Romové, občané v zajetí politické zbabělosti


Filmový dokument srovnávající postavení Romů v evropských zemích nevyznívá pro Českou republiku ani trochu pozitivně.

Francouzsko-německá televize Arte odvysílala 19. července premiéru dokumentárního filmu Les Roms, des citoyens comme les autres? (Romové, občané jako ostatní?). Po dlouhé době byl k vidění dokumentární film o českých Romech z pohledu západoevropské veřejnoprávní televize. To nám dává možnost podívat se, jak se česká realita jeví na západ od nás. Ve filmu se střídají země střední a východní Evropy (Česká republika, Maďarsko a Rumunsko) a země západní Evropy (Francie a Německo), aby diváci mohli lépe pochopit rozdílnou situaci Romů. Poslanci Evropského parlamentu, starostové, historici, sociologové, zástupci občanské společnosti a romských institucí odpovídají z mnoha různých hledisek na jednu základní otázku – proč je romská menšina napříč Evropou stále diskriminována? Maďarský starosta, ředitelka české praktické školy, francouzská europoslankyně nebo španělský aktivista – každý měl na otázku svou vlastní odpověď.

Zbabělí politici

České republice bylo věnováno hodně prostoru. Ale není to kompliment. Přes 28 procent romských dětí je i přes rozsudek Evropského soudu pro lidská stále v praktických školách pro mentálně postižené. Podmínky v nejkrizovějších oblastech se dlouhodobě zhoršují a míra chudoby a vyloučení narůstá. Evropská unie investovala miliardy eur s cílem usnadnit integraci Romů, ale bez výrazného dopadu na kvalitu života ve vyloučených lokalitách a ghettech. Situace v postkomunistických státech je dle tvůrců filmu horší než za komunismu.

České republice bylo věnováno hodně prostoru. Ale není to kompliment. Přes 28 procent romských dětí je i přes rozsudek Evropského soudu pro lidská stále v praktických školách pro mentálně postižené.

A nejde „jen“ o náš vztah k Romům (či uprchlíkům a migrantům). Jde o stav mysli obyvatel postkomunistické části Evropy, která upadá do stále silnější letargie, spojené s nenávistí a frustrací a také snahou svalit vinu za neveselé životy na skupinu lidí, kteří se nemohou bránit. „Já nejsem rasista. Klidně se snesu s negrama, rákosníkama a dokonce s židákama. Jen ty cigoši špinavý mi vaděj,“ napsal na svůj facebookový profil poslanec za hnutí ANO Martin Komárek. I když to myslel ironicky, jde z toho hrůza.

V České republice žije podle odhadů z roku 2015 asi 230 tisíc Romů. Polovina z nich je ze socio-ekonomického hlediska plně integrována do společnosti. Druhá polovina je ohrožena sociálním vyloučením. Problémy spojené s vyloučením jsou známé – nevyhovující bydlení, nezaměstnanost, obchod s chudobou, dluhy a exekuce, nízká vzdělanost a pocit, že situace je nezvratná. Jak se ale ukazuje v dokumentu stanice Arte a jak i vyplývá z mnoha studií, odpovídající bydlení a vyvedení z dluhové pasti jsou základním předpokladem pro úspěšnou integraci. Berlín, Madrid a další města západní Evropy můžou sloužit jako příklad dobré praxe. V Česku je dobrou inspirací třeba současné Brno, které svým projektem Rapid Rehousing dokazuje i největším odpůrcům, že bydlení mimo ubytovny a ghetta je klíčem k úspěchu. Jenže zákon o sociálním bydlení a navazující změny v oblasti sociálních dávek byl zamítnut. Nové parametry oddlužení obsažené v novele insolvenčního zákona leží v Poslanecké sněmovně a pravděpodobně se do voleb nestihnou ani projednat. Politici selhávají, kdykoliv se jedná o menšiny – etnické, náboženské, sexuální. Ať jsou to Romové, cizinci, gayové nebo lesby, voliči nesmí nabýt dojmu, že jim někdo chce usnadňovat život. Uniká jim, že ze spokojenějšího života – v tomto případě Romů – budeme profitovat všichni. Nelze než apelovat na politiky: nebuďte zbabělí. Rozhodujte o důležitých zákonech s rozvahou a nesnižujte se k populistickým gestům. Jde o hodně.

Brutalita narůstá

V roce 2015 bylo v České republice spácháno 38 útoků na Romy z důvodu jejich etnicity. Podobné je to s útoky na cizince. Teze, že „díky migrační krizi se zapomnělo na Romy“, nefunguje. Rasových útoků je pořád stejně, ale jsou čím dál brutálnější. Poslední případ vraždy v Chomutově v květnu tohoto roku je toho důkazem. Další teze, která se často opakuje, že „Češi jsou na sociálních sítích nenávistní, ale fyzicky nikoho napadat nebudou“, také není pravdivá. Příhoda napadených muslimek před několika dny na koupališti v Praze ukazuje opak.

Dokumentární film snad bude v příštím roce přístupný i českým divákům. Neukazuje západní Evropu jako ideální místo pro život. Ukazuje ale, že pomyslné nůžky mezi novou a starou Evropou se v přístupu k menšinám stále více rozvírají. Česko má pořád ještě na výběr. Buď se vydá cestou nacionálního a neliberálního Maďarska, nebo se bude snažit o dialog kultur a občanskou integraci.

Autorka je socioložka.

 

A2LARM