ÚSTR: Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu


U příležitosti deseti let činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů jsme hovořili s historičkou Muriel Blaive o jeho problémech, úspěších i budoucnosti.

Co jsme se za dobu existence Ústavu pro studium totalitních režimů dozvěděli na základě výzkumu archivů bezpečnostních složek? Podle Muriel Blaive to je spíše opak toho, v co doufali zakladatelé ústavu. Původem francouzská historička, jež dříve působila na Ludwig Boltzmann Institutu ve Vídni, v roce 2010 a 2014 neúspěšně kandidovala na místo ředitele ÚSTRu. Na ústavu ale v současnosti působí jako poradkyně ředitele pro výzkum a metodologii. Je autorkou knihy Promarněná příležitost: Československo a rok 1956 (Prostor 2001) a v současnosti edituje knihu Perceptions of Society in Communist Europe: Regime Archives and Popular Opinion, jež vyjde v roce 2018 v londýnském nakladatelství Bloomsbury Academic.

Ústav pro studium totalitních režimů existuje už deset let. V čem se tato instituce od svého vzniku nejvíce změnila?

ÚSTR se konečně začal profesionalizovat. Stává se čím dál lépe fungující vědeckou institucí oproti místu, kde se vyřizují politické účty.

K tomu se též vztahovala vlna kritiky, když ústav vznikalže jako organizační složka státu je pod jeho přímou finanční kontrolou i pod politickým vlivem.

Ovšem, v tomto se ale zásadně neliší od jiných výzkumných institucí, které jsou také financovány z veřejných prostředků. Problémem není financování, ale to, jestli se politické síly snaží nějakým způsobem nastolovat agendu instituce nebo vytvářejí atmosféru, ve které máte pocit, že se musíte držet nějakého předem určeného historického narativu. Určitě je pravda, že ÚSTR pracoval v prvních letech pod tlakem daného výkladu dějin. A pravda je i to, že způsob, jakým je jmenována rada, činí ústav závislým na politické dobré vůli. Nyní se nacházíme ve vhodné politické konfiguraci, s výborným vedoucím týmem. Osobně necítím žádný tlak a volně bádám. To se ale může lehce změnit. A to je pochopitelně velký problém.

Budoucností je ukázat, že svět se neskládá jen z černé a bílé, ale z různých odstínů šedi, a dokonce i z barev. To teprve bude skutečným překonáním komunismu.

Myslíte si, že se česká společnost i díky působení ÚSTRu dobrala blíže k určitému konsenzu, co si pod pojmem „totalita“ představit?

Podle mne česká společnost vždycky věděla, že nic jako esence „totalitarismu“ neexistuje, stejně jako se málokdy v životě vyskytují zcela zlí či zcela dobří lidé. Lidé intuitivně vědí, že svět není černobílý. Pokud politické elity zneužily ideu totalitarismu, což je akademický koncept, pro svou politickou agendu, neznamená to ještě, že to lidé spolkli. Ve svém výzkumu jsem se zabývala mimo jiné pohraničním městem České Velenice. Byla tam určitá míra kolaborace za minulého režimu, jelikož místní obyvatelé byli chtě nechtě zapojeni do střežení hranice. Proto tam spolupráce není téma, resp. lidé necítí potřebu popřít zjevnou minulou praxi: všichni vědí, že se hodně lidí ke spolupráci přidalo, jejich sousedé, kolegové, rodina, možná oni sami. Lišily se jen okolnosti a motivace. Pro historika je tam k mání celá škála lidských emocí, od strachu k patriotismu, od malichernosti k upřímné víře v socialismus. A když se místních obyvatel zeptáte na zákony z Prahy, tak vám řeknou, že to je blbost, že život za komunismu tak černobílý nebyl. I generace narozená po roce 1989 si je toho vědoma. Neodsuzují rodiče, ale naopak se snaží chápat, co se stalo.

Je idea totality pro politické elity vůbec ještě efektivní strategií pro politický boj?

Určitě ztrácí na působivosti. Vidíme to i v současném složení rady ÚSTRu. Ale to neznamená, že se tento výklad minulosti nemůže vrátit. Spousta lidí, kteří se vezli na vlně totality, jako Pavel Žáček či řada paměťových aktivistů, se stále uchází o politické funkce, kandidují na poslanecká nebo senátorská křesla. Tento vývoj sám o sobě ostatně dokazuje, že totalitní výklad je otázkou moci, a nikoli vědy.

Vzpomínám si na kritiku Martina Hekrdly, že pojmenování Ústavu pro studium totalitních režimů už předem potvrzuje, co má ústav vybádat – že režim byl opravdu totalitní. Názvu se už asi nezbavíme, má ale dnes vůbec smysl?

Skutečně to byla ideologie zakladatelů ústavu. Jasně v samotném názvu přiznali, že mají politickou agendu. To se samozřejmě příčí skutečnému vědeckému výzkumu. Pokud byste se dobrali závěru, že režim byl totalitní, měl by to být závěr, a ne předpoklad. Ale jak jste říkala, názvu se nezbavíme a ostatně nám nezabraňuje vést seriózní výzkum. Když jsem kandidovala na místo ředitelky ÚSTRu v roce 2010, jeden z členů komise mi posměvačně řekl: jak chcete vy s vaším programem naplňovat zákon, který jasně říká, že ústav má dokumentovat kriminální činy bývalého režimu, když se chcete věnovat každodennímu životu a společnosti? Tehdy jsem odpověděla, že to protiřečí liteře zákona jen zdánlivě: pokud chcete studovat odpor, represe nebo iniciativy jako Charta 77, musíte se také zaměřit na to, proč měla Charta tak málo členů, proč byla dlouho tak marginální. Co nám to říká o minulém režimu a jeho zdrojích legitimity? Jakým způsobem poskytoval lidem určitou kompenzaci, aby se nepřidali k opozici? Jedno bez druhého přeci zkoumat nelze. Do určité míry se tak nyní v ÚSTRu děje. Vytvořila se tu nová generace vědců, kteří se snaží svůj výzkum co nejlépe kontextualizovat. A to je nejlepší odpověď na pokusy zpolitizovat dějiny. Díky tomu vznikla řada opravdu zajímavých projektů. Chtěla bych obzvlášť vyzdvihnout práci vzdělávacího oddělení, které nabízí špičkové programy pro školy i badatele, jež komplexním obrazem minulosti v mnohém předčí iniciativy jako Příběhy bezpráví.

ÚSTR se zabývá řadou činností nad rámec standardního historického ústavu. Kromě zastřešení Archivu bezpečnostních složek, vědeckého výzkumu a zmíněných vzdělávacích aktivit to je zároveň paměťová instituce, která má za úkol střežit například paměť třetího odboje. Podařilo se tato různá pole působnosti během existence ústavu sladit?

Nechápu kritiku, že tyto funkce mají být protichůdné. Naopak. Máme archivy, děláme na jejich základě výzkum, který je potom propagován a publikován. Zároveň jsem zastánkyní toho, že potřebujeme státní instituci, jež bude připomínat lidi, kteří za minulého režimu trpěli. Na tom není nic špatného. Je naprosto legitimní, že občané, kteří se stali oběťmi nebo projevovali zvláštní odvahu, by se měli dočkat uznání ze strany státu. Je ale důležité – a ostatně jsem to navrhovala ve svém ředitelském projektu v roce 2014 zcela jasně a vědomě oddělit tyto dvě zásadní funkce: výzkum není totéž co komemorace. Podle mě by se tyto činnosti měly rozvíjet ve zcela jiných odděleních ústavu. Problém s původní verzí ústavu byl, že řada údajných historiků, kteří tam byli rekrutováni, byli ve skutečnosti paměťoví aktivisté. Není pochyb, že je v ústavu potřebujeme, ale pouze za podmínky, že nebudeme nahrazovat výzkum komemorací. Tyto dvě veřejné funkce jsou nesrovnatelné a neslučitelné.

Nemyslíte si ale, že i kdyby tyto dvě složky působily zcela odděleně, stále existuje nebezpečí, že veřejnost mezi nimi nebude vnímat rozdíly? Nehrozí, že seriózní vědecká práce, která v ústavu vzniká, bude zastíněna budováním památníku určitému typu antikomunistické paměti?

To se určitě dělo a bude se to dít i nadále, dokud tyto dvě funkce rozděleny nebudou. Ideou ústavu při jeho založení bylo ukázat, jak byl komunismus zlý. Je zcela pochopitelné, že někdo, kdo byl komunistickými složkami šikanován, protože mu například nějaký estébák dělal ze života peklo, vyhrožoval mu, chtěl ho donutit k emigraci, anebo i řadový občan, který třeba zvlášť netrpěl, ale musel se každodenně smiřovat se spornými výhodami zkrachovaného ráje, je na tento režim naštvaný a chce slyšet od státu, že na to má právo. Je v pořádku, aby to stát uznal. Nemůže se tak ale dít prostřednictvím paměťového aktivismu pod zástěrkou vědeckosti. Pro paměťovou činnost nepotřebujete epistemologii pramenů ani metodologii výzkumu nebo nastolení problematiky. Pokud vědeckou a paměťovou funkci spojíte, začnou být velmi podezřelé. Pokud je rozdělíte, jsou obě legitimní.

Myslím si ale, že Češi nemají problém rozlišovat mezi vyznamenáním pro lidi, kteří prokázali za minulého režimu odvahu, a výzkumem například toho, proč tolik lidí naopak odvahou neprokázalo a jaké kompromisy museli dělat, aby mohli žít svůj každodenní život, ne-li vůbec přežít. Jak říká hlavní postava ve filmu Hoří, má panenko: Lidi nejsou hloupí!

Co jsme získali tím, že teď máme zvláštní instituci zasvěcenou studiu Archivu bezpečnostních složek? Jaký je její přínos oproti situaci, kdy by se těmto pramenům věnovali historici z jiných institucí?

Faktem je, že lidé z Ústavu pro soudobé dějiny nebo jiných historických ústavů s těmito archivy na začátku většinou pracovat nechtěli. Nyní se tento postoj trochu mění, což dává prostor poměrně pokryteckému argumentu „k čemu je nám ÚSTR, když bezpečností složky zkoumají i jiní badatelé“. Pamatuji si, že v době otevření ústavu byla řada mých kolegů a přátel nejen proti jeho vzniku, ale i proti tomu, aby se tyto archivy vůbec otevřely; říkali, že jsou stejně k ničemu, že jsou zkompromitované, nespolehlivé, měli bychom je otevřít za padesát let, až nebudou moci nikomu uškodit. Měli bychom ale být rádi, že díky ÚSTRu byly tyto archivy zpřístupněny. Zde musím pochválit Pavla Žáčka, protože ačkoliv představuje absolutní opak mého přístupu k historiografii, byl to on, kdo tyto archivy chtěl otevřít. Přitom jsme se z nich tolik dozvěděli. Díky ÚSTRu tu máme výzkumníky, kteří se nebojí s těmito prameny pracovat.

Co je tedy nejzásadnější nebo možná nejpřekvapivější věc, kterou jsme se z archivů zatím dozvěděli?

Otevření archivů podle mne ukázalo – i když zde musím zdůraznit, že toto je jen můj osobní názor, nikoliv celé instituce – pravý opak toho, v co doufali Pavel Žáček a jeho spojenci, když s myšlenkou ÚSTRu poprvé přišli. Byli přesvědčeni, že archivy budou svědčit o totalitě minulého režimu a rozsahu jeho zla. Taková byla koneckonců původní myšlenka všech tzv. „paměťových institucí“. V Německu například bylo cílem východních Němců ukázat, že skutečně trpěli, aby jim západní Němci nemohli vytýkat nízkou protirežimní činnost. Podobná ideologie dominovala nad otevřením těchto archivů také v Polsku. To, co se ale všude stalo – a proto jsem spolu s kolegou Thomasem Lindenbergerem už v roce 2007 předpovídala, že se to stane i v Česku – bylo, že čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání. Už když jsem působila ve vědecké radě ÚSTRu v letech 20132014, poznamenala jsem, že ústav vlastně dokumentuje spíše opak toho, co chtěl od svého vzniku dokázat. Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali. Pro mě je to nejzásadnější zjištění z archivů a je to také hlavní téma knihy, kterou teď edituji. Jistě si ale dovedete představit, že v některých kruzích je tento názor značně nepopulární. Zase se směšuje komemorace s výzkumem, normativní předsudky s poznáním minulosti.

Jakým směrem byste chtěla, aby se ÚSTR do budoucna ubíral?

Osobně bych si přála, aby se více zabýval otázkou, co to znamená žít v diktatuře a jak konkrétně se to liší od demokracie. Kde leží rozdíl na úrovni každodenní zkušenosti občana? Ta otázka není tak hloupá, jak se zdá. Co je ostatně úspěchem dosavadní činnosti ÚSTRu a zároveňčím, na co bychom se měli nadále soustředit, je změnit postkomunistickou mentalitu, která stála u jeho zrodu. Instituce byla zamýšlena jako antikomunistická, ale ve skutečnosti v lecčems imitovala komunistické praktiky – například ve snaze určit shora přátele a nepřátele, hodné a zlé, zasadit dobro a zlo do jasně určených kategorií. Zároveň bychom se měli nadále snažit vyměnit mentalitu nesmyslných pětiletek za více nuancovanou vizi – k čemu je například stachanovské chvástání, že už jsme naskenovali třicet milionů stránek z archivů, když si je stejně nikdo nepřečte? Důležitější je poskytnout lidem model, rámec, kritické náčiní, aby věděli, jak je vůbec interpretovat. Budoucností je ukázat, že svět se neskládá jen z černé a bílé, ale z různých odstínů šedi, a dokonce i z barev. To teprve bude skutečným překonáním komunismu. Jak mi řekl jeden respondent v Českých Velenicích: „Mezi dobrem a zlem neexistuje žádná jasná hranice. Proč by měla být? V životě to tak nikdy není.“ Můžeme jasně říct, že komunistický režim byl špatný a být rádi, že už skončil. To ale neznamená, že bychom měli odepsat životy lidí pod záminkou, že to vše stejně bylo „zlo“. To by byl velmi „komunistický“ postoj, a z něj přeci chceme vyrůst – nebo ne?

 

A2LARM