Vyšetřování ruské aféry pod vedením Roberta Muellera je pro Bílý dům čím dál nebezpečnější. Prezident Trump se dopustil další ze série nevynucených chyb, když nadiktoval lživé vyjádření na obranu svého syna, Donalda mladšího. Ten se během prezidentské kampaně sešel s lidmi, o nichž se domníval, že jsou to představitelé Kremlu a chtějí mu předat inkriminující informace o Hillary Clintonové. Prezidentova snaha krýt syna je lehce zdůvodnitelná: setkání je doposud nejjasnějším příkladem Trumpovy vstřícnosti k ruské snaze ovlivnit prezidentské volby. Právě to je nyní předmětem Muellerova vyšetřování.
Lhát novinářům není sice zločin, nicméně Trump nejen že svým zapíráním nic nezachránil, ale ještě zbytečně upoutal pozornost vyšetřovatelů přímo na sebe. Na Trumpovy rutinní lži si všichni dávno zvykli, tato však dotváří obrázek prezidenta-patriarchy, který je ochoten mařit výkon spravedlnosti, pokud tím může ochránit svůj klan. Trump byl přitom už dříve z tohoto zločinu podezřelý.
Těžko lze od Trumpa očekávat, že se bude řídit předem promyšleným plánem. Jistě si ale všiml, že se v konfrontaci s Kimem alespoň na chvíli uvolnilo politické sevření, a dokonce se mu znovu dostalo podpory zdola.
Pravda nakonec i v tomto případě nevyhnutelně vyšla na povrch, ale prezidentovo jednání se jeví jako velmi hloupé už z toho důvodu, že vyšetřovatelé mnohé podrobnosti o schůzce dávno znali od dalšího účastníka, tehdejšího šéfa Trumpovy kampaně a jednoho z hlavních podezřelých v celé aféře, Paula Manaforta. Trumpovi zřejmě uniká, že vystupuje v roli zmateného hlodavce v Muellerově hře kočky s myší.
Snaha získat kompromat
Samotné schůzky se 9. června 2016 vedle mladšího Trumpa zúčastnili i prezidentův zeť a pravá ruka Jared Kushner a šéf kampaně Manafort. Za ruskou stranu pak lobbista a bývalý agent KGB Rinat Achmetšin, právnička Natalja Veselnická a její překladatel Anatolij Samochornov. Za iniciátora schůzky Arase Agalarova (realitního magnáta s přímým spojením na Kreml) se zúčastnil zprostředkovatel Rob Goldstone, který je už dlouho spojen s Trumpy a jejich ruským podnikáním. Sám Trump mladší pak přivedl svého vlastního překladatele Irakly Kaveladzeho, viceprezidenta Agalarova realitního koncernu, podezřelého z praní špinavých peněz pro Ruské oligarchy přes finanční instituce v USA.
Podle všech veřejných výroků zúčastněných se na schůzce vlastně skoro nic neříkalo, takže Manafort měl bez zájmu hledět do telefonu a Kushner dokonce po deseti minutách odejít. Jejich nezájem způsobený zklamáním, že Rusové kýžený kompromat nepřivezli, samozřejmě nijak neodporuje tezi, že celá schůzka prokazuje přinejmenším ochotu nejvyšších činitelů Trumpovy kampaně s ruskou vlivovou kampaní spolupracovat. Ať už tedy dopadla schůzka jakkoli, její samotné konání a seznam účastníků dávají vyšetřovatelům spoustu materiálu a nová východiska pro další vyšetřování.
Trump ztrácí podporu
Muellerovi se otevírají mnohé otázky ohledně ruské podnikatelské minulosti Trumpů, která je spjata se stejnými jmény. Díky tomuto setkání se staly pro vyšetřování relevantní všechny předchozí styky Trumpů s Goldstonem, Agalarovem a jejich společníky. Mueller se této příležitosti okamžitě chopil stejně jako v případě podezřelých podnikatelských aktivit Kushnera a Manaforta.
Ve světle známých a domnělých Trumpových podvodů není vůbec překvapivé, že své podnikání před zraky veřejnosti i úřadů skrývá, jak může. I v tomto případě ho Muellerův zájem a přístup k daňovým přiznáním popudil natolik, že v té souvislosti začal soustavně podrývat vlastního ministra spravedlnosti a manévrovat proti pokračování šetření. Nakonec nahlas uvažoval i o Muellerově vyhazovu a o milostech pro sebe i svou rodinu. Každý z těchto kroků by jistě navodil ústavní krizi a už i jinak velmi shovívaví republikánští zákonodárci se vůči nim začali veřejně vymezovat. Když tedy Trump junior Muellerovi otevřel dvířka do rodinného podnikání, prezident svým plácáním rozčeřil politické vody tak, že začaly podemílat jeho podporu u těch, kdo by v případě obvinění rozhodovali o jeho osudu.
Vzápětí předvedl Bílý dům dokonalý obraz vlády bez kormidla, když stačil za deset dní najmout nového šéfa PR Scaramucciho, zapříčinit tím demisi mluvčího Spicera, přimět Pentagon k výslovnému odmítnutí prezidentova tweetu ohledně zákazu vojenské služby transsexuálům, prohrát senátní bitvu o zdravotnictví, nahradit na Scaramucciho naléhání personálního šéfa Priebuse bývalým generálem Kellym a nakonec na přání Kellyho vyhodit právě najatého Scaramucciho. Podpora Trumpa a jeho exekutivy se tak začala hroutit nejen mezi politky, ale i u republikánských voličů, takže celková veřejná podpora se mu propadla zhruba o dva procentní body a dosáhla rekordního minima 37,5 procenta. Význam dalších propadů ilustruje příklad prezidenta Nixona, kterého hodili republikáni přes palubu, když mu tváří v tvář vyšetřování Watergate klesla podpora k 25 procentům.
Tlak na Manaforta
Pokud informace o schůzce unikla na veřejnost pod taktovkou Manafortem informovaných vyšetřovatelů s cílem posoudit reakci, mají patrně nad Trumpovým sebedestruktivním chováním notnou dávku moci. Ať už zde předvedl schopnost nutit soupeře k chybám nebo ne, prokázal Mueller mezitím jiné kvality zkušeného taktika, když začal na Manaforta stupňovat tlak coby na slabý článek někdejší prezidentské kampaně. Ten se netěší takové ochraně jako členové Trumpovy rodiny a navíc již prokázal schopnost předat zajímavé informace.
Vyšetřovací tým obeslal několik mezinárodních bank s cílem rozkrýt Manafortovy finanční aktivity. Dává tím najevo vážné podezření, že Manafort opravdu mohl jednat protiprávně. Když pak Mueller začal u velké poroty ve Washingtonu, D.C. žádat o soudní příkazy k vydávání dokumentů a předvolání svědků, vyslal jasný signál, že je svá podezření schopen dokazovat u soudu. Závažnost Manafortovy situace nade vší pochybnost ukázala razie FBI, při které byly z jeho rezidence ve Virginii zajištěny finanční dokumenty. Povolení k takové akci získá vyšetřovatel od soudce pouze pokud prokáže nejen důvodné podezření, ale i nevěrohodnost nebo nekooperativnost podezřelého. Jde o neobvyklý a agresivní vyšetřovací prostředek, který jasně dává najevo, že Manafort je v očích justice s největší pravděpodobností vinen. Takový podezřelý pak může dostat možnost sníženého trestu, pokud vyšetřovatelům předá zajímavé informace, týkající se kompliců. Tlak na Manaforta je tedy tlakem na celý Bílý dům.
Co podnikne Trump?
Trumpovi a jeho rodině tedy už z několika stran teče do bot; on sám pak čas od času nekontrolovaně přilije. A je třeba si uvědomit, že drama ještě zdaleka nevrcholí. Zajišťování dokumentů a předvolávání aktivních členů Bílého domu a příslušníků Trumpova klanu nás teprve čeká. Mueller začal první takové kroky připravovat teprve nedávno a budou se patrně uskutečňovat v už tak hektickém podzimním období, kdy administrativu čeká řada těžkých zkoušek.
Značně zlověstně působí fakt, že nepřetržitou sérii negativních politických titulků přerušila až Trumpova improvizovaná agresivní reakce na poslední severokorejskou mezikontinentální střelu. Tou se opět chopil iniciativy a následná slovní přestřelka s Kimovým režimem zaplavila média informacemi a dohady o možné válce, takže v nich pomalu nezbýval prostor na cokoli jiného.
Těžko lze zrovna od Trumpa očekávat, že se bude důsledně řídit předem promyšleným plánem. Jistě si ale všiml, že se v konfrontaci s Kimem alespoň na chvíli uvolnilo politické sevření, a dokonce se mu znovu dostalo podpory zdola. V této souvislosti lze připomenout zvýšenou podporu prezidentovi Georgi W. Bushovi v době národní krize po 11. září 2001 a během invaze do Iráku v roce 2003. Pokud tedy nezačne Trump zneužívat bezpečnostní politiku k politickým cílům po vzoru diktátorů sám, můžeme si být jisti, že mu to někdo poradí.
Autor působí na Yaleově univerzitě.