Volby nevolby


Důsledky voleb nakonec nikdy nejsou tím, co do nich „vítězná“ část veřejnosti vložila. Pamatujme na to i při současné předvolební kampani.

Zářným příkladem jsou poslední prezidentské volby v USA. I mnozí naši levicoví (sic!) fandové Donalda Trumpa – v protikladu k Hillary Clintonové podle nich nefalšovaného mírotvorce – ztratili řeč během několika měsíců po výměně stráží v Bílém domě. Trump už stihl nejen ztopit pařížské dohody proti globálnímu oteplování, obvinit Pákistán z podpory terorismu, v rozporu s mediálním obrazem „Putinovy loutky“ ohlásit nové ekonomické sankce proti Rusku, zničit normalizaci diplomatických vztahů s Kubou, oznámit brzké zrušení jaderné dohody s Íránem, pohrozit Venezuele vojenskou intervencí a tváří v tvář Severní Koreji deklarovat připravenost k úderu, „jaký svět ještě neviděl“. Jistěže také nějaké diplomatické vztahy zlepšil – a sice s Filipínami, kde má řezník Duterte na triku tisíce vražd bez soudu, s fundamentalistickou Saúdskou Arábií a ovšem také s Izraelem, poslední koloniální mocností Západu na Středním východě.

Buď jak buď, půjdeme-li přece jen k říjnovým volbám-nevolbám mezi dvěma iluzemi, ba i mafiemi, měli bychom už možná začít přemýšlet.

V Americe je tedy vlastně všechno v nejlepším pořádku. Také proto nejen neokonzervativci, ale i demokraté a liberální (tj. levicové v americkém smyslu) sdělovací prostředky mohli bez zábran jásat, když Donald Trump uspořádal obrovské vojenské manévry v Asii a vypustil devětapadesát raket na Sýrii. Nový prezident USA má, jak vidno, sjednocující potenciál. Umí vyjít vstříc archetypálním fobiím republikánů (Irán, Kuba, Venezuela) i averzím demokratů (Rusko, Sýrie). A umí se dokonce napojit na „evropské hodnoty“, čemuž nový francouzský prezident Emmanuel Macron dal přesvědčivý výraz, když z Trumpa učinil v Paříži o státním svátku 14. července hlavní celebritu. Poté co Trump po jistém hrdém zdráhání našel odsuzující slova pro řádění neonacistů v Charlottesville, je s jeho administrativou heslo Francouzské revoluce „rovnost, volnost, bratrství“ zcela kompatibilní.

Zbrusu nový šéf Elysejského paláce je dalším takovým příkladem předvolebního zmatení myslí a povolebního prozření. Dnes už si ve Francii skoro nikdo nemůže vzpomenout, proč si vlastně myslel, že stačí říct „Emmanuel Macron“ a namísto staré politiky se v zemi klasické historie zrodí politika zcela nová. Nikdo neví, proč si neuvědomil, že Macron, coby někdejší ministr ekonomiky a financí za propadákové pětiletky Françoise Hollanda, provede bůhvíjakou revoluci (tak to říkal), jakmile se stane prezidentem. Proč tato iluze vůbec vznikla? Je trapné si přiznat, že hrdý občan byl pod vlivem takřka všech novin a televizních kanálů. A je psychicky náročné opouštět teprve nedávnou lehkověrnost tváří v tvář tvrdé realitě, jakou je Macronovo předání kormidla ekonomiky té nejpravicovatější pravici: Macronovi „výkonní praporčíci“, premiér Édouard Philippe, ministr financí Bruno Le Maire a ministr veřejných účtů Gérald Darmanin, byli přece věrnými souputníky Nicolase Sarkozyho. Aroganci prezidenta i přitroublost jisté části francouzské levice ukazuje dobře fakt, že „lidovými ministry“ – šermířem a televizní hvězdou – byly obsazeny resorty sportu a životního prostředí.

Ano, všechno má své meze – také psychologické bariéry a stud z přiznání fatálního omylu. Macronova popularita už doma spadla téměř o padesát procent a zdá se, že neoliberální reformy trhu práce přinesou Francii horký podzim. Máme to ještě těžší než Francouzi. Budeme totiž v říjnu volit mezi politickými bloky, které se vzájemně označují za mafiánské Palermo a které nám média servírují jako volbu mezi autoritářskou „agrofertizací“ a demokratickou „deagrofertizací“ státu. A že prý to druhé je správně, i kdyby se za tím účelem měl zase k moci vrátit Miroslav Kalousek, proslulý demokrat a Evropan. Buď jak buď, půjdeme-li přece jen k říjnovým volbám-nevolbám mezi dvěma iluzemi, ba i mafiemi, měli bychom už možná začít přemýšlet.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM