Německo před volbami: třetí vyhrává?


V německých volbách Angela Merkelová nejspíš obhájí svou pozici. Klíčový pro budoucí směr země ale bude její koaliční partner.

Náhodný divák, který by předminulou neděli viděl v televizi kancléřku Angelu Merkelovou, jak debatuje s předsedou sociálnědemokratické SPD Martinem Schulzem, a nevěděl, že se v největší evropské zemi schyluje k volbám, by nejspíš došel k závěru, že sleduje talkshow s politiky vládní koalice. Tak velká byla míra konsenzu v jediném předvolebním duelu mezi kandidáty stran CDU a SPD, které poslední čtyři roky společně vládnou. Merkelová a Schulz působili spíše jako političtí spojenci, kteří obhajují kroky svého vládního tandemu, než lídři přesvědčující voliče o tom, kudy chtějí zemi vést v nejistých dobách. Většina Němců ovšem právě tváří v tvář Trumpovi, Putinovi, teroristickým útokům a krizím dává přednost bezpečí důvěrně známého před změnami, pro které je žádná ze stran nedokáže nadchnout – a půjde za dva týdny volit Angelu Merkelovou, nebo Martina Schulze.

Věcně a bez populismu

Debatě obou kandidátů jasně dominovalo jediné téma: imigranti a jejich integrace. Kancléřka přitom diváky ujistila, že své rozhodnutí z roku 2015 nebránit uprchlíkům v příchodu do země stále považuje za správné. Martin Schulz jí na začátku vytknul, že měla svůj tehdejší krok lépe koordinovat s ostatními evropskými zeměmi – větší kontroverze se divák za necelých čtyřicet minut debaty o migraci od obou politiků nedočkal. Duch protestů hnutí Pegida a mítinků nacionalistické Alternativy pro Německo (AfD) studiem zavanul nanejvýš v momentech, kdy moderátor Strunz kladl otázky typu „Kdy už [neúspěšní žadatelé o azyl] budou konečně pryč?“ Ani ty však Merkelovou a Schulze nevylákaly do populistických vod. Podle obou kandidátů je třeba odstraňovat příčiny nucené migrace, právo na azyl je zakotveno v ústavě a mezinárodních dohodách, islám má v Německu své místo, pokud je vyznáván v ústavním rámci, a naopak se musí zbavit islamistů a teroristů.

Velká část německého bohatství pochází z dědictví – jen relativně malému počtu lidí, na které žádné nečeká, se podaří po společenském žebříčku vyšplhat do vyšších pater. Chudoba je v Německu většinou dědičná.

Věcný tón debaty o tématu, které v Česku i části německé veřejnosti vyvolává tak velké vášně, mnoho vypovídá nejen o politické kultuře Německa, ale také o voličích v politickém středu, o které Merkelová a Schulz soupeří. Ti se i přes statisíce uprchlíků, kteří přišli do země, a s tím spojenou logistickou, finanční i společenskou zátěž, ukazují jako velmi odolní vůči rétorice radikální pravice i xenofobních populistů. Od svých kandidátů proto nečekají, že se budou předhánět v používání co nejostřejších výrazů na adresu migrantů nebo v zavádění represí. Nemalý podíl na tom mají samotné CDU a SPD – protože jasně odmítly zasít vítr populismu, nemusí teď sklízet xenofobní bouři.

Migrace už není tématem číslo jedna

To však neznamená, že velké německé strany zavádějí pouze opatření příznivá k uprchlíkům a chránící jejich lidská práva. Stereotypní obrázek Merkelové jako samaritánky, která s otevřenou náručí vítá každého migranta, už většině české veřejnosti asi hlavě zůstane natrvalo – a to i poté, co prosadila pro žadatele o azyl řadu zpřísnění a v debatě hájila německou podporu pro libyjskou pobřežní stráž, která má uprchlíky držet z dosahu evropských břehů. Vzhledem k tomu, že v Libyi dochází k mučení, vydírání a obchodu s lidmi, sklidil v Německu tento plán mnoho kritiky. Nejeden Schulzův potenciální volič by si proto nejspíš přál, kdyby předseda sociálních demokratů v tu chvíli přestal přikyvovat a položil Merkelové otázku, jestli je tento „outsourcing špinavé práce“ v souladu s hodnotami, na které se Německo, pokud jde o přijímání uprchlíků, tak často odvolává. Tuto hozenou rukavici Schulz však nezvednul.

Neregulérní migrace v Německu jistě není jen zástupným tématem. Přesto se dá pochybovat o tom, zda si němečtí voliči opravdu přáli, aby o ní kandidáti debatovali téměř polovinu času vyměřeného pro předvolební duel. Podle průzkumu agentury Kantar Emnid z konce srpna se totiž Němci u volební urny budou rozhodovat podle jiných témat: dvě třetiny z nich považují za nejdůležitější vzdělávání a rovné šance dětí, boj proti chudobě ve stáří a potírání kriminality a terorismu. Omezení imigrace naopak patřilo k nejméně klíčovým tématům. Aktuální průzkum zase ukázal, že Němci mají největší strach z klimatických změn a vypuknutí válečného konfliktu. Navzdory tomu už na vzdělání, chudobu ve stáří nebo klima v duelu jaksi nezbyl prostor.

Těchto „osiřelých“ témat se tak o den později mohli ujmout předsedové a předsedkyně pěti menších stran – Zelených, ekonomicky liberální FDP, levicové Die Linke, bavorské konzervativní CDU a nacionalistické AfD – v debatě přezdívané pětiboj (Fünfkampf). Souboj o třetí místo, který tyto strany svádějí, je beztoho politicky o dost napínavější než duel Merkelové se Schulzem, kde už je o vítězství, zdá se, rozhodnuto: CDU jasně vede a svůj náskok před ostatními stranami spíš dále zvyšuje – v posledním průzkumu ARD-Deutschlandtrend má dokonce 37 procent. Preference SPD zaznamenaly krátce po oznámení kandidatury Martina Schulze raketový vzestup a jeho ambice stát se kancléřem nabíraly reálné obrysy. Nadšení však brzy opadlo a preference brzy začaly strmě klesat až na současných dvacet procent. Nyní už ve své vítězství nevěří nejspíš ani samotný Schulz.

Pragmatická Merkelová

Rozdíly mezi ostatními stranami jsou naproti tomu velmi těsné – Linke, FDP, AfD i Zelení oscilují mezi osmi až dvanácti procenty. Pokud CDU zvítězí s vysokým náskokem a zároveň se některé z menších stran podaří jemně posílit, mohla by vzniknout nová vládní koalice – sice pod vedením Merkelové, ale s novým koaličním partnerem. I jako „juniorní“ partner však taková strana může mít silnou pozici – v minulosti totiž Merkelová už často vzala témata jiných stran za svá, pokud viděla, že za nimi stojí velká část společnosti. Ukázala se tak být kancléřkou mnoha tváří: za dob společné vlády s FDP razila ekonomicky liberálnější tón, zatímco s SPD po boku se „sociálnědemokratizovala“. V dobách jejího kancléřství byla zavedena plošná minimální mzda, regulace nájmů nebo kvóty pro ženy v dozorčích radách velkých společností. Ne nadarmo se o konzervativní političce s nadsázkou mluví jako o „nejúspěšnější sociálnědemokratické kancléřce“.

Není proto vůbec jedno, jestli po jejím boku ve vládě zasedne předseda liberálů Christian Lindner, sociální demokrat Schulz nebo předsednické duo Zelených Katrin Göring-Eckardt a Cem Özdemir. Ani dříve nemyslitelná varianta koalice CDU a Zelených dnes už není nereálná – byla to opět Merkelová, kdo rozhodl o ukončení provozu atomových elektráren, které Zelení dlouho požadovali.

Menším stranám na rozdíl od dvou nejsilnějších kandidátů nechybí témata orientovaná na budoucnost země ani schopnost jasně se vymezit a odlišit od svých konkurentů. Předsedkyně Die Linke tak v debatě horovala pro silnější roli sociálního státu a regulaci volného trhu, předseda FDP naopak za štíhlý stát, daňové úlevy a rychlejší digitalizaci. Předseda Zelených mluvil o rovnosti šancí ve vzdělávání a nahrazení spalovacích motorů ekologickým pohonem. Předsedkyně AfD stáčela jakékoli téma na debatu o imigraci a Evropské unii. Překvapení se tak sice nekonala, ale ukázalo se, že Německo v budoucnu může mít i jinou podobu než jen různé odstíny výrazu tváře Angely Merkelové.

Sociální spravedlnost i její absence

Německo je ekonomicky úspěšná země s vysokým životním standardem, přesto tu každé páté dítě žije pod hranicí chudoby – ta je samozřejmě nesrovnatelná s chudobou v jiných zemích, ale uprostřed bohaté společnosti je přesto palčivá. Nůžky mezi bohatými a chudými lidmi se i přes poměrně robustní sociální stát otvírají stále více doširoka. Velká část německého bohatství pochází z dědictví – jen relativně malému počtu lidí, na které žádné nečeká, se podaří po společenském žebříčku vyšplhat do vyšších pater. Chudoba je v Německu většinou dědičná.

Přesto se zdá, že většina Němců je se svou situací spokojená a minimálně si je vědoma, že by mohlo být mnohem hůř. Komplexní zpravodajství o situaci ve světě a v neposlední řadě i přítomnost statisíců migrantů, kteří unikli válce či nesrovnatelně nuznějším poměrům, Němcům dennodenně připomínají, jak dobře se jim vede oproti zbytku světa. Snad jen tak se dá vysvětlit rozpor ve výsledcích průzkumu YouGov, podle kterého 79 procent Němců považuje sociální spravedlnost v jejich zemi za nedostatečnou – a zároveň 60 procent souhlasí s výrokem, že poměry v Německu jsou „obecně spíše spravedlivé“. Možná i proto je pro Martina Schulze tak těžké uspět s heslem „Nastal čas pro více spravedlnosti“ (Es ist Zeit für mehr Gerechtigkeit), s nímž na začátku kampaně úspěšně odstartoval, ale nedokázal ho přesvědčivě naplnit obsahem.

Vzpomínka na volby v USA, Francii či Rakousku připomínají, že nudná kampaň není tou nejhorší variantou – může v ní jít i o samu podstatu liberální demokracie a lidských práv, jak je známe. Preference AfD, které v poslední době začaly opět mírně stoupat, připomínají, že i v poklidném Německu může zatím doutnající plamen nacionalistických nálad ještě vyšlehnout. Aby k tomu nedošlo, je třeba, aby strany adresovaly problémy, které se jejich voličů skutečně dotýkají, a dokázaly jim nabídnout funkční recepty k jejich řešení. Dokud se jim to nepodaří, bude většina Němců volit kompromis s tváří Merkelové a její ochotu ujímat se témat, která se ukážou být pro většinu společnosti zásadní. O která konkrétně v příštím volebním období půjde, bude záležet na tom, kdo se stane jejím koaličním partnerem. Bude to zřejmě koalice, která Německo zásadně nepromění, ale to v současném světě není ta nejhorší zpráva.

Autorka je politoložka a socioložka.

 

A2LARM