Dva dny Donaldu Trumpovi trvalo, než na nátlak svého kabinetu v pondělí veřejně přečetl pár vět, v nichž odsoudil rasismus, neonacisty, Ku-klux-klan a další nenávistné skupiny, které se účastnily násilí v Charlottesville. Šlo o snahu kabinetu napravit prezidentův obraz po jeho komentářích z předešlého dne, v nichž za tragický incident, během něhož zemřela dvaatřicetiletá antifašistka Heather Heyerová a desítky lidí byly zraněny, obvinil „mnoho stran“, za což sklidil ovace od bývalého vůdce Ku-klux-klanu Davida Dukea, příznivce etnických čistek Richarda Spencera nebo zakladatele neonacistického blogu Daily Stormer Andrewa Anglina.
Stejně jako někdo stále věří Churchillově fejkové předpovědi o fašistech převlečených za antifašisty, je zřejmé, že spousta Trumpových příznivců bude věřit i historkám o násilnících z „alt-left“.
K frustraci mnohých – včetně několika obchodních partnerů, kteří od něj již dali ruce pryč – se ale ke svým původním komentářům v úterý vrátil. Znovu obvinil „obě strany“, řekl, že v obou byli brilantní lidé, zmínil, že ultrapravice měla povolení, zatímco protestující nikoli, což ovšem není pravda – protestující ho na shromáždění měli a na vstup do parku Emancipace, kde probíhala sešlost Unite the Right (Sjednoťme pravici), ho nepotřebovali, a představil nového viníka: „alt-left“, levicový ekvivalent alt-right (alternativní pravice), o kterém dosud slyšel málokdo z těch, kdo nesledují Fox News.
Programové ignorantství
Termín alt-left vedl k pozvednutí obočí mnoha přítomných i nepřítomných, ale čerstvý neologismus to není. Právě diváci Fox News ho již v minulosti několikrát zaslechli z úst konzervativního moderátora Seana Hannityho, který ho zpopularizoval, když se jím snažil podle New Republic „vylíčit demokratické křídlo vedené Berniem Sandersem a Elizabeth Warrenovou jako extremistické“. Spolu s tím ho Hannity používal během prezidentské kampaně k delegitimizaci médií, která byla podle Fox News spolu s „radikálními“ a „mainstreamovými“ médii protitrumpovsky zaujatá.
Podle Branka Marcetice z webu Jacobin jde spíše o evoluci občas pejorativně používaného sousloví „Bernie Bro“, které líčí levicové protisystémové příznivce Bernieho Sanderse a kritiky korporátních demokratů politického středu jako misogyny a rasisty. Více je zajímá kritika konzervatismu a neoliberalismu než politika identity a sociální spravedlnosti, kterou naopak mnohdy považují za regresivní, reverzně sexistickou nebo rasistickou.
Nic z toho ovšem neměl Trump při popisu střetů v Charlottesville na mysli. Podle něj je alt-left prostě agresivním protipólem rasistů, neonacistů, antisemitů, Ku-klux-klanu a alternativní pravice. Obě tyto minifrakce jsou tak ekvivalentně fanatické, násilné a odsouzeníhodné a vytvářejí špatné PR brilantním lidem v obou táborech. Trumpovo označení je samozřejmě taktické: ví, že lidé znají význam alt-right, s nímž „normies“ obvykle nechtějí mít nic moc společného, takže toto negativní vnímání jednoduše přenesou na druhou stranu, a rovněž si uvědomuje, že ho použitím na tiskovce pravděpodobně nevratně vnese do veřejného prostoru. Termín už má, leč zatím prozatímní stránku na Wikipedii a Trumpovi příznivci nemívají problém papouškovat, co prezidentovi zrovna přijde na mysl. K tomu termín zjednodušujícím jazykem navádí k celostnímu odsouzení obou stran a zneviditelnění podstatných rozdílů.
Mlčet, smát se a nenávidět
Trumpova falešná ekvivalence mezi oběma skupinami vedla ke spoustě odsudků. Washington Post sesbíral pětapadesát reakcí republikánských i demokratických politiků, z nichž jen jediná republikánka vyjádřila Trumpovi podporu. Chce to pořádný díl kognitivní disonance, aby člověk v průvodu Unite the Right viděl pouze mírumilovné vlastence bránící si půdu pod nohama. Samotný důvod shromáždění, tedy protest proti odstranění sochy generála Roberta E. Leeho, potažmo proti vymazávání historie, neobstojí vzhledem k dějinám inherentně politické praxe stavění konfederačních soch, které tak symbolizují časy největšího útlaku minorit. Holocaust si taky nepřipomínáme sochami Adolfa Hitlera. Pokřiky jako „Židé nás nenahradí“ nebo „krev a půda“ spolu s bezprecedentní vyzbrojeností členů, z nichž ty chořejší mozky jsou ochotni zabíjet nebo alespoň považovat ztrátu života za úspěch, taky zrovna neevokují status oběti.
Kdo je tady nácek?
„Pokud si deset chlápků myslí, že je ok trávit čas s jedním náckem, máme tu jedenáct nácků. Alt-right a bílí supremacisté jsou prostě náckové. Fuck off náckům,“ napsal na Twitteru komik Chris Rock. Páteční pochodňový průchod spolu se sobotní sešlostí stovek ultrapravičáků tvořil vzezřením i ideově poměrně homogenní skupinu, i když vlajky se místy lišily. Hodně štěstí s hledáním brilantních lidí mezi ozbrojenými militaristy, z nichž nikdo nemá problém kráčet s lidmi třímajícími vlajky se svastikou. Samozřejmě je potřeba přičíst i „ironiky“ z 4chanu, kteří si tak libují v politicky nekorektních memech triggerujících liberální sněhové vločky. Ono jde ale nenávidět i s úsměvem a přítomnost na Unite the Right to jenom potvrzuje. Pokud persona alternativní pravice Baked Alaska nevidí rozpor v tom, že cituje slova, jejichž autor byl za podíl na vraždě židovského moderátora odsouzen na 190 let do vězení, a současně říká „Nejsem neonacista“, pak to nevypovídá jen o společenské, ale i o hluboké osobní krizi a absenci sebereflexe.
Hledá-li Trump levicový ekvivalent alt-right, tak jej nenachází, ale vytváří. Stejně jako někdo stále věří Churchillově fejkové předpovědi o fašistech převlečených za antifašisty, je zřejmé, že spousta Trumpových příznivců uvěříi historkám o násilnících z „alt-left“. Spousta lidí si bude myslet, že Antifa jsou skuteční fašisté, kteří útočí na kdekoho, kdo nesouhlasí s jejich názory. Jenže antifašisté jsou poměrně konzistentní, sjednocuje je odpor k bigotnosti, pocitu nadřazenosti (na základě barvy kůže, sexuální orientace, náboženství a podobně) a nenávisti – a je jedno, jestli je zdrojem strach z „bílé genocidy“ a židobolševického spiknutí nebo jen vlastní ublíženost.
Lze jistě kritizovat některé taktiky black blocu, jako je ničení výloh, oken nebo zapalování hranic. Ale je také dobré si například přečíst výpovědi lidí, kteří v sobotu v Charlottesville v klidu proti pochodu nácků protestovali a kteří jsou přesvědčeni, že nebýt antifašistů a anarchistů, již je bránili svými těly, mohli dojít k vážné újmě, protože na nikoho jiného nebyl spoleh. „Policie dneska neudělala nic,“ řekl dvacetiletý Afroameričan Deandre Harris, který si ze střetu s nácky odnesl rozseknutou hlavu, zlomenou ruku a další zranění. Filosof, spisovatel a aktivista Cornel West, který na místě společně s dvěma desítkami duchovních zpíval píseň This Little Light of Mine, má za to, že jim antifašisté zachránili život.
Faleš politické symetrie
Komentující mají obvykle tendenci odsoudit obě skupiny jako ekvivalentně radikální a sami sebe vnímat jako jediné racionální. Pomáhají si k tomu například konstrukcemi, jako je teorie podkovy, podle níž k sobě mají krajní levičáci a pravičáci natolik blízko, že jsou v podstatě zaměnitelní. Rozdíl je ale v tom, že Antifa neoslavuje genocidu nebo otrokářské režimy a netouží po historicky absolutně neoprávněné fantasmagorii bílého etnostátu, který by v praxi musel mít podobu jedině násilné deportace nebo fyzické likvidace. A rozhodně nekopíruje teroristické taktiky ISIS.
Naopak je Antifa jednou z nejsilnějších opor, kterou odpůrci rasistů a nácků mají. Bohužel, protože na policejní složky očividně spoleh není. Můžeme přemítat o tom, jestli Trump svým vytvářením rovnocenných protipólů blouzní, nebo zda jde o záměr. Podle Anti-Defamation League mají ale pravicoví extremisté v posledních deseti letech na svědomí 74 procent z 372 politicky motivovaných vražd ve Spojených státech, zatímco levicoví méně než dvě procenta.
Protest vždycky bude špinavý a nepříjemný. A veřejnosti se spektakulární obrázky násilných střetů nebo vandalismu zajídají. Je to na jednu stranu pochopitelné, protože média dlouhodobě líčí antifašisty jako feťácké extremisty. Pak se jim i mladíci v zastrčených košilkách, šortkách a s bambusovými loučemi budou jevit jako menší zlo, ne-li rovnou dobro. Náckové to ale tentokrát v očích veřejnosti projeli, hákové kříže a ztracený život jim nijak nepomohly. Někteří si to sami uvědomují a poukazují na to, že by měli mírnit svou rétoriku a snažit se veřejnosti zalíbit na oko rozumnými a dosažitelnými cíli a svou šílenou ideologii co nejvíce skrývat. Je tak potřeba obezřetnosti a jedním krokem k ní je i principiální odmítnutí Trumpa.
Autor je publicista a překladatel.