Foto Česká televize
Od začátku září vysílá Česká televize Příběhy 20. století, dokumentární cyklus, jenž prostřednictvím výpovědí očitých svědků mapuje různé aspekty života za komunistického režimu, a to především jeho represivní stránky. Z plánovaných šestnácti dílů televize zatím odvysílala čtyři. Jedná se o překvapivě dobrou ukázku mnohavrstevného přístupu ke komplikované minulosti. Ten v českém veřejném prostoru, kterému obvykle dominuje zjednodušující plošné odsuzování minulého režimu jako doby zla, aniž by se hlouběji zkoumaly jeho příčiny, důvody dlouhého trvání či zdroje legitimity, zatím spíše chybí.
Úskalí veřejné historie
Seriál vychází z dílny občanského sdružení Post Bellum. Na základě stejnojmenného rozhlasového cyklu a archivu výpovědí pamětníků shromážděných v projektu „Paměť národa“ vznikl i současný televizní seriál. Vždycky mi přišlo, že tento rozhlasový pořad trpí problémy, jež jsou bohužel často nedílnou a těžce překonatelnou součástí toho, co nazýváme „veřejnou“ nebo „populární historií“. Na rozdíl od vědeckého historického výzkumu, který své prameny podrobuje kritice a má jasně stanovenou metodologii, popularizační snahy tuto vědeckou práci opomíjejí a vystavují se tak zvýšenému riziku politické účelovosti. V případě rozhlasových Příběhů 20. století jsem se v některých případech nemohla zbavit dojmu, že jde především o budování hrdinské mytologie, jejímž účelem je vykreslit český národ jako bytostně demokratický, který měl ovšem tu smůlu spadnout do područí dvou totalitních režimů. Jakkoli může být tato vize lichotivá, neboť neklade na běžné občany žádnou vinu, historická zkušenost je o poznání složitější. A právě to zachycují odvysílané díly televizního seriálu.
Česká televize splnila své veřejnoprávní poslání: tím, že nabízí pohled na minulost, jenž až na drobné výjimky nepředepisuje jasný názor a nesoudí. Diváci přece nepotřebují, aby jim někdo vnucoval, co si mají myslet.
Za pozornost stojí zejména díly Agent Vian a Moje StB. Konfrontují výpovědi těch, kteří se zapletli s tajnou policií nebo pro ni sami dobrovolně pracovali, s těmi, již spárům StB unikli anebo jí byli perzekvováni. To je důležitý posun. Vidět realitu represivního aparátu komunistického režimu z obou stran totiž divákovi umožňuje pochopit řadu věcí, které by z příběhů soustředících se pouze na oběti vyvodit nemusel. Vidíme, že za opovrženíhodnými činy StB stáli konkrétní lidé, kteří měli různé motivace. Ty jsou z dnešního pohledu více či méně odsouzeníhodné, nelze je ovšem paušalizovat. Každý příběh je jiný – má odlišný průběh, příčiny i důsledky.
Na konfrontaci různých pohledů je založen i nejnovější díl Straníci. Přináší výpovědi tří mužů (bohužel žádných žen), kteří z různých důvodů – od pragmatismu až k opravdovému přesvědčení – byli členy KSČ za normalizace. Zbývající dva díly se soustředí výhradně na perspektivu obětí. Líčí represe vůči homosexuálům a věřícím, a jsou tedy, co se týče střetů různých pohledů na minulost, méně zajímavé, ač nepochybně emotivně působivé. Předmětem těchto dílů je především složitý úděl sexuálních menšin či křesťanů za bývalého režimu. Soustředí se přitom na osobní, každodenní životy, jakkoli se v nedávném rozhovoru pro DVTV jeden ze scenáristů seriálu Adam Drda vyjadřoval proti zkoumání každodennosti za socialismu. Nikdy jsem ale nerozuměla představě, že studium represivního aparátu a každodennosti jsou neslučitelné; sám seriál ukazuje, že pro pochopení zkušenosti minulého režimu je třeba oba tyto aspekty zkoumat současně.
Společenská smlouva v praxi
V uplynulých týdnech se v českých médiích hojně diskutovalo o pojmu „společenská smlouva“. Debatu spustil rozhovor s Muriel Blaive uveřejněný na našich stránkách. Tento termín zachycuje proces, v němž vládci i ovládaní sobě navzájem nabídli v období normalizace určité protislužby (vy nám nebudete veřejně protestovat a my vás ve vašem soukromí necháme dělat více méně to, co chcete). V osmdesátých letech ho užíval Václav Havel či exilový literát Antonín Liehm. Pojem později převzala celá řada historiků zabývajících se pozdním socialismem nejen v Československu. Části české publicistické obce nicméně tento termín stále způsobuje značné potíže. Doporučuji všem, kteří pochybují o jeho užitečnosti, podívat se právě na zmíněné díly Příběhů 20. století.
Ostatně mechanismus určité dohody se státní mocí popisují v díle Moje StB právě ti, kteří proti ní nejodvážněji bojovali – tedy disidenti. „Oni už dávno rezignovali na to, že by si lidé měli myslet to komunistické. Ať si teda myslí, co chtějí, ale ať zůstanou politicky a občansky naprosto mrtví,“ říká Pavel Bratinka. Petr Placák zase popisuje, jak mu při výslechu jeden estébák pověděl: „Podívejte se, pane Placák, můžete si dělat co chcete, psát, hrát, vydávat časopisy, atd., ale hlavně ne ty demonstrace.“ V díle Legenda o svatém Juliovi zase voiceover diváky informuje, že oproti padesátým letům, kdy represe vůči duchovním byly tvrdé, zvolili normalizátoři v otázkách víry přístup „něco za něco“: „Můžete chodit do kostela, ale zakazuje se jakýkoli náboženský veřejný projev.“ Trochu odlišný je pak případ Jiřího Imlaufa, zpěváka kapely Houpací koně. Ten se v díle Agent Vian emotivně vyznává z aktivní spolupráce s StB. Líčí jak sice tajným policajtům ze strachu z vyhazovu ze školy podepsal papír, ale snažil se mlžit a na své přátele toho vyzrazovat co nejméně.
Všechny výše uvedené příklady svědčí o určitém manévrovacím prostoru, který represivní složky sledovaným občanům nabízely, i o schopnosti vlastního jednání, kterou tito sledovaní či spolupracující v kontaktu s StB vyvíjeli. Právě to je podstatou oné společenské smlouvy, jež zároveň nijak nezpochybňuje, že režim byl svou povahou autoritářský a porušoval lidská práva mnohých.
Svědectví dvou důstojníků Státní bezpečnosti v díle Moje StB zase poukazují na jejich různé motivace. Zatímco Jaromír Ulč splňuje všechny stereotypy o zlém a zřejmě i sadistickém estébákovi, který evidentně čerpal z psychologického nátlaku na sledované osoby jakési potěšení, Jaroslava Lamra už nelze odsoudit tak snadno. Chtěl být, stejně jako jeho otec, policistou, StB považoval za určitý prestižní, elitní útvar v rámci povolání. Zároveň si ale byl vědom toho, že to, co dělá, asi není úplně v pořádku a nakonec od tajné policie odešel ke kriminálce.
Veřejnoprávní poslání
Pochopitelně je u zpětných výpovědí vždy těžké rozlišit, nakolik jsou mluvčí schopni si vybavit své autentické zážitky z doby, o níž vyprávějí, a nakolik jsou jejich vzpomínky zabarveny prizmatem dneška a snahou se obhájit. Z tohoto hlediska nastává zajímavý moment ve vyprávění agenta Jiřího Imlaufa, který si uvědomuje, že současné politické klima ho bude tvrdě soudit – dokonce snad více než lidé v tehdejší době, kteří třeba byli vystaveni podobným dilematům. Z dnešního pohledu, přiznává, je „věta vzít si od estébáka prachy prostě příšerná, to je konec světa… Ale já jsem si je tenkrát prostě vzal“. Důvody, proč si je vzal, nejsou přímočaré – svou roli hrál samozřejmě strach, ale i snaha něco získat (dostudovat) nebo se snažit estébáky „přelstít“. Jeho kamarádovi Petru Mičkovi, který byl rovněž StB vyslýchán za účast na stejné protistátní akci jako Imlauf, spolupráce nabídnuta nebyla, a nemusel tedy řešit trýznivé dilema. Sám ale přiznává, že neví, jak by se v takové situaci zachoval a zda by byl větším hrdinou než jeho přítel.
Celkově je důležité, že všechny výpovědi podávají zprávu o skutečně složité realitě života v autoritářském režimu, který poskytoval určité výhody, ale tvrdě potlačoval veřejné projevy nesouhlasu. Seriál – a zejména dva zmíněné díly – tak podává komplexní obraz a není možné ukázat jednoduše prstem a říct: „Tohle je viník a tamto oběť.“ V tomto ohledu Česká televize splnila své veřejnoprávní poslání: tím, že nabízí pohled na minulost, jenž až na drobné výjimky (nátlak dokumentaristy na dodnes přesvědčeného komunistu Jaroslava Ondráčka v díle Straníci) nepředepisuje jasný názor a nesoudí. Diváci přece nepotřebují, aby jim někdo vnucoval, co si mají myslet. Příběhy 20. století jim dávají možnost, aby si vytvořili na základě různých výpovědí názor sami. Lze jen doufat, že i další díly budou podobně podnětné.
Autorka je redaktorka Alarmu.