Pár týdnů zpátky začal Facebook nabízet možnost úpravy profilového obrázku tak, aby vyjadřoval podporu té či oné politické straně. Musím přiznat, že jsem s „vybarvením“ otálela, protože jsem věděla, že spoustu lidí z okruhu mé sociální bubliny bude moje volba šokovat. Když jsem našla odvahu a svoji stranu na fotografii přidala, zaplavily mou zeď reakce, které kromě plačících smajlíků zahrnovaly i výkřiky jako „Ufff“, „Hrůza“, „To ne!“. Opravdu není možné, aby ředitelka Multikulturního centra, členka solidární aktivistické skupiny pomáhající uprchlíkům volila pravici, konkrétně TOP 09?
Začala jsem na osobní rovině, budu na ní i pokračovat. Rozhodně nejsem příslušnice „petite bourgeoise“, která se narodila se zlatou nebo alespoň stříbrnou lžičkou v puse. Většinu mého dětství jsme se jako rodina se čtyřmi dětmi, spoléhající na pouze jeden plat a nikterak velkorysé alimenty, pohybovali na hranici chudoby. Ještě dodnes je pro mě něco výjimečného, když sama můžu sníst celou čokoládu, pytlík bonbonů, můžu si koupit pribiňák, máslo nebo hermelín. Na výlety jsem mívala k svačině většinou chleba s vaječným řízkem (tj. strouhanka a vejce) a na některé výlety nebo školy v přírodě jsem jako dítě nejezdila vůbec – protože nebyly peníze. Přesto se u nás vždycky volila pravice a nikdy jsem neslyšela stesky na to, jak je kapitalismus špatný nebo nespravedlivý – a to byl v devadesátkách skutečně dravý a bezohledný. Rodiče nás vedli k tomu znát cenu peněz a přísloví „bez práce nejsou koláče“ u nás zaznívalo s železnou pravidelností. Vzpomínám si na vínový sešit a mamku sedící nad domácím účetnictvím, do něhož skutečně zapisovala každý výdaj.
Cením si opozice, kterou členové TOP 09 konzistentně zaujímají vůči prezidentu republiky Miloši Zemanovi i Andreji Babišovi.
Když jsem začala psát tenhle článek, schválně jsem se rodičů zeptala, proč se navzdory tomu, že jsme byli chudí, vždycky rozhodli pro pravici. Odpověděli mi stejně – nevolili levici, protože si pamatovali fungování socialistické společnosti, v níž sice oficiálně všechno patřilo všem, ale i tak člověk neměl přístup ke všem právům a výhodám, pokud nebyl prominentem režimu. Další argumenty, jež mi řekli, jsou naprosto shodné s těmi, které napíšu já sama níže. Táta ještě přidal, že taky pravici volil z jisté naivity: „Ještě jsem ty z pravice neznal.“ U nás doma se o politice poměrně dost mluvilo. Ve středu všeho byla úcta k Václavu Havlovi, ale pamatuji si i rozčarování rodičů nad Václavem Klausem v době, kdy se ukázalo podivné financování Občanské demokratické strany, i to, že podporovali a volili Unii svobody.
Levičáci – komouši?
Přesto musím říct, že jsem si z rodiny nepřinesla jen samé vznešené ideály, ale i docela typické odsuzování levice jako celku. Podporovatel levice pro mě byl prostě „komouš“ . Sociální demokracii jsem měla spojenou s užvaněným Milošem Zemanem, házícím bonmoty typu „Adolf Hitler taky postavil dálnice“. Vím, spousta pravicových voličů tohle stereotypní rozdělení nikdy neopustila, ale zároveň jsem se setkala s mnoha, kteří stejně jako já, svůj pohled na levici změnili. K tomu, abych si já sama začala vážit demokratické levice, přispěly dva momenty. Prvním z nich bylo studium historie, kdy jsem se skrze své profesory seznámila s marxismem jako jedním z teoretických východisek, které do historického bádání přineslo tak skvělé koncepty, jako je mikrohistorie, zaměřená na konkrétní osudy „malých“ lidí, dávající hlas vyloučeným skupinám, nebo historie každodennosti. Dlouho jsem ale zůstávala ve své pravicové sociální bublině a první živé voliče sociální demokracie nebo Strany zelených jsem potkala až při práci v rámci Iniciativy Hlavák.
Kdykoli o Iniciativě Hlavák mluvím, vždycky vyzvedávám pestrost lidí, kteří se při pomoci uprchlíkům sešli. A většina z nich skutečně pocházela z levicových kruhů – byla to třeba Strana zelených, která nás jako první začala podporovat. Ale například původní zprávu o tom, že jsou ve vlacích uprchlíci, kterým je potřeba pomoci, nám dal tehdy lidovecký zastupitel David Macek. Monika Horáková ze Strany zelených celou Iniciativu založila a první týdny koordinovala, pak přebrali štafetu k levici se hlásící Damián Holeček a Anežka Polášková a s nimi i já. Všichni, kdo pomáhali, se při práci nesoustředili na nějaké své ideologické rozpory, ale semknuli se, aby podpořili lidi v nouzi, obrané o svou svobodu a základní práva. Do doby, než jsem poznala činnost Kliniky, která byla naprosto klíčová ve sběru materiální pomoci pro uprchlíky i v podpoře Iniciativy Hlavák, zaujímala jsem velmi negativní postoj ke squatingu. Nyní opravdu mohu s klidným svědomím říct, že mi přijde legitimní, když se budovy, kterou stát nechává nezodpovědně a nehospodárně chátrat, ujme nějaká občanská iniciativa a v rámci svých aktivit tam provozuje i pomoc potřebným.
I když bylo hodně dobrovolníků pomáhajících na Hlaváku levicově orientovaných, stejně docházelo k tomu, že se na směnách sešla anarchistka s výkonným ředitelem mezinárodní společnosti. Byli to právě dobrovolníci z řad manažerů nebo podnikatelů, kteří pomáhali Iniciativě Hlavák nejen svým časem, ale i finančními injekcemi. Činili tak z principu, který já pokládám za klíčový: „Mně bylo dáno a přijde mi férové se rozdělit s těmi, kteří to potřebují a v tuhle chvíli si nemohou pomoci svými silami.“ Myslím ale, že už musí být z těchto řádků jasné, že vnímám demokratickou levici jako důležitého činitele v politice a jako spojence v momentě, kdy dochází k porušování lidských práv a přestává být slyšet hlas těch, kteří potřebují pomoc.
Za všechno nemůže kapitalismus
V čem se ale s levicí neshodnu, je základní východisko, že příčinou všeho bezpráví je kapitalismus. Na jakoukoli ideologii je možné se odvolávat, ale je to vždy jednotlivec, který se rozhodne bezpráví páchat. Navíc i když moje ekonomické vzdělání zahrnuje jeden semestr úplně základního úvodu do ekonomie, prostě mi dávalo smysl co nejmenší zasahování státu do fungování ekonomiky, například ve smyslu nepodporovat upadající průmyslová odvětví jen proto, aby se zachránila pracovní místa. Na druhou stranu nesouhlasím, aby se jen s ohledem na to, že to přinese hospodářský užitek, obchodovalo například se zeměmi, v nichž dochází k porušování lidských práv, natožpak aby se dodávaly zbraně do zemí, které jsou strůjci ozbrojených konfliktů a válek.
Přijde mi děsivé, jak třeba ukázaly reportáže Saši Uhlové, že existují lidé, kteří vykonávají náročnou práci, která jim nakonec přinese existenci na hraně chudoby. Každý by měl dostávat takový plat, aby uživil svou rodinu a měl dostupnou kvalitní zdravotní péči. Nebo aby dobré vzdělání poskytly všechny školy, nejen ty výběrové či placené. Zároveň si ale myslím, že opravdu není možné vytvořit svět, ve kterém nebude existovat sociální nerovnost. Když někdo vykonává manažerskou práci, spojenou s hmotnou odpovědností, odpovědností za vedení týmu a zajištěním odpovídajících pracovních podmínek zaměstnanců, měl by logicky být za svou práci ohodnocen více než někdo na řadové pracovní pozici.
Nejčastější argument, s kterým se proti volbě TOP 09 setkávám, je její údajná sociální necitlivost, spojená s plošným snížením sociálních dávek a zavedením poplatků ve zdravotnictví. Zároveň ale nikdo z kritiků nedodá, že k tomu došlo v době kulminující ekonomické krize. Podle mě by si každý politik rád zajistil další zvolení tím, že bude voličům poskytovat všechny myslitelné výhody. Ale je odpovědné rozdávat, když není z čeho? Je odpovědné se zadlužovat? Udělat rozhodnutí, které je v daný moment nepopulární a od občanů něco vyžaduje, s vědomím, že jsou to nutné kroky pro budoucnost a k tomu, aby stát a společnost prosperovaly jako celek, je moment, ve kterém rozlišuji odpovědného politika od populisty. V tom pro mě TOP 09 obstála. Najít totiž kompromis mezi sociálně a zároveň fiskálně odpovědnou politikou, je skutečně běh na dlouhou trať a neobejde se to bez kroků vedle.
Solidarita má různé podoby
Jako uprchlická aktivistka oceňuji, že se TOP 09 odmítla vést na vlně populismu a nenávist vůči muslimům. To, že bude tak těžké najít stranu, která se nechopí příležitosti k získání levných voličských hlasů strašením, mě skutečně šokovalo. A o to víc u levicových stran, které by snad ze své podstaty měly být „internacionální“. Zároveň xenofobní rétorika, kterou zaujala ODS, pro mě tuhle, ač pravicovou stranu odsunula mezi nevolitelné. TOP 09 nás vnímá jako součást Evropské unie, která v tuto chvíli čelí migrační „krizi“, a uvědomuje si, že není možné jen čerpat výhody, ale že je také potřeba se podílet na řešení společných problémů. Mnozí představitelé TOP 09 se postavili za uprchlíky – i třeba prostým konstatováním faktu, že jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. Na druhou stranu, když došlo na hlasování o tzv. Klučkově přílepku cizineckého zákona, poslanci TOP 09 jej (nechápu v jakém pominutí smyslů) podpořili. Lidovci, kteří jsou až na světlé výjimky (jako třeba Ivan Gabal) v prohlášeních na podporu uprchlíků opatrní, ale pochopili diskriminaci obsaženou v této novele a postavili se proti ní.
TOP 09 je pro mě jasná volba především díky důrazu na dodržování mezinárodního práva a lidských práv. Nemá pochybnosti o tom, že Česká republika patří do NATO a Evropské unie. Schvaluje sankce vůči Rusku, které v naprostém rozporu s mezinárodním právem okupuje ukrajinský Krym a na východní Ukrajině vede krvavý válečný konflikt. Cením si opozice, kterou členové TOP 09 konzistentně zaujímají vůči prezidentu republiky Miloši Zemanovi, který nás směřuje do ruské sféry vlivu, i Andreji Babišovi, jenž se pod líbivými hesly královsky placených píáristů snaží přeměnit naši republiku na jednu velkou divizi Agrofertu.
Zároveň kromě hlasování o Klučkově přílepku, zazlívám TOP 09 jejich postoj k otázce LGBT sňatků a adopcí. Lidská práva – a právo na manželství či výchovu dítěte k nim patří – by měli mít všichni občané bez rozdílu, včetně příslušníků sexuálních menšin. Současná TOP 09 podle mě trochu hřeší na to, že je i přes své konzervativní postoje jediným rozumným východiskem liberálního (v ekonomickém i etickém smyslu) proevropského voliče.
Nedělám si iluze o tom, že tenhle článek někoho z okruhu pravidelných, levicově orientovaných čtenářů A2larm přesvědčí k volbě TOP 09. Vnímám ho jako šanci ukázat myšlenkové pochody a postoje jedné konkrétní voličky pravicové strany. Nezatracujte mě jako monstrum bez sociálního cítění. Možná pod heslem „solidarita“ nepochoduji na demonstracích, ale snažím se ji ve svém životě uplatňovat v praxi.
Autorka je ředitelka Multikulturního centra Praha.