Blade Runner 2049: nepříjemně blízká budoucnost

,

Pokračování filmu Blade Runner v dystopické budoucnosti vyostřuje hrozby současnosti.

Na počátku osmdesátých let předpovídal snímek Blade Runner svět ovládnutý globálními korporacemi, obzory měst plné mrakodrapů nebo znečištění veřejného prostoru chemickým a vizuálním smogem. Mnohé z toho se stalo běžnou součástí našeho života a novinka Blade Runner 2049 režiséra Denise Villeneuva potvrzuje, že dystopická vize budoucnosti může být zrcadlem současných problémů.

Moc korporací předvídaná původním snímkem je pro produkční podmínky sequelu již běžnou praxí, na což nás neustále upozorňuje i product placement konglomerátu Sony, pod který spadá filmové studio Columbia Pictures. Svět snímku z roku 2049 sice dosahuje nám stále vzdálené technologické vyspělosti, potýká se však s mnoha problémy, jejichž palčivost pociťujeme již nyní. Skrze jejich vyhrocení nám ukazuje hrozby naší blízké budoucnosti. Vedle vztahu člověka a stroje totiž film tematizuje stále aktuálnější nebezpečí ekologických katastrof, problém levné pracovní síly, diskriminaci menšin a možné následky jaderného zbrojení.

Zatímco samotné lidství je ze strany člověka omezeno na otázku reprodukce, robotické bytosti ve filmu touží po opravdovosti a smysluplnosti své existence.

Film se částečně zříká noirové vizuality, která proslavila jeho předchůdce, a obohacuje kyberpunk o prvky postapokalyptického žánru a ostřejší obrazové kontury. Nový Blade Runner se navíc vydává za hranice Los Angeles, které určovaly svět snímku z osmdesátých let, a nachází zde vyprahlou krajinu, rozsáhlé skládky a města opuštěná v důsledku radiace. Oproti až snové stylizaci původního filmu představuje chladnou vizi společnosti po ekologické katastrofě, v níž je pravé dřevo vzácným zbožím a lidé se živí červy. Snímek sice posouvá původní vizualitu do současného kontextu, obsahuje ale i celou řadu klišé; ať už se jedná o laciné biblické citace (pronášené s lebkou Rachel v ruce) nebo jméno hlavního hrdiny (K.) dost vyčpěle parafrázující Kafku. Stejně tak slepá postava ředitele Wallace Corporation opakuje lehce kýčovité schéma psychopatického antagonisty, který své výtvory nazývá anděly a přitom je dle libosti pro efekt zabíjí. Ačkoli je film přímočařejší a v mnohém přístupnější než originál, otevírá řadu aktuálních témat. Jeho verzi budoucnosti bychom měli věnovat pozornost.

Místo nadřazenosti boj za rovnoprávnost

V posledních letech je (nejen) na poli filmu umělá inteligence a její vztah k člověku výrazným tématem. Letošní hraný remake Ghost in the Shell oživuje otázku vztahu lidského vědomí a strojového těla, seriál Westworld zase relativizuje, zda stroje mohou jednat za sebe a dosáhnout vlastního vědomí. Blade Runner 2049 oproti tomu nepochybuje o schopnosti robotů cítit, vědomě jednat či milovat, a naráží tak na ještě problematičtější hranici mezi člověkem a strojem. Replikanti zde představují novou společenskou skupinu, která je „až na pravé oko“ k nerozeznání od člověka, přesto ji lidé drží uměle pod svou nadvládou a zneužívají ji k práci, kterou by sami nemohli vykonávat.

Villeneuvova vize budoucnosti tak ukazuje lidský pokrok stojící na neplacené práci otroků, která v dějinách západního světa nepředstavuje nic nového. Morální ospravedlnění zde pochopitelně leží v jednoznačném důkazu, že podobnost replikantů s lidmi je pouze vnější a že ve skutečnosti nemají vlastní city, vůli ani cíle. Tato domněnka je však filmem soustavně vyvracena – ať už skrze milostný vztah mezi K. a jeho domácím hologramem Joi, jeho svévolným jednáním, odporujícím rozkazům policejního vedení, nebo prostřednictvím samotné zápletky okolo robotického početí. Pokud jsou ale roboti schopni citů i reprodukce, co je od nás vlastně odlišuje? Nový Blade Runner tak primárně hledá odpověď na otázku, co vůbec znamená být lidský a zda je člověk tím jediným, kdo má na lidství právo.

V roce 2049 jsou replikanti běžnou součástí společnosti, která je ponižuje pro jejich odlišnost a děsí se jejich schopnostmi. Nenávistné nápisy na dveřích, urážky v práci i masové pogromy, které zobrazuje animovaný předfilm (jeden ze tří předilmů mapujících různá období v časovém intervalu mezi prvním a druhým snímkem), jsou zcela analogické k projevům nenávisti vůči dnešním menšinám, jež ostatně Villeneuve ve své tvorbě často tematizuje. Zmiňovaný krátký film rovněž vysvětluje příčinu blackoutu, jehož cílem byla destrukce veškerých datových záloh na zemi. Ten je v podstatě revolučním aktem, který by replikantům umožnil – slovy jedné z postav – stát se „téměř lidskými“. Zatímco v původním Blade Runnerovi si rebelující replikanti pohrávají s myšlenkou vlastní nadřazenosti, v dystopické realitě jeho sequelu jsou nuceni bojovat za „pouhou“ rovnoprávnost.

„More human than human“

Před sedmdesáti lety definoval Isaac Asimov „tři zákony robotiky, určující vztah člověka a stroje – roboti mají sloužit lidem a v žádném případě je nesmí ohrožovat. Stanovené principy se staly určitým dogmatem v žánru sci-fi. Podobná logika ovládá vývoj a používání robotických zařízení dodnes (například návrh listiny etiky robotů v Jižní Koreji). Současné způsoby užívání robotů (třeba pro válečné účely), ale i změna jejich jednání v žánru sci-fi, poukazují na nedostatečnost Asimovových zákonů a nutnost přehodnocení vztahů a pravidel vzájemného chování mezi roboty a lidmi. Ačkoli zatím neumíme vytvořit natolik autonomní roboty, jako jsou filmoví replikanti, neuronové sítě jsou již dnes schopné postupného učení, některé algoritmy umí částečně přepsat vlastní zdrojový kód a zařízení jako Amazon Echo mohou být zdrojem svědectví o vraždě. Už teď je tedy zřejmé, že s umělou inteligencí musíme do budoucna počítat.

Blade Runner 2049 prezentuje společnost, v níž je hranice mezi lidským a strojovým udržována už pouze uměle k ospravedlnění otrocké práce a špatného zacházení. Zatímco samotné lidství je ze strany člověka omezeno na otázku reprodukce, robotické bytosti ve filmu touží po opravdovosti a smysluplnosti své existence. Jakmile v ní uvěří, jsou schopny se zachovat lidštěji než lidé sami. I když se katastrofická budoucnost, v níž se snímek odehrává, zdá zatím vzdálená, je zřejmé, že pokud jí chceme předejít, musíme přehodnotit naše chování ke všem nelidským entitám. Kate Darling z výzkumného centra MIT Media Lab říká, že způsob, jakým lidé interagují s roboty, je jistou reflexí jejich vlastního jednání. Kruté zacházení s umělými formami života má tedy dopad na naše chování a hodnoty. Již nyní se objevují názory, že agresivní zacházení třeba se sexboty je stimulací dalšího násilí. Zbývá samozřejmě ještě nějaký čas, než budeme muset řešit práva robotů a jejich osobnost. Už nyní je ale potřeba přehodnotit naše chování a zamyslet se nad tím, v čem doopravdy spočívá výsada lidství, než se stroje stanou „more human than human“.

Autoři jsou členové platformy BCAA system a DJského kolektivu Blazing Bullets.

 

A2LARM