Alarm udělal po volbách anketu, v níž se ptal, proč levice naprosto propadla a co za tímto debaklem stojí. Ta otázka možná není úplně dobře položená. Přesnější by bylo ptát se, proč zažila debakl stranická levicová parlamentní politika. Je to typ politiky, který se snaží nalákat voliče, z nichž se většina o politiku mimo volby nezajímá, na jednorázový akt volby. Nevyhranění, apolitičtí voliči se pak ve velké míře před volbami přelévají od strany ke straně, aniž by se rozhodovali na škále levice-pravice. Volební program tolik nerozhoduje – čím dál větší roli hraje politický marketing.
Debata v mezích statu quo
Důvodů, proč levicové strany (otázka je, koho mezi ně vlastně počítat, ale shodněme se, že přinejmenším ČSSD a Zelené) neuspěly, je asi víc, ale rád bych se zaměřil na jeden, o kterém se příliš nemluví. Tím je současný stav společnosti, který někteří nazývají postpolitický. Zdůrazňuje se, že je třeba opustit staré ideologické vize, antagonismy a konflikty a problémům čelit pomocí expertního vědění a věcných řešení. Prosazuje se tak typ politiky či spíše postpolitiky, který v podstatě má spočívat v administraci a menežování sociálních záležitostí. S expertním pojetím politiky souvisí i názor, že rozdělení na levici a pravici je mrtvé, že politika je jen dobrá nebo špatná, případně efektivní nebo neefektivní. Zatímco v minulosti byla politika místem sporů, debat a neshod o zásadních věcech, a také o možnosti radikálně přetvářet daný řád a usilovat o lepší svět, dnešní postpolitika tyto zásadní spory vytěsnila. Neznamená to, že by v postpolitice nebyla možná diskuse, ale ta je připuštěna vždy jen v mantinelech daného společenského řádu, který není možné zpochybňovat. Postpolitika neznamená konec ideologické politiky, ale to, že se veškerá „politika“ odehrává v rámci daného neoliberálního uspořádání.
V postpolitické konstelaci je možné diskutovat o všem kromě toho, co zpochybňuje hranice daného řádu. Levice, která historicky stavěla na emancipační ideologii, tak logicky v postpolitickém marketingu prohrává.
S postpolitikou úzce souvisí i to, že politika parlamentních stran se čím dál více podobá běžnému marketingu a předvolební kampaň působí jako suma reklam na běžné spotřebitelské výrobky. Uspěly strany, které měly dobře zvládnuté PR (především ANO a Piráti), ale o jejich ideologii toho mnoho nevíme. Dominovaly strany, které se prezentovaly jako ty, jež prosazují věcná řešení (ekologie bez ideologie; nekecáme, neblábolíme, makáme). Ostatně i Okamurova SPD parazituje na této postpolitice, jakkoli bývá označována za antisystémovou stranu. Svůj xenofobní nacionalismus totiž buduje na představě postpolitického konsensu, že existuje cosi jako organický celek v podobě českého národa s jeho kulturou, a naopak islám, migranti a levicoví extremisté stojí mimo tento organický celek a narušují naši „českou“ shodu.
V postpolitické situaci, kde skončila politika jako spor o to, jak by společnost měla vypadat, se tak některá témata vůbec neobjevují – třeba zavedení demokratického rozhodování do ekonomiky, zásadní omezení akumulace soukromého vlastnictví v rukách čím dál menšího počtu lidí, odmítnutí aplikace logiky zisku a efektivnosti do dalších sfér lidského života atd. V postpolitické konstelaci je možné diskutovat o všem, kromě toho, co zpochybňuje hranice daného řádu. Levice, která historicky stavěla na emancipační ideologii, tak logicky v postpolitickém marketingu prohrává.
Buď jako ČSSD opustí internacionalismus a univerzalismus a stane se „sociálně citlivějším“ údržbářem neoliberální společnosti, z kterého profituje úzká elita. Navíc začne mluvit jazykem Chovance a Foldyny o organickém celku národa, který je ohrožen migrací. Pak logicky prohrává, protože to umí lépe Okamura. Anebo jako Zelení přijde s programem, který přesahuje horizont momentální předvolební kampaně, a namísto nostalgického ohlížení voličům nabídne sociálně a ekologicky udržitelnou a spravedlivější budoucnost. Pak ale v rámci marketingu prohrává. Mluví totiž jazykem politiky, kterému v postpolitické společnosti není rozumět, tam se totiž mluví jazykem spotřebitelského marketingu. Stranická parlamentní levicová politika, ať již ta stará sociálnědemokratická, nebo ta nová a zelená, zkrátka v postpolitickém světě tahá za kratší konec. Je to svět Marka Prchala a jeho party z politického marketingu, který vytáhl a drží u moci oligarchu Babiše.
Marketing daného
Co by s tím tedy strany parlamentní i mimopalamentní levice měly dělat? ptá se v další otázce redaktoři Alarmu. Reflexe asi přijít musí. Předně bych se ale držel rozdělení na parlamentní a mimoparlamentní politiku. Mají totiž výrazně odlišnou logiku. Stranická politika se snaží přitáhnout voliče, hledat minimální shodu a ohlíží se na převládající nálady, postoje a hodnoty. Vždy se tak pohybuje v mezích daného statu quo. Když ho přesáhne, působí to na voliče odstředivě. Údajně asi 400 tisícům lidí v předvolební kalkulačce vyšel na prvním místě levicově liberální program Zelených. Co si ale spousta lidí zapamatuje, je třeba názor jeho předsedy, který lidem vyčítá, že létají na dovolenou letadlem. Jakkoli je téma klimatické změny a osobní či společenské odpovědnosti důležité, do spíše konzervativní společnosti jej vnesl předseda marginální strany, a to ještě poněkud nešťastným způsobem, neboť přistoupil na individualizaci odpovědnosti, kdy se odpovědnost přenáší na bedra spotřebitelů.
Politická imaginace možného se mění na marketing daného. Podstatnější sociální změny mizí z horizontu. V tom se stranická politika liší od sociálních hnutí, která mohou nastolovat okrajová, „nepopulární“ témata zpochybňující status quo.
Problém současné stranické politiky spočívá v tom, že východiskem a limitem je stávající společenské uspořádání. Při předvolebním honu na voliče pak nezbývá než konzervovat status quo. Politická imaginace možného se mění na marketing daného. Podstatnější sociální změny mizí z horizontu. V tom se stranická politika liší od sociálních hnutí, která mohou nastolovat okrajová, „nepopulární“ témata zpochybňující status quo. Mohou být aktérem, který otevírá horizont toho, o čem je možné přemýšlet a mluvit. Sociální hnutí vždy budou ve společnosti představovat menšinu aktivních lidí, kteří se angažují a kteří volí 365 dní v roce. Sociální hnutí v ideálním případě vnášejí do postpolitické společnosti politiku, technokratickému uvažování dávají politický rozměr. Na rozdíl od stran, které se podílejí na nastolování a udržování řádu, sociální hnutí přinášejí dynamiku a sociální změnu.
Vracím se tak k tomu, o čem jsem začal mluvit na začátku – k postpolitické situaci dnešní společnosti. Ta jasně ukazuje limity určitého typu stranické, parlamentní politiky, která se vždy pohybuje v mantinelech daných společenským uspořádáním. Ze zahraničí vidíme, že pokud se někde daří zpochybňovat toto postpolitické uspořádání, je to zdola skrze aktivity sociálních hnutí. Na rozdíl od některých anarchistů si nemyslím, že je v dohledné době možné zrušit politické strany. Nicméně je potřeba, aby vedle nich vznikla demokratická a různorodá sociální hnutí, která budou různé záležitosti ve společnosti politizovat. Demokratická by měla být ve smyslu, že se budou zakládat na principech volnosti, rovnosti, bratrství (dnes bychom spíše řekli solidarity). Demokracie totiž není jen o volbách, o formálních procedurách, o většině. Je o určitém obsahu, o hodnotách. Levice se proto nemůže jen přizpůsobovat tomu, jak společnost vypadá teď, kdy je zválcovaná, materiálně i ideologicky, neoliberalismem, ale musí usilovat o změny ve společnosti. A to nutně znamená zpochybnit základy, na nichž neoliberalismus stojí, a to, jak funguje.
Silná sociální hnutí vycházející z demokratických principů, která vidíme třeba ve Španělsku či Řecku, dokázala v těchto zemích, které byly postiženy skutečnou sociální krizí, zabránit nástupu a rozvoji fašizujících sil. V Řecku, kde lidé v důsledku krize čelí skutečným existenčním problémům a do které skutečně proudí tisíce uprchlíků, má fašistický Zlatý úsvit menší podporu než Okamurova SPD u nás. Proč? Sociální hnutí mohou měnit klima ve společnosti, mohou nastolovat téma, o kterých si třeba progresivní strany ve snaze přilákat voliče netroufnou nebo dokonce zakážou mluvit. Když ale nebude o problémech akumulace soukromého vlastnictví, nerovném postavení žen ve společnosti či utlačování etnických menšin mluvit levice, chopí se jich po svém krajní pravice.
Perspektivy levice
Stranická levice stojí po porážce ve volbách před dilematem. Ta sociálně-demokratická bude řešit, zda se vydá cestou Chovance, Foldyny či Kellera, tedy cestou jakéhosi nacionálního socialismu, a bude lákat voliče na podobnou agendu jako Okamura, anebo se vydá cestou, kterou v Británii ukázal Corbyn, tedy cestou obnovení sociálně-demokratické ideologie, kterou představuje spíše Zaorálek či mladý sociální demokrat Hejduk. Zelená levice bude řešit, zda vyslyší vábení některých nespokojených členů strany a vrátí se k nepolitické politice, kde již neplatí rozdělení na pravici a levici (slovy jednoho z nich, obětují na deset let některá témata, aby se stali volitelnými), anebo zda zůstane u rozvíjení progresivní sociálně-ekologické ideologie a praktické politiky i v momentální společenské situaci, která přeje spíše marketingu než kolektivní politické akci. Pokud strany zvolí druhé z možností, budou nutně muset vzdorovat postpolitické situaci. Možná neuspějí ani v příštích volbách, ale pokud se přestaneme neustále ohlížet nostalgicky do minulosti a začneme se zajímat více o budoucnost, umožní to formulovat a dělat politiku, která může uspět z dlouhodobější perspektivy.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.