1. říjen v Katalánsku máme za sebou. Co dál?


Svým nedemokratickým a násilným postupem ztratila včera španělská vláda veškerou legitimitu.


Očekávali jsme to celé týdny a nakonec k tomu skutečně došlo: dva rychlovlaky se k sobě nebezpečně přibližovaly a nakonec se srazily. Čas, kdy jsme se mohli zamýšlet nad výhodami a nevýhodami katalánské samostatnosti, je pryč. Nebo spíše nikdy ani nenastal. Národní ani regionální vlády Španělska nikdy nevytvořily podmínky pro demokratickou debatu, ve které by bylo možné skutečně konfrontovat obě stanoviska – bez manipulace, bez prázdných hesel, bez falešné ochrany národních vlajek. Dnes jde ovšem o něco úplně jiného.

Pokud se občané bojí vyjít ze svých domů, aby mohli volit, je to špatná zpráva pro demokracii.

Je 2. října a Španělská vláda ztratila veškerou svou legitimitu, nejen v Katalánsku a Španělsku, ale na celém světě. O tomto referendu se hovořilo výlučně z nacionalistické perspektivy. Mluvilo se o „nás“ a o „nich“, aniž bychom si uvědomili, že tu vzniklo lidové hnutí mobilizující proti útlaku a represi ze strany centrální vlády, která není schopna jednat jinak. A to platí nejen o posledních dnech, ale o posledních sedmi letech. Tato vláda nikdy nepřijme nezávislost Katalánska, protože by nejprve musela rezignovat. Hnutí za nezávislost se podařilo zpochybnit vládu Mariana Rajoye, a to je velmi důležité v zemi, o které se často říká, že nezaznamenala nárůst krajní pravice ani nacionalismu – alespoň v porovnání se zbytkem kontinentu.

Události posledních dní ale ukázaly něco zcela odlišného. Viděli jsme, že se občané, kteří po celá desetiletí nepovažovali volby za revoluční akt, najednou báli jít volit. Byli jsme svědky výjimečné situace, kdy se z voleb stal radikální akt, radikální výzva národní vládě. Jako Španělku už mě unavují řeči těch, kteří jsou u moci, o „obraně španělské jednoty“. Tato falešná a zkreslená představa je přímým dědictvím španělského přechodu k demokracii sloužící jen k umlčení lidí. Ona jednota neexistuje a pochybuji, že kdykoliv existovala.

Nemohou-li se občané pokojně vyjádřit, je to špatná zpráva pro demokracii. Pokud se občané bojí vyjít ze svých domů, aby mohli volit, je to také špatná zpráva pro demokracii. A když jsou stovky občanů zraněny při snaze obhájit svá základní práva, je načase vyzvat k odstoupení vládu, jejíž povinností mělo být těmto násilnostem zabránit. Jsou-li ulice naplněny lidmi a před nimi stojí stát, jenž není schopen podrobit se kritice a není ani  schopen demokratického jednání, ale pouze násilí a represe, pak se může stát cokoliv. Situace tak zůstává otevřená.

Španělská národní vláda musí ihned odstoupit. Potřebujeme celostátní volby spojené s demokratickou debatou, v níž budou moci progresivní hlasy vyjádřit, že nemá smysl bojovat za demokratické hodnoty vytvořením nového národního státu. Potřebujeme debatu, v níž zazní, že důležitější je promýšlet, jak vybudovat silnější síť obcí, regionů a měst, které mohou na národní úrovni spolupracovat na postupu proti neoliberalismu, patriarchátu a nacionalismu. Pro progresivní síly ve Španělsku je klíčové posunout debatu mimo hněv, násilí a vlajky. První říjen v Katalánsku by tak neměl být konec, ale naopak začátek dialogu, který Katalánsko i Španělsko potřebují sami pro sebe, ale i pro zbytek Evropy.

Autorka je členkou organizace European Alternatives.

Z anglického originálu The 1 October is over in Catalonia. But what now?, publikovaného na stránkách PoliticalCritique.org, přeložila Veronika Pehe.

 

A2LARM