Výstava ukazuje oblečení obětí znásilnění


Znásilnění stále obestírá mnoho mýtů. Výstava Co jsi měla na sobě? se snaží vyvrátit jeden z nich.

Jedna z nejčastějších otázek pokládaných obětem sexuálního násilí zní: „Co jsi měla na sobě?“ Stejný název nese i výstava pořádaná Centrem prevence sexuálního násilí Kansaské univerzity, která vzbudila mezinárodní pozornost. Návštěvníci mají možnost seznámit se s osmnácti autentickými výpověďmi o znásilnění. Texty doplňují kusy oblečení, které měly oběti na sobě ve chvíli, kdy byly znásilněny. Mezi nimi je možné nalézt minišaty, plavky, pánské tričko i džíny. Příběhy popisují případy znásilnění studentek i studentů. „Po tom, co se to stalo, jsem párkrát nepřišla do práce. Když jsem o tom řekla mé šéfce, položila mi tuhle otázku. Řekla jsem: ‚Tričko a džíny, kurva, co si na sebe asi člověk bere, když jde na basketbalovej zápas?‘ Odešla jsem a už se nikdy navrátila,“ zní jeden z popisků k vystavenému oblečení.

Známá je performance Emmy Sulkowitz. Rok chodila po univerzitním kampusu s matrací, na níž byla znásilněna. Snažila se tak dosáhnout potrestání pachatele.

Podle autorky projektu Jen Brockman má výstava upozornit na to, že stejné oblečení nosí běžně každý z návštěvníků. Představa, že si za znásilnění oběť částečně může sama kvůli tomu, co si zrovna oblékla, je velmi rozšířená. Načasování výstavy koresponduje se začátkem školního roku, kdy je na amerických kampusech spácháno nejvíce násilných sexuálních zločinů. Podle statistik zažije znásilnění v kampusu jedenáct procent studentek a studentů.

Boj za adekvátní tresty pro násilníky

Umělkyně na problematiku sexuálního násilí na univerzitách upozorňují v poslední době čím dál častěji. Známá je performance Emmy Sulkowitz. Rok chodila po univerzitním kampusu s matrací, na níž byla znásilněna. Snažila se tak dosáhnout potrestání pachatele. Pozornost vzbudil také americký film The Hounting Ground, který sleduje příběhy znásilněných studentek. Ty ve filmu odhalují, kterak univerzitní soudy případy znásilnění zametají pod koberec. Ve spolupráci s dalšími aktivistkami lobbují za řádné tresty pro násilníky. Na prestižních univerzitách totiž docházelo k tomu, že znásilnění nebyla vyšetřována nebo byly viníkům udíleny jen marginální tresty v podobě podmínečných vyloučení, aby nebylo poškozeno dobré jméno škol. Skandál se dotkl i proslulých univerzit, jako jsou Harvard či Yale.

Úsilí aktivistů a aktivistek vede k tomu, že se o tématu sexuálního násilí mluví čím dál víc. Za ochranu amerických studentek se již v roce 2014 postavil toho času úřadující prezident Barack Obama, když memorandem vyvíjel tlak na to, aby univerzity proti sexuálnímu násilí zasáhly. V roce 2016 Obama prohlásil, že univerzity, které nepřijímají opatření vedoucí ke snížení počtu znásilněných, nebude navštěvovat.

V České republice se téma sexuálního násilí dostává rovněž do centra pozornosti umělců a umělkyň. V letošním roce se mu intenzivně věnuje třeba pražská galerie Artwall. Umělkyně Lily Alma Rainer s výstavou Co mi otec strkal do vaginy zde upozorňovala na tabuizované téma incestu. V říjnu Artwall uvede kolektivní výstavu Tvář znásilnění, v rámci níž pětice umělců na velkoformátových deskách představí svůj pohled na sexuální násilí.

Autorka je zakladatelka spolku Konsent.

 

A2LARM