Naše říjnová revoluce


Týden, v němž byli Andrej  Babiš a Jaroslav Faltýnek vydáni Sněmovnou policii, načal předseda ANO revoluční rétorikou. Je to inspirující. Jenže jak?

Dalo se čekat, že až se ti naši zloději zmocní jiného zloděje (presumpcí neviny se – tak jako já – samozřejmě nezabývají) a potrefený bude vykřikovat: Buď zvítězí zkorumpovaná hydra, nebo spravedlnost! „Každý v naší zemi ví, že v těchto říjnových volbách jde o všechno. Jsou to úplně nejdůležitější volby v dějinách České republiky,“ řečnil Andrej Babiš v pondělí 4. září. „Je to první a poslední pokus začít řídit zemi ne ve prospěch kmotrů a jejich kámošů, ale ve prospěch lidí. Mě neumlčí, mě nezastraší,“ varoval šéf Agrofertu, holdingu toho času ve svěřeneckém fondu. Nuda. Patří k politické abecedě, že před volbami je třeba všechno vyhrotit do oslňujícího kontrastu – bez ohledu na to, jak se v detailech věci mají, jak moc jsou nepříjemné, a přitom třeba i banální.

Totalita finančních trhů

Podle téže zásady vystoupil Miroslav Kalousek jakoby v čele oné „hydry“, tedy antibabišovské národní fronty, tábora demokratických stran, s ústředním heslem TOP 09: „Neuhneme.“ Tady zase jde o to, že „neuhneme z našich zásad, budeme bránit právo a klasickou demokracii v České republice“, jak řekl Karel Schwarzenberg. Kontrast na druhou. „Chceme masarykovskou a havlovskou demokracii, ne abychom se změnili v oligarchii,“ dovysvětlil potomek šlechtické oligarchie z Boží milosti. Co na tom, že první Masarykova republika přerostla v republiku druhou, otce zakladatele proklínající, a nakonec v protektorát cizí totalitní moci? A že havlovská demokracie zplodila oligarchy včetně Babiše? Hlavně, že zákopy jsou vykopány a bitevní linie jasná: zde „klasická demokracie“, tam „stát jako firma“. Nechť vzplane poslední bitva, v níž se utká archanděl Michael se Zlořečeným, jenž slove Lucifer. K mobilizaci voličů ve dnech 20. a 21. října, kdy suverénní lid sestaví Sněmovnu, tahle černobílá vize může trochu zabrat, navzdory četným oportunistům, kteří povolební spoluvládnutí s ANO hříšně nevylučují. Pro případ božího dopuštění anoistů v nejvyšší exekutivě budou muset na to peklo osobně dohlédnout; mají přece – vždycky měli – zodpovědnost za tuto zemi.

Čím je liberální demokracie dnes se svou kulturou břicha, žláz a prodloužené míchy atomizovaných jedinců, jimž před demokratickými volbami rozvracejí poslední zbytky rozumu kaskády billboardů a klipů bez myšlenek?

A teď ta inspirace. Nutno uznat, že patos boje standardní demokracie proti vůdcovské postdemokracii trumpovského typu, jejímž metastázám se dlouho říkalo berlusconizace, má silný občanský náboj. Bohužel však hlavně pro intelektuály, naložené v knihách, prostoupené panujícími iluzemi a notoricky oddělené od všední tvrdosti života. Jaká kdy byla liberální demokracie vlastně demokracií – tedy „vládou lidu“ – se svými volebními cenzy na počátku, kdy byla vyhrazena jen pro majetné bílé muže? Se svými krizemi, diktátory a fašismy, když nedobrovolně překročila práh zmasovění a musela čelit všeobecnému volebnímu právu? Čím byla demokracie ve dvou světových válkách, které zplodily ctihodné občanské společnosti ve rvačce o rozdělení světa a ze strachu před lůzou? A čím je liberální demokracie dnes se svou kulturou břicha, žláz a prodloužené míchy atomizovaných jedinců, jimž před demokratickými volbami rozvracejí poslední zbytky rozumu kaskády billboardů a klipů bez myšlenek? Všichni, kdo právem cupují programovou břečku Andreje Babiše, sedí na podobném vlastním kompostu vizí. Ani oni přece nevycházejí z toho, že je někdo normální bude číst. Všichni, kdo se oprávněně bojí pohůnkářské nedemokracie „státu jako firmy“ a brání nás před ní neochvějně, hlásali ještě nedávno – a jsou stále ochotni kdykoli hlásat – totalitu finančních trhů. A pořád mlčí o tom, že síť firemních totalit, které nakupují lidskou práci jako ponožky, určuje reálné parametry našich životů, práv a svobod. Jistě, může být vždycky hůř, než právě je. Ale kdokoli mluví o postdemokracii, měl by nám vysvětlit, jaká vlastně demokracie tu byla dosud.

Nevyřešené otázky

Inspirace druhá. Má svůj zvláštní půvab, vychází-li se z toho, že vize „státu jako firmy“ může nadchnout spodní lid jedině silou své prostoduchosti. Neboť jen v situaci, kdy jsou dějiny už zcela zapomenuty, může být naprosto pominut přetrvávající lesk jisté části socialistické tradice. Staří socialisté, zděšení anarchií mezi firmami a uchváceni pořádkem uvnitř jednotlivých firem, měli totiž tendenci připodobňovat budoucí společnost emancipovaných lidí k uspořádané superfabrice, v níž si ovšem všichni pracující velí sami prostřednictvím jimi volených a kdykoli odvolatelných správců. Friedrich Engels, fabrikant z Manchesteru a Marxův celoživotní spolupracovník, se svého času nadchl pro nahrazení vlády nad lidmi racionální lidskou správou věcí. Zahořel pro „věcnou“ administraci společnosti podobné velkému podniku. Stát jako podnik. Vladimir Iljič Lenin v tomto duchu zdůraznil „věcné“ řízení výroby a redistribuce bohatství. Můžeme sice v těchto představách vidět prekurzory stalinismu a odhlédnout od dalších příčin vzniku a rozšíření svébytného totalitního státu v Rusku. Ale nemůžeme přehlédnout, že nám dodnes i všichni demokraté neustále vysvětlují, abychom pořád nepolitizovali, řešili všechno jen věcně a nakupovali u odborníků. Fungující stát se se přece klidně obejde bez lidového plkání, voleb a referend, poněvadž stejně ničemu nerozumíme.

Prozatímní závěr obou inspirací? Právem se tvrdí, že 20. století nevyřešilo ani jednu otázku, kterou položilo na stůl. Což si pár dnů po převratných říjnových volbách, tedy o stém výročí Říjnové revoluce (proběhla v noci z 25. na 26. října 1917 podle juliánského kalendáře) dozajista připomeneme.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM