Stěhovaví historici umění


Historici umění z brněnské Masarykovy univerzity strávili čtyři měsíce pěší poutí ze Švýcarska do Normandie, jejich představa o vysokoškolské výuce se tím doslova převrátila naruby.

Projekt Stěhovaví historici umění byl počinem experimentálním, můžeme říci dokonce bláznivým, a to, že se mohl uskutečnit, vypovídá o otevřenosti Masarykovy univerzity, která jej nejen povolila, ale také podpořila. Dává to naději, že hledat nové cesty výuky a sdílení vědy je nejen žádoucí, ale také vítané.

V rámci projektu jsem se 1. března letošního roku vydal s jedenácti studenty dějin umění na pěší pouť z Lausanne ve Švýcarsku do normandského Mont-Saint-Michel, kam jsme dorazili posledního července. Třítýdenní pochodové bloky jsme střídali se stejně dlouhými pobyty v klášterním prostředí (Conques, Saint-Benoît-sur-Loire a Ardevon), kde probíhal vždy týdenní workshop a zbývající čas jsme věnovali samostudiu. Cílem a hlavní myšlenkou projektu bylo hledat nový pohled na středověké umění poutních cest skrze osobní setkání a především skrze zpomalení pohybu. Ne autem nebo vlakem, ale rytmem vlastního těla jsme se vydali po stopách středověkých poutníků.

Naše cesta měla mnohem více tváří než jen studium a mluvit o „metodě výuky“ je o to těžší, že „výuka“ byla součástí našeho každodenního života. Dějiny umění, historie či přemýšlení o filosofických otázkách se prolínalo s chůzí, hledáním místa ke spánku, jídlem, hovory s místními lidmi. Setkání s francouzským venkovem, kde jsme byli přijati s dobrotou jen těžko popsatelnou, pro nás bylo naprosto zásadním momentem. Uvědomili jsme si sílu štědrosti, na kterou tak lehko zapomínáme ve spotřební společnosti, kde se vše kupuje a prodává. Zároveň nás šokovala přirozenost, se kterou Francouzi přijímají naprosto neznámé cizince. Pokusím se však zamyslet nad přínosem, který náš projekt přinesl na úrovni výuky, jak je většinou chápána.

Sdílení myšlenek a síla skupiny

Podmínky, ve kterých jsme studovali a diskutovali, byly výjimečné: dlouhé týdny na cestách byly provázené rozhovory ve dvojicích či trojicích a po večerech také společnými debatami o tématech, jako je „virtuální přítomnost“, sociální sítě či smysl humanitních věd. Během třítýdenních bloků chůze jsme byli odpojeni od internetu a většiny komunikačních kanálů, a všechen čas jsme tak trávili ne ve „vzdáleném světě“, ale s lidmi, kteří byli přímo kolem nás. Nikdo nesahal po telefonu uprostřed konverzace a schopnost soustředěně mluvit (či naslouchat) byla se zkušeností z univerzitních lavic jen těžko srovnatelná.

V době, která se rychle radikalizuje, jsou vědy o člověku a znalost historie nástroji obrany demokratické společnosti.

První aspekt, který bych chtěl vyzdvihnout, se týká kolektivní dimenze celého projektu. Všichni studenti, kteří se pouti účastnili, se ve své diplomové práci věnují jednomu z předmětů, které jsme během naší cesty potkali a které se dotýkají problematiky umění poutních cest. Zároveň během pobytů v klášterech probíhaly velmi intenzivní mezinárodní semináře za účasti špičkových světových badatelů. Z tohoto důvodu byla celá skupina zaměřená na velmi podobné otázky a pracovala často se stejnou literaturou. Přirozeně tak vyvstávaly diskuse, konfrontovaly se nápady a hypotézy.

Naše zkušenost naznačuje, že týmová práce je budoucností humanitních věd. Osamělý badatel nemá šanci konkurovat společně pracující skupině, která kromě produktivity a znalostí sdílí také nadšení. Právě díky sdílenému nadšení, které je těžko zařaditelné do tabulek a hodnocení, může společná práce vést k vyšší úrovni i k hloubce. Spojení schopnosti naslouchat a zaměřit na společné dílo bez úzkostného počítání, kdo má větší zásluhy, a se schopností kriticky uvažovat, zpochybňovat dané pravdy a diskutovat o nich, je dle mého názoru nezbytné nejen pro vědu, ale i pro společnost, která chce žít v demokracii a nechce podlehnout tlaku individualistického konzumu či nebezpečí extremismů.

Hloubka projektové výuky

Podíváme-li se na naši vědeckou pouť z jiné stránky, jedním z jejích silných bodů, který zatím v českém systému univerzitního vzdělávání není příliš častý, je soustředění se na jeden konkrétní problém do hloubky. Po zavedení boloňského systému studenti sbírají za přednášky a semináře kredity; počty, kterých musí dosáhnout, jsou relativně vysoké, kreditové ohodnocení předmětů často nízké, studenti se tedy často „honí za kredity“, aby mohli postoupit do dalšího ročníku, skládají více zkoušek, než na které jsou schopní se opravdu naučit, málokdy mají čas studovat do hloubky. Navíc si pro naplnění kreditů často přednášky vybírají ne podle zájmu či logiky, ale prostě podle potřeb rozvrhu.

V případě Stěhovavých historiků umění byl přístup odlišný. S přípravou jsme začali již v podzimním semestru 2016. Dva semináře se věnovaly uměleckým předmětům, které jsme potom potkávali na cestě, a problematice poutí jako takové. Během workshopů v Conques, Saint-Benoît a Mont-Saint-Michel se mezinárodní experti věnovali otázkám spojeným s poutní kulturou středověku. Kurzy byly obohaceny o přednášky o středověkých mapách a itinerářích, cestování, relikviářích atd. Jedním slovem, po dobu jednoho akademického roku jsme se se studenty intenzivně soustředili na jeden okruh témat. Problémy jsme nahlíželi z různých úhlů pohledu, za užití nástrojů z různých oborů, v jádru šlo ale o výuku „projektového typu“. Z pohledu učitele musím konstatovat, že tento typ výuky se mi zdá být, minimálně pro vyšší ročníky, zásadní. Studenti se sice nesetkávají s tak širokou škálou témat (někdy ovšem vybraných naprosto náhodně podle kreditového diktátu), učí se ale mezioborovému přístupu a především skutečnému pronikání do hloubky témat. Získávají tak schopnost rychle chápat mnohostrannost problémů a komplexně je řešit. Proto jsem přesvědčen, že naše vysoké školství vyloženě volá po nástroji, který by tento typ výuky institucionalizoval. Mohlo by se například jednat o v Evropě oblíbené studium Master of Advanced Studies či specializace v rámci magisterských programů.

Škola limitů

Prvkem, který do oficiálních osnov naopak zařadit nelze, ale přesto je lidsky naprosto zásadní, je schopnost vyrovnávání se s nedokonalostmi – vlastními i spolupracovníků, s nedokonalostmi, které se týkají tématu práce nebo jednoduše lidského charakteru a mezilidských vztahů.

Po dobu čtyř měsíců, přesněji po 123 dní, žila skupina dvanácti dospělých lidí téměř nepřetržitě společně. Společně jsme se stravovali, spali pod širým nebem či u našich hostitelů, společně trávili hodiny odpočinku. Vzhledem k  omezenému rozpočtu jsme se dělili o mnohé, silnější nesli vodu pro slabší atd. Netřeba si namlouvat, že tato extrémní zkušenost nevyvolala v rámci naší skupiny kromě radosti a přátelství také napětí a problémy. Některé z nich jsme si nesli s sebou z Brna, jiné vznikaly jako důsledek fyzického vyčerpání, pocitu hladu či bolesti. Troufám si tvrdit, že každý člen naší skupiny si „sáhl na hranici svých sil“. Z mého pohledu se jednalo o jednu z nejtěžších a zároveň nejpřínosnějších stránek celého projektu. Ve světě, kde je skrze sociální sítě možné vytvářet velmi idealizovaný obraz o sobě samém, je setkání s vlastními limity v takto velké skupině lidí výjimečnou situací. Ale jak říká francouzská teoretička Julia Kristeva, schopnost pojmenovat vlastní slabosti je jediná cesta, jak je přijmout.

Svět, který je zaměřený na výkon a soutěž, nás nutí být výkonní a bezchybní a zároveň nás učí porovnávat se s ostatními, hledat jejich slabé stránky, a tím si potvrzovat vlastní „konkurenceschopnost“. Avšak chceme-li spolupracovat doopravdy, je znalost vlastních omezení a schopnost přiznat si je prvním krokem k osvobození se od přehnané soutěživosti. Způsob, kterým naše skupina různé problémy zvládala, vnímám jako obrovský úspěch. Troufl bych si tvrdit, že jsme z toho projektu všichni vyšli změnění.

Happiness is only real when shared

Kromě akademické práce a společně sdílené zkušenosti byla od začátku v projektu přítomná ještě další dimenze. Šlo o touhu předávat získané znalosti za hranice našeho oboru dějin umění. V tomto směru jsme se, možná trochu naivně vzhledem k naší nezkušenosti, rozhodli pro tvorbu dvanácti krátkometrážních dokumentů. Naším cílem bylo spojit své poznatky o středověkých poutích s naší vlastní zkušeností. Ke spolupráci jsme přizvali profesionální střihače a dvě studentky doktorského studia. Avšak scénáře, stejně jako záběry, měli na starosti přímo „poutníci“.

Své zážitky a nadšení z uměleckých předmětů jsme však mohli sdílet i bezprostředně s lidmi, které jsme potkávali. Většina lidí jevila nečekaný zájem o naše bádání a my jsme si začali silně uvědomovat omezení akademického žargonu, neschopnost mluvit stručně a jasně, seřadit informace podle důležitosti atd. Díky lidem, které jsme během týdnů putování potkali a kteří patřili do všech sociálních tříd, jsme si uvědomili, jak důležitá je schopnost zprostředkovávat výsledky studia co nejširší veřejnosti. Jakkoli to může znít banálně, až živý zájem ze strany našich náhodně potkaných přátel nás donutil hledat cestu k přímějšímu zprostředkovávání našeho oboru. Humanitní vědy jsou pro naši společnost stále důležitější. V době, která se rychle radikalizuje, jsou vědy o člověku a znalost historie nástroji obrany demokratické společnosti.

Zároveň jsme na vlastní kůži zažili, že sdílení „vědy“ není a nemá být symbolickou a jednostrannou potřebu badatelů, kteří se snaží o „zviditelnění“, ale naopak odpovědí na zájem, který je mnohem větší, než jsme si dokázali představit. Zdá se, že ani „doba spotřební“ nedokázala v lidech potlačit touhu po poznání a hledání pravdy ve všech smyslech tohoto slova.

Důvěřujte stromům a kamení

Rád bych tuto úvahu zakončil připomenutím zásadní role našeho každodenního života v harmonii s přírodou. Ve svém dopisu Henrymu Murdochovi z roku 1153 se Bernard Clairvaux zamýšlí nad smyslem života mimo civilizaci a píše: „Důvěřujte mé zkušenosti, že můžete najít mnohem více uprostřed lesů než v knihách. Stromy a kamení vás naučí to, co nikdy neuslyšíte od žádného mistra.“ Myslím, že naše zkušenost Bernardova slova rozhodně potvrdila, život v klidu lesů, v tichosti přírody, hodiny mezi stromy a kamením, pro nás byly momentem, kdy se naše reflexe mohla posouvat na místa, kam se v každodenním spěchu současnosti nemá šanci dostat.

Intenzivní kolektivní práce nám dala možnost rozvíjet analytické i syntetické schopnosti. Projekt ukázal, nakolik je sdílené bádání odpovědí na krizi humanitních věd – týmové a projektové pojetí práce jednoznačně zvyšuje kvalitu nejen výuky, ale i poznání samotného. Z osobního pohledu bych rád dodal, že jsem byl, díky všem krásným i těžkým momentům, doslova změněn svými studenty a lidmi, které jsme potkali. To oni mi byli, společně se „stromy a kamením“, učiteli. Díky otázkám, které mi kladli, díky svým limitům, ale také díky své štědrosti a dobrotě.

Autor je docent na Semináři dějin umění FF MU.

 

A2LARM