Minulé úterý už to měl Steve Bannon spočítané. Během řeči ve zlatem zdobené hale newyorské Trump Tower si prezident Spojených států dal na chvíli pauzu od obhajování neonacistů a útočení na „falešné zprávy“, aby se vyjádřil k budoucnosti svého hlavního stratéga – o kterém ostentativně odmítl mluvit jako o „Steveovi“. „Podívejte se, já mám pana Bannona rád,“ řekl Trump novinářům. „Je to můj přítel, ale nastoupil velmi pozdě. Vy to víte. Porazil jsem sedmnáct senátorů a guvernérů a vyhrál jsem všechny primárky. Pan Bannon nastoupil mnohem později. A mám ho rád.“ Trump dodal: „Uvidíme, co se s Bannonem stane.“
To jsme viděli vzápětí; Bannon byl k pátečnímu ránu propuštěn, šest měsíců od kontroverzního postupu z pozice vedoucího Trumpovy volební kampaně na post hlavního strategického poradce v Bílém domě. Přidal se tak k dalším, kteří jsou již mimo (například generál Michael Flynn, právník Reince Priebus, Sean Spicer, Katie Walshová a Anthony Scaramucci). Jak by se možná vyjádřil Oscar Wilde, přijít o jednoho člena z vašeho okruhu lze pokládat za smůlu; ztratit ale šest členů během šesti měsíců je už hotový chaos.
Trumpovo uražené ego
Abychom to uvedli na pravou míru: Trumpem iniciovaný vyhazov „pana Bannona“ není popřením bannonovského bělošského nacionalismu. Naopak je to přímo důsledek samotného Bannona – podobá se Ikarovi, který létal příliš blízko ke slunci. Jak už Trump v úterý naznačil, Bannon chtěl dát světu najevo svoji nezávislost – aneb jak se jednou ráno vyjádřil prezident sám na Twitteru: „Tady vládnu já.“ Pracovníci Bílého domu mají totiž jediný cíl: prosazovat svého přecitlivělého a egomanického prezidenta prahnoucího po pozornosti, nikoli sami sebe.
Bannon možná v Trumpovi podněcoval ty nejhorší, nejhulvátštější a nejfanatičtější rysy – ale přitom to byly od počátku Trumpovy vlastní sklony.
Díky nepřetržitým únikům informací z Bílého domu bylo už delší dobu jasné, že Bannonův postupný kariérní růst Trumpovi vadí. Podráždilo ho, když hlavní článek magazínu Time spekuloval, zda je hlavní strategický poradce teď „druhým nejmocnějším mužem na světě“. Na Twitteru ho rozčílil hashtag #PresidentBannon a naštval ho i skeč pořadu Saturday Night Life, ve kterém Bannon řídí Bílý dům, zatímco prezident sedí u dětského stolečku a hraje si s hračkami. A v nedávné době Trumpa naštvala hojně diskutovaná nová kniha novináře Joshuy Greena Devil’s Bargain (Ďáblova dohoda), v níž se naznačuje, že Trumpovu cestu k vítězství nad Hillary Clintonovou uhlazoval právě bývalý šéf ultrapravicového webu Breitbart Steven Bannon. Podle BuzzFeed News řekl Trump nedávno někomu ze svých přátel: „Ten zmrd Steve Bannon si přičítá zásluhy na mém zvolení.“
Pro narcise číslo jedna, který si svého volebního vítězství váží snad více než čtyři ze svých pěti dětí, to byl poslední hřebíček do Bannonovy rakve. Ať říkáš nebo děláš, co chceš, ani se neopovažuj přiznat si jakékoli zásluhy, které patří velkému Donaldovi!
Radši rakovinu než feminismus
Do dějin se však zapíše spíš způsob, jak byl Bannon najatý, než to, jak byl sejmutý. Jak pro boha živého vůbec mohl americký prezident do Bílého domu přivést jako hlavního strategického poradce někoho, kdo hrdě nazval svůj zpravodajský web Breitbart „platformou alternativní pravice“; kdo publikoval články na Breitbartu s titulky jako Byli byste radši, kdyby vaše dítě mělo rakovinu, než aby bylo feministkou? nebo Politická korektnost chrání muslimskou kulturu znásilnění. Jak mohl najmout někoho, kdo měl údajně námitky proti množství „ufňukaných“ Židů ve škole jeho dcery; kdo se inspiroval notorickou propagátorkou nacismu Leni Riefenstahlovou; kdo vytvořil závěrečnou reklamu pro Trumpovu prezidentskou kampaň, která podle Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League) využívala obrazů a rétoriky, které „antisemité používali celé věky“; kdo řekl, že zbavit Afroameričany volebního práva není možná „zas tak špatná věc“; kdo prohlásil, že ženy, které „vládnou této zemi“, mají „být ženské“, a ne „hromada babochlapů (…) ze škol, jež jsou ve sdružení Seven Sisters“; kdo prohlásil, že „Islám není náboženství míru“, nýbrž „náboženství podřízenosti“ – a také jej označil za „nejradikálnější“ náboženství na světě; kdo přišel s varováním, že se Spojené státy stanou „Islámskými státy americkými“, a nazýval americké muslimské organizace „pátou kolonou“; kdo se zjevným souhlasem citoval italského fašistického filosofa Julia Evolu; kdo opakovaně vyjádřil uznání „senzačně rasistickému francouzskému románu“ s názvem Tábor svatých, který varuje před invazí migrantů na Západ; kdo vyslovil obdiv antisemitskému francouzskému filosofovi a hrdinovi evropské ultrapravice Charlesu Maurrasovi; kdo se přidal ke kontroverzní a tajné organizaci Rada pro národní politiku (Council for National Policy) bok po boku extremistů, kteří podle Občanského právního centra pro chudé z amerického jihu „opakovaně hanobí LGBT osoby pomocí naprostých lží“ a „popisují imigranty z Latinské Ameriky jako násilníky a přenašeče chorob“; a jehož lednové jmenování na post do Bílého domu uvítali přední bělošští nacionalisté a neonacisté v Americe včetně Davida Dukea a Petera Brimelowa se slovy „výtečné“ a „úžasné“?
Vláda rasistů
Odpověď zní vcelku jednoduše a přímočaře: Trump Bannonův světonázor sdílí. Jak tweetnul novinář Glenn Trush z New York Times: „Bannona eventuálně přestanete potřebovat, když jste sami Bannon.“ Velký manipulátor, jak Bannona nazval magazín Time, možná v Trumpovi podněcoval ty nejhorší, nejhulvátštější a nejfanatičtější rysy – ale přitom to byly od počátku Trumpovy vlastní sklony. Hlavní strategický poradce Bílého domu byl například údajně jedním z klíčových strůjců zákazu vstupu muslimům do Země, ale čeká snad někdo, že bude tento zákaz zrušen, když je teď Bannon ze hry? Pamatujme na to, že současný prezident sliboval „totální a úplný zákaz vstupu muslimů do USA“ už v prosinci 2015, tedy dlouho předtím, než se Bannon přidal k Trumpově týmu.
Lídr svobodného světa má reputaci jako příznivec nativismu, xenofobie a rasismu, na což jsem upozorňoval už dříve. Vezměte si posledních několik dní: Bannon možná ovlivnil Trumpovu reakci na domácí terorismus v Charlottesville, ale nemusel přitom Trumpa nijak nutit, aby v úterý vyprovokoval pohoršené bučení napříč čtvrtí Capitol Hill, mezi zástupci byznysu a po celém Západu tím, že mluvil o „velmi dobrých lidech“ mezi neonacisty a přívrženci Ku-klux-klanu; a Bannon ani Trumpovi nenapovídal v případě čtvrtečního tweetu s narážkou na „krásy“ konfederačních soch.
Ano, Bannon je konečně pryč a my se můžeme všichni radovat. Na odchodu z Bílého domu se k němu možná nakonec připojí Sebastian Gorka, a dokonce snad i Stephen Miller. Trump ale zůstává. To je nevyhnutelný, nezamezitelný a nepopiratelný problém; to je ta oranžová gorila v místnosti. Velmi nerad s Trumpem souhlasím, ale s Bannonem, nebo bez Bannona, s Johnem Kellym, anebo bez něj, prezident tady skutečně vládne sám. Hlavně rasistům.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Steve Bannon is gone, but his bigotry stays in the White house, publikovaného na webu The Intercept, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.