Padlá hrdinka Myanmaru​


Za vlády Su Ťij dochází k násilnostem na pronásledované menšině rangúnských muslimů. Ti dnes prchají z Barmy do Bangladéše.

„Když se mě někdo zeptá, proč bojuji za demokracii v Barmě,“ řekla někdejší disidentka Aun Schan Su Ťij 16. června 2012 během své nobelovské přednášky, „je to proto, že věřím, že demokratické instituce jsou nutné pro zajištění lidských práv.“ Su Ťij v tmavě fialovém oblečení vedla svoji přednášku s jednadvacetiletým zpožděním. V roce 1991 získala Nobelovu cenu míru, když byla uvězněná ve svém domě a odtržená od své rodiny, která se nacházela stovky kilometrů daleko ve Velké Británii. Mezi těmito dvěma daty se Su Ťij stala jednou z nejoslavovanějších disidentek na světě. V roce 2006 ji čtenářská anketa britského magazínu New Statesman zvolila největší „hrdinkou naší doby“; Su Ťij získala trojnásobek nominací než Nelson Mandela, který se v žebříčku umístil jako druhý.

Protesty proti Myanmaru se dnes šíří celým muslimským světem. Administrativa Su Ťij přitom upřednostňuje mluvit spíš o „teroristech“ z ​Rangúnu než o tisících lidí, kteří vlastně terorismem trpí a jsou nuceni prchat z domovů.

Celebrity jako David Beckham požadovaly její propuštění. Když k němu v roce 2010 došlo, světoví lídři včetně Baracka Obamy ji přijeli přivítat. Nyní však Su Ťij čelí obvinění z těžkého zločinu. Za její vlády se totiž desítky tisíc ​rangúnských muslimů – kteří jsou v Myanmaru pronásledovanou menšinou – vydaly na úprk do sousedního Bangladéše. Tomu, co se dělo, se říkalo etnická čistka​, nebo dokonce genocida. Pákistánská laureátka Nobelovy ceny míru Malála Júsufzaj prohlásila, že „svět čeká“ na to, až Su Ťij konečně promluví.

Oběť pro vlast

Aun Schan Su Ťij se narodila v roce 1945, pár měsíců poté, co její otec Aun Schan, generál známý jako „Otec národa“, vyhnal Japonce z Barmy. Úspěchy Aun Schana pomohly upevnit politické přesvědčení jeho dcery, přestože svého otce sotva znala. Když jí byly dva roky, byl totiž zavražděn. Život Su Ťij se pak stal o něco konvenčnější. Vystudovala politologii, filosofii a ekonomii na Oxfordu, vdala se za britského akademika Michaela Arise a stala se ženou v domácnosti. Fotografie z tohoto období ji ukazují na pikniku ve Skotsku anebo při barbecue na Norfolk Broads. Na svoji minulost ovšem nezapomínala. Su Ťij řekla svému muži, že pokud by ji její vlast znovu potřebovala, vrátí se.

Jednoho večera v roce 1988 dostala Su Ťij telefonicky zprávu, že její matka prodělala mrtvici. Odletěla do Rangúnu, hlavního města Myanmaru, s tím, že se o ni postará. Nemocnice byla plná studentů zraněných během vojenských střetů. Su Ťij souhlasila, že svým jménem zaštítí hnutí za demokracii. To bylo osudové rozhodnutí. Její strana – Národní liga pro demokracii – zvítězila ve volbách v roce 1990. Tou dobou ale již byla v domácím vězení. Během následujícího dlouhého období mohla jen pozorovat oknem jezero Inya; a veřejnost se zase mohla pouze dívat z opačného břehu na zdi, které ji držely v zajetí.

Její synové mezitím vyrůstali bez matky. V roce 1997 se u jejího muže objevila rakovina. Su Ťij tenkrát​ mohla odletět do Velké Británie, aby se rozloučila a utěšila svoje syny, ale věděla, že v tom případě by ji nepustili zpět do Myanmaru. Takže na britské ambasádě natočila své rozloučení na video a nikam nejela. V roce 2012, když měla svůj opožděný projev při Nobelových cenách, se zdálo, že vše, za co se obětovala, bylo opodstatněné. Na svobodě byla teprve dva roky, bylo jí 65 let. Vystoupila v rozhlasovém pořadu BBC Desert Island Discs (pro svého otce tam vybrala píseň Asia’s Hero General Aung San). Ale problémy se už začínaly vynořovat. V roce 2012 totiž vypukly v západomaynmarském Rakhinském státě konflikty mezi buddhisty a rangúnskými muslimy.

Demokracie, ale jen pro někoho

Politická strana Su Ťij zvítězila ve volbách v roce 2015 (Su Ťij byla ve funkci de facto jako její předsedkyně – ze zákona by tuto funkci oficiálně vykonávat neměla, protože její synové mají britské občanství). V témž roce desítky tisíc rangúnských muslimů opustily své domovy. V roce 2016 proti nim vojensky udeřila myanmarská armáda. Po rozhovoru na toto téma s nepříliš přátelskou novinářkou z BBC Mishal Husain si Su Ťij postěžovala, že ji nikdo předem neinformoval o tom, že s ní rozhovor „povede zrovna muslimka“.

Mlčenlivost Su Ťij ohledně údělu ​rangúnských muslimů konsternovala západní liberály. (Na mé bývalé škole – James Gillespie’s v Edinburghu – se jedna z budov jmenovala „Ťij“, na její počest; bývalí žáci nyní tuto spojitost zpochybňují.) Ale možná byly priority Su Ťij od začátku jasné. Podle Matthewa Waltona, zkušeného výzkumníka v oboru barmských studií na Oxfordu, byl její koncept demokracie vždy zakořeněn do specificky buddhistických myšlenek. Su Ťij ani nemusí čelit žádným tlakům ze strany voličů. Novinářka Poppy McPherson, která působila řadu let jako reportérka z Myanmaru, mi sdělila, že buddhistická většina nazírá na rangúnské muslimy jako na nelegální imigranty, třebaže v zemi žijí po celé generace.

Protesty proti Myanmaru se dnes šíří celým muslimským světem. Administrativa Su Ťij přitom upřednostňuje mluvit spíš o „teroristech“ z ​Rangúnu než o tisících lidí, kteří vlastně terorismem trpí a jsou nuceni prchat z domovů. Někdejší britská žena v domácnosti vede Myanmar směrem k její vlastní definici demokracie. Možná, že si někteří z jejích bývalých obdivovatelů nyní přejí, aby se vrátila zpět k meditacím za vysokou zdí svého domu.

Autorka je novinářka.

Z anglického originálu Myanmar’s fallen hero: The silence of Aung San Suu Kyi, publikovaného na webu magazínu New Statesman, přeložila Linda Fořtová.

 

A2LARM