Foto Barbora Šimková
Jedno je jisté: levicové strany dostaly v letošních volbách do Sněmovny nakládačku. Jakkoli se lídr ČSSD Lubomír Zaorálek ve finále snažil – nasadil sociální rétoriku a konfrontoval Andreje Babiše nesrovnatelně tvrději než Bohuslav Sobotka –, nic nepomohlo. Neodvrátilo to jeden z nejhorších výsledků sociálních demokratů po listopadu 1989 (strana na tom byla hůř už jen na začátku devadesátých let). A ani ostatní levicové partaje na tom nejsou dobře. Jaké poučení z toho plyne?
Když se dva hádají, třetí se má dobře
Volebním evergreenem se stal odpor proti establishmentu (ať už to znamená cokoli). Předvolební rétorika se nesla ve znamení prázdných antikorupčních hesel, která opakovala, že „všichni lžou a kradou“ a politici patří za mříže. Kampaně Babišova ANO, Okamurovy SPD a částečně i Pirátů skvěle vystihly staré známé heslo, že „politika je to největší svinstvo“. Paradoxní je, že antipolitickou kampaň vedli sami politici – zástupci stran, kteří už brzy zasednou v parlamentních křesílkách. Jenže kdo se letos vyjadřoval jinak, ve volbách vesměs pohořel.
Sociální demokraté si musí uvědomit, že pokud je u nás každý desátý člověk v exekuci a platy jsou o dvě třetiny nižší než v Německu, boj proti fiktivním uprchlíkům ani mávání flintou současné problémy nevyřeší.
V rámci antikorupční rétoriky, se kterou přišel trestně stíhaný Andrej Babiš, (sic!) můžete obhájit prakticky cokoli. Třeba asociální rovnou daň nebo privatizované zdravotnictví, ve kterém by lidé platili část nákladů a zákroků přímo ze své peněženky. Co na tom, že právě Babišovi hodila hlasy spousta nespokojených voličů sociální demokracie a KSČM, kterým vadila vládní krize a kteří často mají hluboko do kapsy. Andrejovi prostě věří a vidí v něm svého zastánce.
Volební kampaň nebyla o střetu politických programů. Nehádali jsme se, jestli chceme rovnou, nebo progresivní daň ani zda dopustíme zničení sociálního státu. Na jedné straně stál Babiš, pro kterého je polistopadový systém jedno velké Palermo a žumpa, na straně druhé rozhádaný tábor demokratů, který se zmohl jen na potupný ústupový boj. Jenže jak se říká, když se dva hádají, třetí se má dobře: v zapáleném střetu roztříštěné „demokracie“ versus Babiš vytěžil maximální zisk ultrapravičák Tomio Okamura.
Záchrana demokracie po sté a první
Strategie „antibabiš“ zatím nefunguje. Vždyť bývalí naštvaní voliči levice, kteří přešli k Babišovi a Okamurovi, jsou už z minulosti na podobné věci zvyklí. Patří totiž k oblíbené tradici naší liberální pravice, že nesčetněkrát strašila „zánikem demokracie“ – třeba když měl zvítězit Jiří Paroubek nebo když ČSSD chtěla zavést progresivní zdanění. Zdá se, že nic jiného neuměla a neumí. Jenže „demokratovi“ Kalouskovi se dnes většina lidí směje a skoro nikdo už jeho varovný pokřik neslyší.
Kdekdo se asi diví, proč ČSSD a vlastně celá levice skončila na jatkách. Máme přece ekonomický růst, zvedají se platy, minimální mzda i důchody. Za co tedy lidi levici tak trestají? Fakt je, že Babiš částečně vděčí za svůj úspěch skvělému marketingu. Ostatně ne nadarmo zlíbal v přímém přenosu svého propagandistu Marka Prchala. Babiš si úspěchy minulé vlády šikovně přivlastnil, v rozhovorech vždy opakoval, že to bylo ANO, kdo „přidával na platech“, o premiéru Sobotkovi rozhlašoval, že nedokáže vést ani zasedání vlády, a sociální demokraty řadil mezi „zkorumpované kluky“.
Přesto nezbývá než uznat, že při pohledu na sociálnědemokratické šíbry, jako je Miroslav Poche, měl Babiš v mnohém pravdu. A tristní polistopadový vývoj mu poskytl dost munice, díky které může tvrdit, že politika je jen špína, která slouží k osobnímu obohacení. Na to sice můžeme namítnout, že Babiš je stejný, ba ještě horší. Sám čelí řadě obvinění a podle magazínu Forbes narostl jeho majetek za dobu, kdy byl ve vládě, dvojnásobně – ze čtyřiceti na 88 miliard korun. Jenže voliče, kteří prožili na vlastní kůži polistopadovou transformaci a museli snášet kult siláckých manažerů, který tu vládne od devadesátých let, něco takového jen tak nerozhází a dokážou to strávit. Přinejmenším do chvíle, než přestanou věřit, že jim Babiš pomůže a přihodí i něco ze svého stolu.
Levice s novým ostnem
Otázkou zůstává, co s tím. Sociální demokraté naprosto selhali v tom, že přistoupili na hru svých protivníků. Asi nejhorším příkladem je čerstvé vyjádření sociálního demokrata Foldyny, že ČSSD musí jít ještě víc doprava a s Milanem Chovancem v čele svést bitvu o voliče Okamury. Jenže tím by se sociální demokracie definitivně odepsala. Tvrdě xenofobní karta by jí možná na chvíli přihrála pár procent, jenže kdo by ji pak od okamurovců vlastně rozeznal? A proč by taková partaj měla vůbec existovat? Obvykle platí, že když levice přistoupí na hru ultrapravice, nakonec zmizí úplně.
Debakl ČSSD a Zelených by neměl být důvodem k rezignaci. Sociální demokraté si musí uvědomit, že pokud je u nás každý desátý člověk v exekuci a platy jsou o dvě třetiny nižší než v Německu, boj proti fiktivním uprchlíkům ani mávání flintou současné problémy nevyřeší. Bylo by naopak fajn, kdyby se levice (nejlépe v opozici) sjednotila za přesvědčivou vizi lepší budoucnosti a hledala odpovědi na nové hrozby typu automatizace práce, která změní naši společnost k nepoznání
Je ale možné, že k tomu nedojde. Že ČSSD nadobro ovládne Chovanec, který spolu s krajní pravicí vytáhne do kulturní války, a u Zelených zase zvítězí názor, že „za všechno zlo může obrat doleva“. Jenže byla by to velká škoda. Zmizely by tím zbytky alternativy proti Babišovi a jeho nápadu vést stát jako „efektivní firmu“, která kašle na demokratické procedury. Stejně jako proti Okamurovi, který žádá – nikoli nelogicky – odvolatelnost politiků. Jakkoli to totiž vypadá absurdně, oba nabídli odpovědi na aktuální problémy: pocit, že politici, tedy „ti nahoře“, jsou nedotknutelní a že nikdo nehájí zájmy většiny lidí.
Andrej Babiš dnes překreslil naši politickou mapu. Ale my bychom neměli nechat jeho výzvu ležet ladem. Jestli se totiž dnešní stranická levice nevzpamatuje, bude to muset vzít někdo za ni. A možná se pak skutečně otevře prostor pro bolestnou a zdlouhavou cestu s nejistým výsledkem: novou levici, která znovu důsledně vnese do veřejného prostoru střet kapitálu s prací. Pro levici v podobě hnutí nebo strany s novým ostnem, který bude jasně antirasistický, ekologický a radikální.
Autor je šéfredaktor Alarmu.