Jak demokratizovat Evropu?


Na nutnosti změnit Evropskou unii se shodnou skoro všichni. Jakou alternativu dnes nabízí hnutí DIEM25?

„Strategie Evropa 2020“, vydaná Evropskou komisí v roce 2010, prohlašuje, že jedním z hlavních úkolů je sociální politika zaměřená na rovnoměrné snížení nezaměstnanosti ve všech členských zemích a na snížení počtu lidí ohrožených chudobou o dvacet milionů. Najdeme tam výzvy k posílení celkové soudržnosti Evropské unie spolu s konkrétními návrhy, jak toho dosáhnout. Ve zprávě o stavu Evropské unie ze září 2017 vyzývá předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker k větší transparentnosti v rozhodování, požaduje zrovnoprávnění pracujících (stejná mzda na stejném místě), volá po větší vymahatelnosti základních práv všech občanů a také po demokratizaci evropských institucí. Je na tom vidět, že i někteří vysocí představitelé EU si uvědomují, že bez sociálních a politických změn Evropská unie dlouho nepřežije a že samotná mocenská technologie nic nezachrání. Jak to napsal Marx už v roce 1867: jsou to znamení doby, která nelze zakrýt ani purpurovými plášti, ani černými kutnami. Neznamenají ovšem, že zítra se stane zázrak. Ale ukazují, že nynější společnost není pevný krystal, nýbrž organismus schopný přeměny a neustále procházející procesem změny.

V zajetí nových iluzí?

Jaký je v tomto kontextu význam celoevropského hnutí DIEM25, tvořeného širokou koalicí lidí, kteří chtějí demokratizovat evropské instituce a zachránit liberálně demokratickou Evropskou unii před rozpadem? Ve svých dokumentech, jako je Nový úděl pro Evropu, DIEM25 představuje kroky, které se od Junckerových současných návrhů na reformu EU liší důsledností a intenzitou, ne však svým základním obsahem. Transparentnost, boj proti chudobě, regulace finančních institucí, to všechno jsou požadavky, které letos v září přednesl předseda Evropské komise. Opsal je Juncker od Varufakise a hnutí DIEM25, nebo je to výraz určité minimální shody aspoň části politické reprezentace EU a opozičního panevropského hnutí? Není těžké přijít na to, že Evropskou unii pohřbívá status quo, a pokud se má zachránit, potřebuje citelné politické a sociální změny.

Vytváří se v zásadě idealistická iluze, že hlavní jsou diskuse, pojmy nebo představy a realita se pak nějakým zázrakem sama promění.

Hlavní otázkou není to, zda EU potřebuje změny, protože na tom se za chvíli shodnou všechny proevropské síly. Rozhodující je působení něčeho jiného. Řekl bych to takhle: komunikujeme, diskutujeme, vytváříme nové koncepce a alternativní strategie, náš diskurs mění barvu na zelenou, oranžovou nebo rudou – a to je vlastně všechno. Vytváří se mystifikace, že naše debaty a změny řečových stylů dříve či později promění samotnou realitu, aniž si připustíme, že realita se ubírá úplně jinudy. Tento jev můžeme nazvat „ideologie diskursivity“. Vytváří se v zásadě idealistická iluze, že hlavní jsou diskuse, pojmy nebo představy a realita se pak nějakým zázrakem sama promění. Jenže jak vidíme na ekologické krizi, opak je pravdou. Nikdy se tolik nemluvilo o ekologii, už i diskurs automobilek zezelenal, a přitom se nikdy příroda neničila tak rychle jako v posledním čtvrtstoletí. To neznamená, že by diskurs neměl váhu. Běží pouze o prolomení iluze, že takto proměníme realitu.

Jaké jsou pak vyhlídky na demokratickou reformu Evropské unie? Svolání celoevropského ústavodárného shromáždění a uzákonění nové ústavy, jak zní hlavní politický cíl hnutí DIEM25, naráží na problém „boje se starými pořádky“ v situaci dvojvládí. Ústavodárné shromáždění, které by svolalo hnutí DIEM25 nezávisle na daných institucích EU s pravomocí nahradit všechny stávající dohody nemá oporu v právních dokumentech EU. Nová ústava, která by nahradila platné smlouvy a směrnice, se tedy sama dostane mimo právní rámec EU. Kdyby nová ústava vstoupila v platnost, bylo by to v zásadě nastolení revoluční diskontinuity se starými pořádky. Pokud se ústavodárné shromáždění udrží, v Evropské unii vznikne dvojvládí. Na jedné straně bude lidové ústavodárné shromáždění, na druhé straně Evropský parlament, Evropská komise a další legální instituce „starého řádu“. Bylo by to podobné dvojvládí, jaké známe z Ruska před říjnovou revolucí v roce 1917 (vláda reprezentující systém a proti ní sověty jako orgány radikální demokracie). Rozdíl je v tom, že DIEM25 se zatím nezabývá otázkou, jak ústavodárné shromáždění, které uzákoní ústavu a novou vládu, a dostane se tím mimo právní rámec EU, ubránit. Jak bude čelit pravděpodobně neodvratnému mocenskému střetu? Nepůsobí tu zbytková „ideologie diskursivity“, která vyvolává iluzi, že starý evropský řád se bez dalšího přizpůsobí výsledku hlasování v lidovém ústavodárném shromáždění?

Budoucnost evropského hnutí

Není od věci přemýšlet o druhé strategii označované jako „lexit“, tedy levicový odchod z EU. Jak v časopisu New Statesman nedávno napsali Joe Guinan a Thomas M. Hanna, Evropská unie je neoliberální projekt, který do svých závazných dokumentů zakotvil pojistky proti své vlastní reformě – viz např. článek 106 Smlouvy o fungování Evropské unie (TFEU), který znevýhodňuje veřejné vlastnictví a vytváří jednosměrnou cestu k privatizaci. Tito autoři v brexitu spatřují historickou příležitost pro britskou levici. Případná Corbynova vláda bude mít v budoucnosti reálnou možnost vyvést Británii z imperiální říše tržního liberalismu a prosazovat hospodářskou politiku „nového údělu“, včetně takových věcí, jako je deprivatizace. Po vyjednání podmínek odchodu se Británie může vyvázat ze sítě neoliberálních smluv a směrnic, která dosud svazuje ruce každé evropské vládě, jež by prosazovala levicovou hospodářskou politiku. Britskou levicovou vládu „nového údělu“ by tak nemusel potkat osud Řecka, které v referendu o záchranném programu v roce 2015 demokraticky hlasovalo o hospodářské politice, ale Trojka výsledek referenda ignorovala a Tsiprasovu vládu donutila ke kapitulaci.

Není hlavním poučením z řecké krize, že podnítit demokratizaci EU půjde jenom tak, že se aspoň v jedné zemi bude uskutečňovat sociální a demokratická politika vyvázaná z EU? Jedním z argumentů pro zachování členství v Unii až do poslední chvíle je argument nacionalismu a xenofobie: kdyby nastal rozpad EU, nacionalismu, rasismu a xenofobii nebude stát nic v cestě a Evropa zhnědne ještě více než dnes. Není to však zcela přesvědčivý argument, podíváme-li se na Maďarsko a zvlášť Polsko, v nichž bují nacionalismus a EU tomu nečinně přihlíží. Nesvědčí to o tom, že EU je liknavá v postupu proti nedemokratickým praktikám ve svých členských zemích, ale hbitá a nedemokratická, pokud se členská země dotkne závazků, které chrání evropský finanční kapitál?

Význam hnutí DIEM25 spatřuji v něčem jiném, než je snaha o imaginární implementaci budoucí nové ústavy. DIEM25 dnes reálně působí jako pomalu se stmelující mezinárodní struktura aktivistů a teoretiků (členy DIEM25 se stávají i lidé z neevropských zemí, jako je Noam Chomsky). Historickým počinem tohoto hnutí může být zformování nové internacionály, která vytvoří mezinárodní platformu aktivistů a teoretiků, kde se bude zviditelňovat a koordinovat činnost v jednotlivých zemích. Budoucnost progresivního levicového hnutí je zřejmě v kombinaci strategie DIEM25, jež může vyústit v novou internacionálu, a politiky rovnosti a svobody, která se zaměří na uchycení socialismu a oživení demokracie zprvu v jedné nebo v několika málo zemích.

Autor je filosof.

 

A2LARM