Chceme techno, ne gentrifikaci


Berlíňané tančili centrem města za zachování technoscény, ohrožené pozemkovými investory.

Technoklub Berghain na hranici berlínských čtvrtí Kreuzberg a Friedrichshain ohrožených gentrifikací.

Techno, zvláště to berlínské, se během devadesátých let stalo soundtrackem německé metropole a takřka tradiční součástí lidové kultury jeho obyvatel, takže raveové beaty zde diktují rytmus jak undergroundových freeparties, tak komerčních klubů. Aktivistům glokální technoscény však jejich kultura nikdy nebyla spotřební zábavou, ale záležitostí navýsost politickou – a tak když kreuzbergský prostor Jonny Knüppel padl za oběť zájmům pozemkových investorů, beaty začaly bít na poplach. Lidé z projektu Kollektiv Kirsch proto uspořádali v sobotu 9. září protestní street party napříč obvody Mitte a Kreuzberg s účastí stovek milovníků raveu.

Street party

Za kulturně-politickým, levicově orientovaným projektem Kollektiv Kirsch stojí lidé různého ražení – osvětlovači, DJs, elektrikáři, herci či členové Die Linke. Tito ortodoxní old schoolers chápou rave jako beztřídní záležitost: „Chceme slavit a diskutovat společně s barmany, DJs, techniky, malíři nebo lakýrníky, tanečníky a herci, ale také s nezaměstnanými, lidmi ze staveb nebo od kasy,“ prezentují své postoje na Facebooku. Důraz na sociální soudržnost považují aktivisté za zvlášť důležitý právě v současném Berlíně, sužovaném rostoucími třídními rozdíly a plném klubů, kam selektoři vpouštějí jen trendy oblečené lidi ze střední a vyšší třídy.

Když se dva berlínští levičáci perou, konzervativci z CDU se smějí. Najít společný jazyk proti skutečnému nepříteli zatím nedokázali.

Jak pro Die Tageszeitung vysvětlil Maxmilian Schirmer z Kollektiv Kirsch, uskupení se dalo dohromady na jaře 2017 s cílem bojovat proti soukromým investorům, měnícím kulturní prostory v kancelářské budovy ze skla a oceli. Uzavření Jonnyho Knüppela se stalo poslední kapkou, s níž přetekl pohár trpělivosti s gentrifikací města. Pouliční karneval „Komu patří město“, jak organizátoři tuto akci plnou třpytivých tanečníků pojmenovali, se nesl až k proslulé divadelní budově Volksbühne, kde řečnil herec Joseph Konrad Bundschuh. Berlínská kulturní obec – ať už ta institucionální nebo podzemní – si totiž uvědomuje své ohrožení bohatými investory a svůj veřejný zájem dokáže politicky artikulovat společnou řečí.

Mainstream a underground

V téměř čtyřmilionovém hlavním městě, kde každý druhý volí levici a tančí techno, vede dělící čára mezi středním proudem a undergroundem trochu jinudy. Zatímco post-autonomní radikálové mávají rukama nad stranickými strukturami rudo-rudo-zelené vládní koalice, punkeři ze squatu Koepi a old school technaři z klubu Mensch Meier nešetří nenávistí vůči „hipsterům“ z Berghainu. Když se dva berlínští levičáci perou, konzervativci z CDU se smějí. Přitom ani pozemek kolem nádraží Ostbahnhof, kde Berghain leží, neunikl zájmu developerů, kteří plánovali celou oblast kolem sídla Mercedes Benz proměnit v komerčně zábavní areál plný bowlingových center, kinosálů a obchodů. Berghain se tomuto osudu vyhnul, když získal status instituce vysoké kultury, a paradoxně tak tvoří hráz proti komercializaci celé čtvrti Friedrichshain. Kdo je aktérem gentrifikace, a kdo naopak její obětí, není v těchto žabomyších válkách městských subkultur jasné – vymírající technoještěři, anebo adaptabilnější „hipsteři“? Jisté je jen to, že proti skutečnému nepříteli společný jazyk zatím nalézt nedokázali.

Byla to Anja Schwanhäußer – technařka a kulturní antropoložka v jedné osobě – která svým zúčastněným výzkumem pomohla tuto propast vyhloubit, zejména subjektivním zarámováním zkomercionalizovaného festivalu Fusion jakožto undergroundu berlínské technoscény v protikladu vůči „komerčnímu“ Berghainu. Zbohatnuvší organizátoři Fusion zakládali festival jako anarchokomunistickou opozici vůči Love Parade, zatímco majitelé Berghainu Michael Teufele a Norbert Thormann sami pojímají svůj klub v punkovém duchu, vymezujícím se vůči střednímu proudu. Každá scéna má tedy svou vlastní definici „autenticity“ a hranice mezi nimi nejsou pevně dané.

Modřanský Mayapur pokojíček a clubbeři holešovického Neone tak mohou ve vzájemném opovržení ohrnovat nos nad vyčpělostí Cross Clubu – když se tři perou, pražská primátorka Krnáčová z hnutí ANO plánuje udělat z kdysi dělnických Vysočan čtvrť kreativního průmyslu.

Autor je fanoušek berlínského techna.

 

A2LARM