneckém pozadí.
Můžeme po roce 1989 spatřovat jakékoli pokusy navázat na myšlenky pražského jara?
Obecně lze říct, že nikdo tehdy nechtěl navazovat na koncepci z roku 1968. Všichni byli radikálnější. Socialistický utopismus, který ještě bezpečně navigoval reformisty v šedesátých letech, již ztratil svou sílu. Na počátku sice málokdo mluvil o návratu ke kapitalismu, ale tržní ekonomiku a rozsáhlé privatizační procesy zpochybňovali jen lidé, kterým už nikdo nenaslouchal. Zásadní spory se vedly o to, jak rychle odstátnit a liberalizovat centrálně řízenou ekonomiku a jakými způsoby privatizovat malé provozovny a velké státní koncerny. Skupina kolem Františka Vlasáka při české vládě, v níž působili někteří Šikovi reformisté z šedesátých let, připravila alternativní scénář radikální ekonomické reformy. Některé body z něj dokázala i prosadit, třebaže celkově dominovala Klausova skupina při federální vládě. Podstata sporů obou skupin netkvěla v ideologické rovině, tj. ve sporu mezi socialismem a kapitalismem. Obě usilovaly o v podstatě kapitalistickou ekonomiku, byť velmi různě pojatou.
Sociolog Gil Eyal tvrdí, že Václav Klaus a lidé z jeho okruhu se v devadesátých letech současně vymezovali proti bývalým disidentům i reformním komunistům, které společně odepisovali jako „muže šedesátého osmého“. K čemu sloužil tento odpor vůči odkazu pražského jara u nových politických elit?
Ukazuje to na dvě věci: prioritu ekonomické sféry, která trvá od 19. století; a politický instinkt Václava Klause, který pochopil, že pouze expertní rétorika nebude stačit a že spor je nutné politizovat a ideologizovat. Ekonomický reformátor je v konzumní společnosti vnímán skoro jako nějaký alchymista, který dokáže vyrobit zázračnou tinkturu a zlato. Klausův předchůdce v roli ekonomického lídra Ota Šik také disponoval nezbytnou mocenskou protřelostí a posiloval ji systematicky budovanou popularitou kontrastující s neosobností stranických bossů, kteří se realizovali především v kabinetní politice. Počátkem devadesátých let ministr financí Klaus používal účelovou rétoriku vůči o generaci starším ekonomickým reformátorům, přestože od nich žádné nebezpečí návratu ke starým pořádkům nehrozilo. Později se vymezoval i vůči Havlovu pojetí politiky jako praktikované mravnosti, které bylo ambiciózní, avšak politicky neproduktivní. Klaus svůj cíl nikdy nezastíral, bylo jím nové rozdělení majetku a moci, nová hierarchie v liberálním kapitalistickém řádu.
Zaměřme se na to, jak se na rok 1968 vzpomíná. Minulý režim ve filmech a v televizi bývá zachycován většinou komediální formou (stačí vzpomenout na filmy Jana Hřebejka či seriál České televize Vyprávěj). Všimla jsem si ale, že filmové reprezentace srpnové invaze se tomuto žánru vymykají. I v komediálních filmech jako Pelíšky či Rebelové je příjezd vojsk zobrazen vážně, jako tragédie, což přispívá ke stvrzení srpna 68 jako zásadního traumatického momentu československých dějin. Jaké politické implikace spatřujete v této popkulturní paměti?
Komedie dává zapomenout na tragédii. Český socialistický biedermeier se dotvořil právě v normalizační éře a přežil pád komunistického režimu. Kinematografie šedesátých let přinášela mrazivou analýzu předchozích selhání a vyprázdnění socialistického ideálu; vezměme namátkou filmy Jejich den, Obžalovaný, Hoří, má panenko. V sedmdesátých a osmdesátých letech se etabluje satira, která neznepokojuje, ale usmiřuje nás se sebou samými: my, Češi, už jsme takoví a tohle je náš svět navzdory všem otřesům. Vybavme si filmy Zítra to roztočíme, drahoušku, Co je doma, to se počítá, pánové, Vrchní, prchni a tak dále. Trvající kult celebrit, (n)ostalgie a retrománie udržují tento mýtus malého českého člověka, který nikomu příliš neškodí, a nesnese, aby kdokoli narušoval jeho existenci. Je to ovšem posthistorický mýtus, v němž se, řečeno s Vilémem Flusserem, dějiny staly televizním programem.
Od roku 1968 uplynulo téměř padesát let. Přímých účastníků tehdejších událostí je čím dál méně a toto období tak přechází od živé paměti k historii. Jak se podle vás s odstupem a historizací proměňuje recepce pražského jara mezi historiky i širší veřejností?
Myslím, že u této události jsou paměť a historie ještě těsně spjaty, což dobře ukazují právě Hřebejkovy filmy Pelíšky a Kawasakiho růže. Vůbec traumata spojená s 20. stoletím s odstupem času příliš nevychládají. Naše kolektivní identita se pojí především s nimi. Nebál bych se říct, že jsme jimi uhranuti. Souvisí to s tím, že česká státní samostatnost byla obnovena v roce 1918 v odporu proti „třísetleté habsburské porobě“. Avšak tento český sen záhy prodělal mnohá vystřízlivění. Pro první republiku ještě byly prvořadými referenčními tématy husitství a Bílá hora. V naší pokročilé době, kdy historismus již dávno skončil, jsou klíčovými tématy traumata německé a sovětské okupace. Někdy mám dojem, a v dnešních dnech znovu velmi intenzivní, jako bychom viseli na tenké niti mezi Německem a Ruskem. Pohromy minulého století – války, převraty, odsuny, emigrace, opakované naděje a vystřízlivění – spustily těžkou oponu na jeviště dějin.