Koho volit? Strany jsou jen dvě


Pokračujeme v předvolebním seriálu. K blížícím se volbám se tentokrát vyjadřil Martin C. Putna.

Stran k volbě nabízí se víc než tucet. Jenže některé základní principy jdou napříč volebními stranami. Říkám tomu „strany vnější“ a „strany vnitřní“. Ta situace je vlastně analogická sféře náboženské: tam je také mnoho tuctů vnějších, viditelných církví („denominací“, organizačních jednotek, jichž člověk může být členem), ale to podstatné, to rozhodující, tedy postoje k základním otázkám současnosti sub specie christianitatis, jde tou mnohostí napříč. Jenže které principy a postoje jsou ty opravdu základní? Předpokládám, že Alarm vnímá jako opravdu základní rozdíl mezi levicí a pravicí. Ale co tyto pojmy znamenají konkrétně, tváří v tvář dnešním tektonickým posunům? Rozhodování o tom nechám povolanějším a zainteresovanějším. Z mé perspektivy člověka, který se zabývá dějinami, kulturou a náboženstvím, mi připadá momentálně zřetelnější a jednoznačnější jiný rozdíl.

Už od roku 2002 jsem téměř pokaždé volil Zelené, i když to vždycky bylo s nějakým „ale“.

„Vnitřní strany“ jsou podle něj jen dvě: proevropská a prokremelská. Proevropská je ta, která chce uchovat a rozvíjet – a jistě v mnohém zlepšovat a reformovat – otevřenou společnost se svobodou vyznání, vyjadřování, shromažďování a osobní volby. Ta, která odmítá všechny nápady na „tak trochu omezenou demokracii“, „neliberální demokracii“, „vůdcovskou demokracii“ či „naši národní demokracii“. Odmítá, protože se drží principů a protože nezapomněla, že všechny tyto nápady už tu jednou byly – ve třicátých letech, v celé plejádě nacionalistických, autoritářských, polofašistických a úplně fašistických hnutí (v jejichž dějinách jsem se v rámci studia české katolické literatury bohužel musel vrtat hlouběji, než jsem na začátku tušil). Prokremelská strana je ta, která na tato hnutí – výslovně nebo implicitně, vědomě nebo nevědomě – navazuje. Ta, která suverénně pracuje se lží a nenávistí, což znamená konkrétně: s fake news a se stigmatizováním skupin, které bude třeba „vyřešit“, až se ona ujme moci. Proevropská strana má symbolický úběžník v myšlence evropské jednoty (neříkám v Bruselu, neboť tam podělali mnohé), prokremelská má úběžník v Kremlu (neříkám v Rusku, neboť tam mnozí za svobodu už zase trpí, jsou šikanováni, ba i „tajemně“ vražděni).

Jenže jak se u vědomí těchto dvou „vnitřních stran“ rozhodovat vůči našim stranám vnějším? Když by člověk volil sociální demokracii, volí tím evropské demokraty Sobotku, Dienstbiera či Zaorálka, ale chtě nechtě i takové bytosti, jako je kamarád Putinových „nočních vlků“ Foldyna. Když by člověk volil lidovce, volí tím evropské demokraty Bělobrádka či Hermana, ale chtě nechtě i takové bytosti, jako je velebitel výchovného významu krumpáčů Čunek. Když by člověk volil ODS (to už opravdu jen čistě teoreticky), volí tím evropského demokrata Fialu, ale chtě nechtě i duo zlých klaunů Klausů. O stranách, které se celé hlásí k nacionálně-autoritářsko-kremelskému programu, zbytečno hovořit.

Pak jsou naštěstí strany, které se hlásí k Evropě a k demokracii bez všemožných nacionalistických a autoritářských „ale“: Zelení, Piráti, starostové, TOP 09. Ale každá má nějaké „ale“, ať personální či programové. Už od roku 2002 jsem téměř pokaždé volil Zelené, i když to vždycky bylo s nějakým „ale“. Vždycky jsem se rozhodoval znovu a svobodně, podle nového kontextu. I letos se budu rozhodovat. Důstojné možnosti letošních voleb již byly vyjmenovány.

Autor je literární historik.

 

A2LARM