Che Guevara mezi Prahou a Bolívií


Přesně před padesáti lety byl v Bolívii zavražděn proslulý revolucionář Ernesto Che Guevara.

Nejúplnější člověk naší doby.“ Tak soudil o Che Guevarovi, lékaři a revolucionáři se zálibou ve fotografování a poezii, Jean-Paul Sartre. „Žák školy teroru. Dogmatický a netolerantní sektář,“ píše o něm Černá kniha komunismu. „Che“ vyvolává nesmiřitelné reakce. Ani padesát let po své smrti však nepřestává fascinovat. Tragický konec, několik slavných fotografií a šedesátá léta ho učinily nesmrtelným. Týdeník Time kdysi zařadil Guevaru do výběru stovky nejvýznamnějších osobností dvacátého století. Ostatně v mnoha chatrčích Jižní Ameriky visí jeho obraz hned vedle krucifixu. „Che“ také věřil v šíření revoluce pomocí partyzánské války. A v této souvislosti byl spojený i s Československem. V březnu 1966 tajně odcestoval do Prahy, kde se připravoval na svoji poslední výpravu – do Bolívie.

Partyzán atomového věku

Řekne-li se Guevara, řadě lidí se vybaví vrah a falešný idol na tričku. Byl to ale skutečně jen vrah? Nebo naopak hrdina? Anebo je to složitější? A proč vlastně dodnes přitahuje tak velkou pozornost? Zkusme ho posoudit v kontextu místa a doby, kdy žil. Ernesto Guevara se narodil v roce 1928 v argentinském městě Rosario; od dětství trpěl astmatem a zpočátku směřoval k lékařské kariéře. Na začátku padesátých let však přerušil studium medicíny a rozhodl se procestovat jihoamerický kontinent, kde byl konfrontován s extrémní chudobou a nerovností. V roce 1954 se dostal až do středoamerické Guatemaly, kde na vlastní kůži zažil, jak CIA násilně svrhla mírně levicovou vládu reformního prezidenta Jacoba Árbenze. Tahle zkušenost na Guevaru silně zapůsobila. A přivedla ho k závěru, kterého se už nikdy nevzdá: USA brání lidem bojovat s nerovnostmi, reformy nefungují a jediná cesta k lepšímu světu je ozbrojený boj.

Che“ u nás vystupoval v přestrojení za uruguayského obchodníka Ramóna Beníteze. Nechtěl, aby se o něm vědělo, protože Čechoslovákům nevěřil a dokonce se prý bál, že by ho mohl někdo z naší rozvědky prozradit.

Guevara se této víry držel a zanedlouho se přidal ke kubánským revolucionářům. Zpočátku s nimi slavil úspěchy – v roce 1959 se jim na Kubě podařilo svrhnout proamerického diktátora Fulgencia Batistu. Che Guevara o tomto triumfu prohlásil: „Příklad naší revoluce (…) a poučení, která z ní plynou, rozbily všechny kavárenské teorie. Ukázali jsme, že malá skupina odhodlaných mužů, které podporuje lid a kteří nemají strach zemřít, může převážit nad disciplinovanou armádou a zcela ji porazit.“ Guevarova slova patřila do doby, v níž měl ozbrojený boj zajistit chudým zemím takzvaného třetího světa nezávislost. A „Che“ byl o svém poslání hluboce přesvědčený, za což si vysloužil pověst tvrdého a chladnokrevného revolucionáře.

Následné působení na Kubě patří k temným stránkám Guevarova života. Podle řady svědectví „Che“ zacházel nekompromisně s politickými kritiky, opozičníky i nekonformně smýšlejícími lidmi. Už po nástupu k moci nařizoval popravy policistů a funkcionářů, kteří sloužili za diktátora Batisty, a osobně na ně dohlížel. Do tohoto obrazu dobře zapadají i slova, která pronesl v roce 1964 na zasedání OSN: „Ano, popravovali jsme a budeme popravovat, dokud to bude nutné.“ Guevara tehdy pomohl Fidelu Castrovi zavést na Kubě autoritářský režim, který i desítky let po jeho smrti pronásledoval své oponenty.

Vývoz revoluce

Tím však hodnocení Che Guevary nekončí. Zkusme vzít v potaz systém, v němž se někdo jako on narodil a působil. Filosof Václav Bělohradský o Guevarovi napsal: „Nesporně bojoval proti nespravedlnosti (…) Che Guevara měl proti sobě diktátory, jako byl Alfredo Stroessner v Paraguayi, jeho boj patří do kontextu práva na ozbrojený odpor proti diktatuře.“ Kubánští revolucionáři nesvrhli liberální demokracii. Měli proti sobě autokrata Batistu, stejně jako další proamerické diktátory, a nakonec samotnou vládu Spojených států, která se v rámci boje o svět neštítila podílet na mnoha špinavostech svých spojenců. Dnes víme, že USA v letech 19481990 v Latinské Americe pomohly ke svržení zhruba čtyřiadvaceti vlád. A jak upozornil britský historik John Coatsworth, v letech 19601990 počet obětí a míra politicky motivovaného násilí v latinskoamerických diktaturách spřátelených s USA jednoznačně převyšuje politické násilí v tehdejším sovětském bloku.

Guevara a Fidel Castro postupovali tvrdě a netajili se tím, že chtějí příklad kubánské revoluce zopakovat i jinde. Kubánci proto poskytli zbraně a výcvik spřáteleným partyzánům v dalších latinskoamerických zemích. A jak již dnes víme, pomáhalo jim v tom také bývalé Československo. V rámci takzvané akce „MANUEL“ jsme zajišťovali tajnou přepravu latinskoamerických partyzánů, vyráběli jsme jim falešné pasy a nechávali je odpočívat v Praze. Jenže jak se mělo ukázat, kubánský vývoz revoluce skončil fiaskem.

V roce 1965 Che Guevara odešel z veřejného života na Kubě. Vzdal se funkce ministra průmyslu, kterou nezvládal, s vírou, že pomocí partyzánské války změní svět. Nejprve zamířil do Afriky – konkrétně do Konga, kde chtěl rozpoutat revoluci. Jeho pokus však ztroskotal. Trápily ho záchvaty astmatu, stejně jako někteří spolubojovníci, kteří utráceli sovětské peníze za alkohol a prostitutky. „Hlavním nedostatkem Konžanů je, že nevědí, jak střílet,“ zapsal si „Che“ do svého deníku. Guevara nakonec jen zázrakem z Konga uprchl, aby strávil několik dalších měsíců v Československu.

Česká stopa

Che Guevara tajně přicestoval do Prahy v březnu 1966. Zotavoval se tu z Konga a připravoval se na další partyzánskou výpravu. „Che“ nejprve strávil několik týdnů v konspiračním bytě, kde bydleli latinskoameričtí partyzáni tajně projíždějící Prahou. Jednou z hypotéz je, že šlo o byt nedaleko Strossmayerova náměstí v pražských Holešovicích. Poté se zřejmě přestěhoval do konspirační vily „Venkov“ v obci Ládví na Benešovsku.

Che“ u nás vystupoval v přestrojení za uruguayského obchodníka Ramóna Beníteze. Nechtěl totiž, aby se o něm vědělo, protože Čechoslovákům nevěřil a dokonce se prý bál, že by ho mohl někdo z československé rozvědky prozradit. O Guevarovu bezpečnost proto dbali sami Kubánci a jeho utajení zajišťoval osobní maskér. Ten obávaného gerilového vůdce ostříhal, oholil, nasadil mu tlusté brýle a falešný předkus.

O Guevarově tajném pobytu existuje řada informací, které si protiřečí. Podle jedněch byl u nás sužován depresemi. Podle jiných zase pilně četl, psal a na zahradě v Ládví trénoval střelbu z malorážky. S Guevarou v Československu také dočasně pobývala jeho manželka Aleida, která o tom píše ve svých pamětech: „Praha byla okouzlující město; neměli jsme sice mnoho příležitostí užít si ho, ale nedalo se nic dělat. Museli jsme dodržovat přísnou disciplínu založenou na absolutním utajení. (…) Ani jsme se nikdy nepodívali do Karlových Varů, krásného lázeňského města, které chtěl Che spolu se mnou navštívit.“

Smrt a vzkříšení

Guevara po necelých čtyřech měsících odjel z Prahy zpět na Kubu. A pak, v listopadu 1966, tajně odletěl do Bolívie, kde chtěl rozpoutat další partyzánskou válku. Výběr této země se ale ukázal jako fatální omyl. Bolívie sice byla nesmírně chudá, ale tamní obyvatelstvo nemělo o revoluci zájem. Lidé žijící na venkově, kde se Guevara pohyboval se svými muži, ho nepodpořili, nevítali ho a ani nepochopili smysl jeho expedice. Ani jediný rolník se nepřidal k partyzánům, a to ani když „Che“ zkoušel v některých vesnicích provozovat lékařskou praxi.

Che“ strávil v Bolívii jedenáct měsíců bojem proti přesile, bez zásob a bez pomoci. Bolivijská armáda ho vytrvale pronásledovala – až nakonec 8. října 1967 obklíčila jeho skupinu sedmnácti unavených mužů. Guevara padl do zajetí a o den později ho na rozkaz nadřízených zastřelil (bez soudu) seržant bolivijské armády Mario Terán. Vojáci pak mrtvého revolucionáře hrdě představili veřejnosti, a nechtěně tak vyrobili mýtus – svět obletěly fotografie, na kterých „Che“ připomíná Krista sejmutého z kříže.

Guevarův život byl romantický, ale i velmi krutý. A právě proto vyvolává tak protichůdné vášně. „Che“ byl arogantní, protože věřil, že ví, co je pro lidi dobré, a nechtěl jim svěřit do rukou moc. Šířil revoluci tam, kde o ni nestáli, a budoval vládu pevné ruky na Kubě. Zároveň se ale neváhal obětovat pro ideály, kterým věřil, za což si vydobyl respekt – a to i u svých nepřátel. Po smrti se stal ikonou vzpoury radikálních studentů v západních zemích a protestů proti válce ve Vietnamu. A také symbolem nadějí na spravedlivější svět pro lidi žijící ve slumech, pro obyvatele někdejších kolonií, kteří toužili po nezávislosti, nebo pro odpůrce rasistického apartheidu, jako byl Nelson Mandela. A právě to je na Guevarovi zvláštní: jeho posmrtný mýtus přetrval v prostředí nejrůznějších rebelů, povstalců a geril, a překročil rozdílné politické ideologie jako jakýsi pravzor revolucionáře a bojovníka.

Připomeňme si na závěr vzpomínku spisovatele Arnošta Lustiga, který v roce 1961 navštívil Kubu, kde se setkal s Che Guevarou. Lustig ve své knize pamětí 3×18 uvedl, že Guevara „nevypadal jako nebezpečný revolucionář, na jehož hlavu budou vypisovat už záhy vzdálené země nejvyšší odměny“. A nechal se s ním dokonce vyfotografovat. Nakonec zmínil následující příhodu: „Mluvil jsem později s někdejším šéfem americké výzvědné služby, už ve výslužbě. Věnoval jsem mu svou fotografii s Che Guevarou, kde se držíme kolem krku. Potvrdil mi: ,Nikdy jsme ho nechtěli zabít. To udělali Bolivijci na vlastní triko.‘ Po čase mě zavedl do ložnice. Na nočním stolku, u fotografie své ženy, má fotku s mojí maličkostí a Guevarou, na kterou jsem mu napsal: ,Jamesi Sch. věnuje Che Ernest Lustig.‘ (Che znamená kamarád, káma, parťák, jo, ano).“

Autor je šéfredaktor Alarmu.

Další informace nejen o Che Guevarovi se dočtete v autorově knize Jak se zbavit Castra: Kuba, USA a Československo ve studené válce.

 

A2LARM