Stávka zaměstnanců londýnské firmy Deliveroo během loňského léta byla první známkou toho, že pracovníci platformy rozvážející jídlo jsou schopni masové kolektivní akce. Stávka se nejdřív rozšířila z Deliveroo do UberEats a pak do celé Británie. Rok poté tento boj získal mezinárodní rozměr. Pracovníci platforem pro rozvoz jídla stávkovali už ve více než deseti městech po celé Evropě. Jejich boje vedly k několika vítězstvím, ale i prohrám, nicméně faktem zůstává, že se tu vynořilo nadnárodní hnutí prekarizované práce. Pracující, od kterých se čekalo, že budou slabí a bezmocní, rozšířili svůj konflikt s kapitálem za hranice svých zemí skrze bezprostřední militantní akce. Tato cirkulace bojů je příkladem toho, že proměnlivá skladba pracující třídy skýtá nové možnosti, přestože ničí staré jistoty.
Vše začalo v Británii
Hnutí v Británii se zformovalo v okamžiku, kdy pracovníkům Deliveroo v Londýně bylo řečeno, že se jejich smlouvy změní z hodinové mzdy (7 liber) s bonusem za každou doručenou zásilku (1 libra) na systém plateb pouze za doručené zásilky (3,75 libry za zásilku). Následovala rychlá mobilizace a stovky kurýrů stávkovaly po celý týden. To donutilo firmu, aby umožnila stávkujícím kurýrům vybrat si, jakou formu mzdy chtějí, a udalo to ráz následujících jednání.
Různorodí a údajně veškerého vlivu zbavení pracovníci objevují svoji sílu právě tehdy, když se společně potkávají v ulicích.
Po první vlně londýnských akcí se do organizování kurýrů Deliveroo zapojily dva odborové svazy. Independent Workers of Great Britain (IWGB), což je malý odštěpený svaz, který vznikl v roce 2013, začal organizovat pracující v londýnském Camdenu, který se tak stal epicentrem letních stávek. Zapojil se také Industrial Workers of the World (IWW), jenž se angažuje na národní úrovni v Bristolu a Leeds. Reakce Deliveroo sice zahrnovala významné ústupky ohledně zvýšení průměrné mzdy, nicméně toho bylo dosaženo obskurní redistribucí práce v rámci aplikace, a nikoli změnami ve smlouvách. Svaz IWGB se proto snaží o změnu zákona – chce napadnout používání statusu „nezávislé smluvní strany“, díky němuž se Deliveroo daří obcházet zákonné závazky vůči svým zaměstnancům. Tato snaha má podporu levicového vedení britských labouristů.
Hnutí se rozšiřuje
Po londýnské stávce se organizovanost začala šířit. Po celé Evropě se najednou pracující začali aktivizovat. Kurýři společnosti Foodora v Turíně se pustili do boje během října loňského roku. Polovina ze stovky pracujících začala stávkovat v situaci, kdy se firma snažila změnit způsob vyplácení odměn z hodinové mzdy (5,40 eura za hodinu) na odměnu za počet doručených balíků (2,70 eura za kus). Uspořádali masovou stávku a demonstraci společně s dalšími hnutími. Požadavky hnutí se točily okolo nákladů (na datové připojení a kola), souměřitelnosti mezd s Milánem a zaměstnaneckých práv, jako je nemocenské pojištění nebo placená dovolená. Zastřešující požadavek na status zaměstnaneckého poměru měl být ukotven na národní úrovni kolektivní smlouvou, a měl tak dosáhnout na garantovanou minimální mzdu.
V Itálii pracující usilovali legální cestou o změnu podoby pracovních úvazků a kolektivního vyjednávání, přičemž se jim dostalo podpory od levicové strany Sinistra Italiana. Mobilizace začala i v Miláně, kde se 15. července tohoto roku odehrála masová stávka, která spojila dohromady pracovníky Foodory, Deliveroo a Giovo. Stávkující se domáhali placené nemocenské a pojištění pro případ nehody.
V Německu se pracující začali organizovat v dubnu tohoto roku v okamžiku, kdy Volná unie pracujících (FAU) spustila v Berlíně kampaň na podporu organizovanosti kurýrů v platformách. Jejich požadavky byly jasné: přehled o odpracovaných hodinách, garance dostatku práce, navýšení odměny za dodanou zásilku o jedno euro a jedna placená hodina týdně, která by sloužila k naplánování směn. Kampaň měla vůbec poprvé širokou základnu hned v několika zásilkových platformách.
Španělsko se stalo místem jedné z doposud největších stávek. Deliveroo na akci odpovědělo šikanováním a odstřižením celkem třinácti hlavních pracovníků. Boj tím ale neskončil a vyústil do tříhodinové stávky v Barceloně, které se zúčastnilo 150 z celkového počtu 230 pracujících. Požadovali minimálně dvě zásilky za hodinu, 20 garantovaných pracovních hodin týdně a konec šikany zaměstnanců organizovaných v odborech.
Po celé Evropě mají potravinové zásilkové služby stejný byznys model. Využívají platformu, která zprostředkovává informace mezi distributory potravin, kurýry a zákazníky. Každá ze zúčastněných stran používá aplikaci pro komunikaci s ostatními, přičemž celý pracovní proces je kontrolován algoritmickým managementem. To znamená, že pracující ve většině případů dostávají příkazy generované automatizovaným systémem. Samotná platforma je vlastníkem jen minimálního fixního kapitálu a převádí veškeré náklady spojené s dopravou na samotné kurýry, kteří si musí sami zajistit kola, datové připojení atd. Veškeré pracovní prostředky tak vlastní samotní pracující, kromě samotné koordinační platformy a jejích algoritmů, jež zůstávají zcela v rukou šéfa.
Metody odporu
Tito pracující jsou zapleteni do velmi nestandardního pracovního vztahu, jehož přesná podoba se liší stát od státu. Všeobecně ovšem platí, že dostáváte méně než normální zaměstnanec. Jedná se o pokus snížit cenu práce, jejíž hodnota byla historicky nastavena dlouhými procesy třídních bojů, jde tedy o úspěšný pokus o rozložení výsledků starých vítězství dělnického hnutí a sociálně demokratického kompromisu. Italský sociolog a aktivista Romano Alquati kdysi řekl, že neexistuje žádné „spontánní“ dělnické hnutí: pokud si něco takového myslíme, pak jsme přehlédli neviditelnou organizaci, která jej uvedla v chod. Zdá se, že neviditelná organizace bojů v zásilkových platformách vychází ze dvou typů zkušenosti. Prvním je samotný pracovní proces. Prekarizovaní pracovníci dokázali vytvořit komunitu za neobvyklých podmínek díky skupinám fungujícím na bázi zakódovaných komunikačních aplikací. Druhým jsou sítě neviditelné organizace, která vyrostla ze zkušenosti hnutí po finančním krachu v roce 2008. Mnoho organizátorů a podpůrců hnutí se objevilo při akcích sociálních hnutí na ulicích, na kampusech a na náměstích.
Tento typ zkušenosti se odrazil i v tom, jakými prostředky je platformám kladen odpor. Hlavní metodou je stávka, ke které se připojuje krizová stávková hlídka a která je ještě posílena sociálním hnutím. Efektivnost této taktiky vyvěrá ze dvou zdrojů. Prvním je pohyblivá blokáda nebo pochod sociálního hnutí, který si nárokuje městské ulice a spojuje se s pracující třídou na místech mimo jejich pracoviště. Výsledkem této dynamiky často bylo příznivě nakloněné veřejné mínění a zaměření pozornosti těchto na strukturní otázky vykořisťování. Když se uplatní takováto taktika, nelze nikdy říct, že boje kurýrů jsou pouze „ekonomické“. Druhým efektem je odtržení práce od čistě odborové organizace. Flexibilní zaměstnanci utvářejí ve městě stávkovou hlídku, propojují se s dalšími kurýry, a vtahují tak do stávky další účastníky, včetně zákazníků. Různorodí a údajně veškerého vlivu zbavení pracovníci objevují svoji sílu právě tehdy, když se společně potkávají v ulicích.
Pozoruhodný výskyt nadnárodního stávkového hnutí napříč zásilkovými platformami ukazuje, že to, co bývá označováno jako „kapitalismus platforem“, není proces, který by se obešel bez konfliktů. Pokud bude vlna stávek pokračovat a bude docházet k jejich dalšímu propojování, může to vést k sebeorganizaci pracujících jiných sektorů, kteří jsou rovněž prekarizováni svými platformami v podmínkách algoritmizovaného managementu.
Autor je kurýr firmy Deliveroo.
Z anglického originálu Precarious couriers are leading the struggle against platform capitalism, publikovaného na webu Political Critique, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.