Levicový extremismus potlačíme za každou cenu


Ke zprošťujícím rozsudkům pro obžalované anarchisty přispěla i arogance policie.

Na počátku byla tři slova – totalitní komunistická diktatura. Zapadala do černobílého, manichejského vidění světa, které v této zemi panovalo vždy, už za Rakouska-Uherska a které se po roce 1989 jen prohloubilo. Stalo se sice menšinovým, avšak velmi prosazovaným vyjádřením víry, že viníkem všeho zla je socialismus, tedy komunismus, který je z definice, jak všichni víme, totalitární – česky se říká totalitní.

Aby lépe přesvědčili veřejnost, prosazovali už začátkem devadesátých let politici a policisté výraz „extremismus“, který má tu výhodu, že zákon asi nikde na světě nestanoví, co to je. Extremisté byli prostě protivníci, které se politická pravice – nejvíce ODS – snažila kriminalizovat. Bezpečnostní informační služba, kterou antikomunistická pravice hned při jejím založení ovládla, zařadila na seznam levicových extremistů ekologické a lidskoprávní inciativy, ba dokonce předlistopadové Pražské matky. K ideologickému „boji“ se zakládaly zvláštní instituce, ještě letos centrum ministerstva vnitra pro „hybridní“ války.

Víru v existenci a nebezpečnost levicového extremismu stále narušovalo to, že žádné násilné činy, ba ani jejich příprava nebyly v této zemi a vlastně ani nikde jinde jaksi k dispozici.

Od začátku tu byl ovšem dvojí extremismus. Jednak pravicový, tedy fašismus, případně neonacismus, jednak levicový, tedy komunismus a různé druhy kryptokomunismu, do poloviny devadesátých let sociální demokracie a odbory, později dále české iniciativy Ne základnám a Hlavák, nebo, podle přičinlivých novinářů i řecká Syriza, polské Palikotovo hnutí a nyní Mélanchonova La France insoumise.

Nikdy jsme tu ale neslyšeli třeba: „Dejme si pozor, není jen levicový extremismus, ale i pravicový!“ Zato opačné heslo – „Není tu jen pravicový extremismus, ale i stejně nebezpečný levicový!“ – masíruje českou společnost už čtvrtstoletí. Naposledy zaznělo toto varování v předvolební televizní besedě od Miroslavy Němcové, věrné harcovnice ODS. Když se tato strana v posledních letech posunula až ke krajní (extrémmí) pravici, k protievropanství a nacionalistickému vlastenčení, Němcová se posunula s ní.

Terorismus musíme vyrobit

Víru v existenci a nebezpečnost levicového extremismu stále narušovalo to, že žádné násilné činy, ba ani jejich příprava nebyly v této zemi a vlastně ani nikde jinde jaksi k dispozici. Poukazy na možné anarchistické, squaterské, ekologické či náboženské násilí nemohly absenci levicového politického násilí nahradit. Tatam byla doba sedmdesátých let, kdy levicoví lidé, mne nevyjímaje, museli společnost přesvědčovat, že jsou opravdu zásadními odpůrci „revolučního“ násilí Rote Armee Fraktion a jiných skupin, uchylujících se k násilným akcím.

Proto tu vznikla akce Fénix, jíž se mělo dokázat, že levicový extremismus v podobě terorismu tu opravdu existuje. Měl se jako bájný pták vynořit z popela českých dějin, plných „levicového“ násilí. Tato policejní provokace byla založena na tom, že dva příslušníci Policie ČR – podrobnosti přinesl Alarm v předvečer vynesení rozsudku nad obžalovanými anarchisty – se s podezřelou „skupinou“ dlouhé měsíce stýkali předtím, než soudce vrchního soudu na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství použití agenta ve věci Fénix povolil. Anarchisté ale od počátku oba muže podezírali, že jsou policejními agenty, a chystali na ně „léčky“. Přitom předstírali, že souhlasí s nápady agentů. Postupně jim anarchisté otevřeně říkali, že vědí, že jsou policejními agenty.

Přiznám se, že rozsudek Městského soudu v Praze ve věci Fénix mě nyní překvapil. Netušil jsem, že policie a její agenti operaci Fénix tak zpackali. Soudní senát, jemuž předsedala Hana Hrnčířová, zprostil obžaloby všech pět obžalovaných a vážně se zabýval tvrzením obhajoby, že celá příprava „teroristického“ útoku na vlak byla policejní provokací. Obhajoba to tvrdila od zahájení trestního stíhání. Přitom tři obvinění byli po dobu tři a půl roku ohroženi až dvacetiletým (a teoreticky i doživotním) trestem pro údajný teroristický útok ve formě přípravy, i když – jak ukázalo hlavní líčení a zatím nepravomocný rozsudek soudu – policie tuto přípravu sama vyprovokovala. Policie byla bohorovně přesvědčena, že ona je stát, že koncepce dvojího extremismu je správná a že rozsudek soudu bude tedy samozřejmě odpovídat ideologickým obviněním – „quod erat demonstrandum“, tedy „což mělo být dokázáno“.

Ke zproštění obžalovaných viny přispěla přitom arogance Policie České republiky, která odmítla předložit soudu, jenž ji o to požádal, důkazy o několikaměsíční činnosti obou agentů před soudním povolením použití agenta. Soud se chtěl dozvědět nejen od agentů provokatérů, kteří u soudu jako svědci mlžili, ale i z policejních záznamů, kdo, kdy a proč na policii rozhodoval o jednotlivých krocích obou policistů, kteří se vetřeli do „skupiny“, již sami vytvářeli. I když u soudu bylo možné zařídit utajené provádění důkazů, zvolila policie, jejíž jednotlivé složky konspirovaly proti sobě, protiprávní odmítnutí soudní žádosti a soudu požadované důkazy neposkytla.

Podobně bohorovně jednalo ministerstvo vnitra v roce 2008, když prostřednictvím vlády Mirka Topolánka (ODS) navrhovalo Nejvyššímu správnímu soudu rozpuštění Dělnické strany. Ministerstvo, které tehdy řídil ministr Ivan Langer (ODS), nepředložilo důkazy, které vyžaduje zákon, a nahradilo je tvrzením, že tato strana je extremistická, tenkrát tedy pravicově extremistická, a porušuje zákony a ústavu. Mnoho odpůrců Dělnické strany se tenkrát divilo, že NSS návrh zamítl. Druhý návrh vláda už opatřila důkazy, které NSS bedlivě zkoumal, a v roce 2010 stranu rozpustil.

Pražský městský soud dnes netvrdí, že celá akce Fénix byla policejní provokace. Ale protože mu nikdo (tedy ani žalující státní zástupce, což byla jeho zákonná povinnost, když tvrdí, že obžalovaní jsou vinni) nepředložil důkazy (například požadované policejní záznamy, chybějící přepisy nahraných rozhovorů), které by vyvracely tvrzení obžalovaných a obhajoby, že to policejní provokace byla, musel v této důkazní nouzi připustit, že tvrzení obhajoby nemohlo být vyvráceno.

Jak z toho ven

Zprošťující rozsudek nad anarchisty není pravomocný, státní zástupce Vladimír Pazourek z pražského městského státního zastupitelství se sice do protokolu po vynesení rozsudku odvolal, ale toto odvolání, zatím podané bez odůvodnění, by mohl výslovně vzít zpět. Policie České republiky by mohla veřejně uznat své pochybení v době, kdy oba agenti ve skupině působili ještě dříve, než se těmito agenty soudním povolením stali. Mohla by také nabídnout stíhaným přiměřené odškodnění.

Věc se trochu zkomplikovala ještě tím, že se do ní zapletl i ministr vnitra Milan Chovanec (úřadující předseda ČSSD). Pokud se prokáže, že případ organizace teroristického útoku na vlak byl jen policejní provokací, bude prý „žádat důkladné vyšetření a potrestání viníků“. V posledních pěti letech je to poprvé, kdy s Chovancem souhlasím, i když kromě nátlaku na policejního prezidenta, aby původcům a vykonavatelům této léta trvající policejní provokace zkrátil finanční odměny, má Chovanec k „vyšetření“ a potrestání viníků tak málo možností jako každý jiný občan. Teď je ale před volbami a něco se říkat musí.

Autor je novinář.

 

A2LARM