Konec dvouleté simulace


Odvolací městský soud v Praze včera osvobodil Kateřinu Krejčovou a předal její případ do přestupkového řízení.

Po více než dvou letech skončila jedna z nejtrapnějších kauz u nás – stíhání Kateřiny Krejčové za napadení policisty během slavné „šibeniční“ demonstrace na Václavském náměstí v létě roku 2015. Krejčová se v reakci na brutální zacházení s jejím tehdejším přítelem vklínila mezi zasahující policisty a jednomu z nich, Filipu Dleskovi, údajně způsobila zranění. Dlesk ji obvinil z napadení a zranění a započal téměř dvouletý koloběh, během něhož profesionální policista donekonečna tvrdil, že mu padesátikilová žena trhla ramenem tak, že musel strávit týden na neschopence.

Soudkyně se při svém rozhodování přiklonila na stranu znaleckých posudků, z nichž jeden možnost zranění policisty hodnotil jako „padesát na padesát“ a druhý, od Tomáše Adámka, jej úplně vyloučil. „Pokud bychom připustili, že zranění vzniklo tak, jak popisuje obžaloba, tak bychom mohli připustit i to, že pokud někomu sedne na rameno moucha, způsobí mu pohmoždění,“ uvedl Adámek.

Dva roky jsme sledovali obskurní show, v níž se různé mocenské složky státu vzájemně utvrzovaly v trapně sebelítostivém narativu o brutálním napadení zuřivou demonstrantkou, ale vlastní monopol na násilí a jeho případné zneužívání nahlédnout nedokázaly.

Případ se řešil u několika soudů. Krejčová nejdřív dostala podmínku s pokutou kolem dvou tisíc korun, potom ji ale Městský soud v Praze obžaloby úplně zprostil a vyjádřil pochyby nad tím, jestli takový případ vůbec patří před trestní soud. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ale na podnět státní zástupkyně Zdeňky Galkové podal dovolání a případ znovu projednávala soudkyně, která na začátku udělila Krejčové trest. Během přelíčení padaly ze strany Galkové výroky o „násilí hrubého charakteru“ a soudkyně Edita Beranová svůj rozsudek zopakovala. Kateřina Krejčová se ještě jednou odvolala a u Městského soudu nakonec uspěla. „Odnáším si z toho to, že je důležité vytrvat a nepřijímat absurdní tresty na prvních instancích, odvolávat se. Můj proces ukázal, jak je napadení úřední osoby policií zneužíváno. Děsila mě ta rutinnost procesu, ve kterém jsem se ocitla,“ říká o své zkušenosti Krejčová.

Vynucovat a šikanovat

Případ je přitom problematický hned na několika úrovních. Od samého počátku se řešila legitimita zásahu proti demonstrantům, kteří se nenásilným pasivním odporem snažili blokovat xenofobní, nacionalistickou a rasistickou akci Adama B. Bartoše a Tomia Okamury. Spontánní reakce Krejčové se navíc odehrála v jasně daném kontextu – odmítla přihlížet tomu, jak jiný zasahující policista, Martin Kloubek, nepřiměřeně atakuje jejího tehdejšího partnera. Rozdíl mezi tím, co si z pozice moci můžou dovolit policisté, a tím, jaký prostor tu zbývá pro občany, se stal jedním ze skrytých motivů celého případu. Přehnaně agresivní Kloubek, který při brutálním zásahu vyrazil expříteli Krejčové zub, se ale do centra pozornosti nedostal. Přitom to byl právě on, kdo dal svým neadekvátním chováním celou akci do pohybu.

Osvobozením Kateřiny Krejčové má tak ve výsledku trochu hořkou pachuť. K opravdu zásadním debatám o tom, kdo a jakým způsobem má právo hájit demokratické principy a jak je vůbec možné, že policie nechává centrem města pochovat lidi s maketami šibenic, kvůli urputné snaze Krejčovou exemplárně potrestat vůbec nedošlo. Místo toho jsme dva roky sledovali obskurní show, v níž se různé mocenské složky státu vzájemně utvrzovaly v trapně sebelítostivém narativu o brutálním napadení zuřivou demonstrantkou, ale vlastní monopol na násilí a jeho případné zneužívání nahlédnout nedokázaly.

Když včera soudní znalec Adámek až ironicky komentoval samotnou možnost zranění stokilového policisty o polovinu lehčí dívkou, definitivně se odkryla absurdita celého procesu. Člověk by řekl, že je to celé vyloženě k smíchu. Jenže to by taky musel uvěřit tomu, že podobné excesy jsou mezi příslušníky policie jen výjimkou. Zarputilost hlavních zúčastněných – od simulanta Dleska přes státní zástupkyni Galkovou až k policejnímu řediteli Tomáši Tuhému – tomu ale rozhodně neodpovídá. V pozadí jejich přístupu k celé kauze se odráží čím dál problematičtější nastavení české policie, která si prostřednictvím absurdních případů vynucuje poslušnost a respekt, k čemuž dlouhodobě zneužívá paragrafu o násilí na úřední osobě. „Během těch dvou let se ke mně začaly dostávat příběhy lidí, kterým se stalo něco podobného: byli obviněni z napadení úřední osoby na demonstracích nebo při různých policejních zásazích, i když ve skutečnosti nikoho nenapadli,“ říká Krejčová. „Pochopila jsem, že police často obviňuje lidi jen proto, že nějak poukázali na neadekvátnost jejich chování a zneužívání pravomocí. A že se to děje jako na běžícím pásu.“

Policie potřebuje sebereflexi

Je dobře, že v konkrétním případě Kateřiny Krejčové nakonec došlo k popření toho, že by spáchala trestný čin. „Je to jediné, o co mi šlo. To, že se můj případ bude posuzovat jako přestupek, je vzhledem k původnímu, dva roky trvajícímu monstr rámování směšné a policii to v něčem znedůvěryhodňuje víc, než kdyby mě zprostili,“ dodává Kateřina Krejčová.

Jestli chce ale policie opravdu odstranit všechny pochybnosti, které případ přinesl, musí nyní obrátit pozornost do vlastních řad. Měla by vysvětlit nejen chování Filipa Dleska, jeho simulantství a opakované lži, ale i agresivitu Martina Kloubka. Vůbec nejdůležitější by ale bylo podrobit kritice celou řadu zásahů, při kterých policie opakovaně trestala ty, kteří základní ústavní principy chránili, namísto těch, kteří je relativizovali nebo přímo popírali.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

A2LARM