Řekni, kde ty kříže jsou


Obchodní řetězec Lidl smazal kříže z řeckých kostelů na obalech potravin. Poté se rozpoutalo internetové peklo.

Česko je zemí paradoxu. Poslední dobou to vypadá, že se „národ ateistů“ nejsnáze rozčílí při urážce křesťanství. Přesně to se podařilo obchodnímu řetězci Lidl. Nabídku řeckých potravin propagoval fotografiemi kostelů z ostrova Santorini. Jenže ze slavných azurových kopulí dodatečně vymazali bělostné kříže. Nastalo internetové peklo. Lidé hrozili bojkotem kacířského obchoďáku. Odsuzovali útok na tradiční hodnoty. Svým dopisem se ke svatému hněvu přidala také Jeho svatost Dominik Duka. Zástupci Lidlu se nicméně hájili tím, že chtěli dosáhnout „náboženské neutrality“. Křižácká válka v republice bezvěrců.

Obranný val z identit

Fachidiotské poznámky „kreativců“ o neutralitě snad není třeba dlouze komentovat. Pokácením kulturních symbolů nepovstane nestranný svět, ale pouze pustina bez významu, bez umění, bez chuti a bez zápachu. Zůstaly by zřejmě jen reklamy a ataky tržních nabídek. Jako by marketingové výšplechty byly ryze objektivní. Zajímavější pochody se ovšem rozjely v hlavách českých zákazníků. Zvykli jsme si vnímat „českého ateistu“ jako člověka, který v něco věří, ale k církvi se nehlásí. Jedná se o věřícího bez vyznání. Do hry ovšem vstoupil nový typ: český křesťan, kterého duchovní život sice nezajímá, ale náboženstvím se vehementně zaklíná. V sociologii se tomu říká „belonging without believing“ – takový člověk střeží „křesťanské hodnoty“, ale Bůh ho příliš nezajímá, není přece pánbíčkář a černoprdelník.

Do hry vstoupil nový typ: český křesťan, kterého duchovní život sice nezajímá, ale náboženstvím se vehementně zaklíná.

Křesťanství v tomto případě není cestou intelektuálního a duchovního tázání. Smršťuje se na identitární útočiště pro „našince“. Vychází se přitom z jurodivé, ale jednoduché rovnice: tradice rovná se křesťanství. Křesťanská kultura je pak to, na co jsme zvyklí. Potom se jménem kultury snadno vyloučí všichni odlišní a divní: cizinci a muslimové, ale také feministky nebo intelektuálové. Kříže na řeckých kostelech v této perspektivě nevyjadřují spiritualitu. Pouze kolíkují území, které patří „nám“.

Situace je o to absurdnější, že se k takovému utužování kmenových hranic využívá odkaz k postavě Krista. Ten hranice mazal a porušoval. Byl přitahován k těm, které majorita vylučovala ze svého pozemku: prostitutkami, žebráky, zločinci. Vesele ignoroval „kulturní hodnoty“ a jejich rozdělující řezy. Nakonec překonal i hranici smrti. A toto překračování barikád v nejširším slova smyslu připomíná právě symbol kříže.

Zrada z nitra křesťanství

Nu, dobrá, ale přece jen to jsou kříže z Řecka. A o Řecku přece každý ví, že je plné nezodpovědných Zorbasů a pod každým olivovníkem se poflakuje nevyzpytatelný vyžírka. Takoví nám Evropu neuchrání. To „naše křesťanství“ je přece jen jiné, že? Obávám se ale, že mnoho křesťanských památek na našem území skýtá ještě větší znepokojení. Vezměme si kupříkladu robustní kostel v Rajhradu. Postavil jej Jan Blažej Santini, chlouba českého baroka a zasloužilý umělec tuzemské architektury. Jenže na stropních freskách se Panně Marii neklaní ani tak slušní Češi jako spíš „mágové z Východu“ a řada antických filosofů. V nedalekých Křtinách se zase nachází celá sbírka obrazů, kde se Matka Boží vznáší ve zlatých kosočtvercích a celý prostor se vzpírá patriarchálním výkladům tradice. Připomíná spíše chrám k uctění silné a emancipované ženy, její tvůrčí síly a nekompromisní něhy ochraňující všechny bez rozdílu. Jako zrádné místo se ukáže i samotná stověžatá matička Praha – například budova Ungeltu je vymalována ilustracemi alchymických postupů, oné arabské vědy, jejíž intelektuální a duchovní impuls kdysi prodchnul celou rudolfinskou epochu. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Skoro to vypadá, že ta „naše tradice“ neposkytuje oporu pro identitu „normálních Čechů, kteří se střeží neznámého“. Povstává totiž od „podezřelých“ intelektuálů, lidí z Východu, z komunikace s islámským světem – jako by to všechno bylo součástí evropské kultury, nikoli jejím ohrožením.

Ve sporu „Lidl versus lid“ jsou zkrátka mimo obě pozice. Nedává smysl symboly mazat, ale ani fanaticky obhajovat. Spíše se musíme učit, jak jim lépe rozumět a chápat jejich komplexitu. Rozplétat protiklady a dávné světy, ze kterých vzešla evropská kultura i my samotní. Všechny ty příběhy a sny, vůně a barvy, cizinci a ženské figury, Východ i Západ. Koneckonců, možná že na kostelních věžích se proti nebi nerýsují dogmatické kříže, ale spíše se sbíhají křižovatky ze všech světových stran.

Autor je novinář a spolupracovník redakce.

 

A2LARM