Na rakouské volby lze nahlížet z mnoha úhlů. Můžeme je líčit jako další vzestup pravicových populistů v zemi, což udělaly vesměs všechny evropské deníky. Letošní volby jsou z tohoto pohledu o to zajímavější, že pravicoví populisté – tedy Svobodná strana Rakouska (FPÖ) – s největší pravděpodobností míří do vlády s vítěznými lidovci (ÖVP), vedenými mladým Sebastianem Kurzem.
Pravicový trend
Můžeme se pozastavit nad tím, proč už dvě dekády průzkumy veřejného mínění nejsou schopny zachytit přesnější odhady procent voličů a voliček pravicových populistů. Proč se pokaždé spletou a přisuzují jim méně? Pokud platí obecné vysvětlení takzvaného zamlčovaného hlasu, tedy že voliči a voličky radikálních stran o své volbě nechtějí mluvit, protože si uvědomují, že je ošemetná, nebo se za ni stydí, musíme se ptát, kde tento stud pramení a co jej živí. Odkud se bere například podpora pravicovým populistům u až patnácti procent akademiků, tedy lidí, kterým by minimálně pravidelná nepoctivá práce s fakty měla vadit? Tento fenomén se většinou smete ze stolu s tím, že většina akademiků FPÖ nevolí, a není to tedy trend, který by nám ukázal, jak to bude za pár let. Jenže on to trend je.
Lidovci pod vedením Sebastiana Kurze v podstatě okopírovali proticizineckou rétoriku FPÖ. A co víc, zabalili ji do krásných řečí o modernitě, efektivitě a trendy image alpské zemičky.
Pozornost soustředěná především na šéfa rakouských Svobodných Heinze Christiana Stracheho a jeho neutuchající protiuprchlickou rétoriku nám možná brání v tom, abychom v širších souvislostech vnímali skutečnou proměnu rakouské společnosti i celé Evropy. Udělejme si krátkou exkurzi do historie.
Ozvěny Haidera
Na podzim roku 1999 se konaly předčasné volby. Lídři dvou tradičně největších rakouských stran – sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP) – se nebyli schopni dohodnout podobně jako současná velká koalice. A z toho těžil Jörg Haider ze Svobodných. Haider byl tehdy v podstatě synonymem pro pravicový populismus v Evropě. Kdekdo nevěděl, kde Rakousko vlastně leží, ale každý znal Haidera. Haider a jeho ďábelský smích, kterým reagoval na každé obvinění, že si vymýšlí, to byl častý motiv volebních debat. Zacházet s alternativními fakty uměl korutanský hejtman dokonale.
Socialisté si tehdy ve volbách udrželi první příčku, nicméně Haider ve volbách přeskočil lidovce. Lidovecký předseda Wolfgang Schüssel tehdy vlastně prohrál. Rozhodl se nicméně sestavit vládu právě s Haiderem. Evropská unie sice vyhlásila vůči Rakousku sankce, Haider ale velkoryse nabídl, že ve vládě sedět nemusí, a zůstal korutanským hejtmanem. Dnes mimo jiné víme, že to udělal pravděpodobně proto, aby mohl dál pracovat na tunelování banky Hypo Alpe Adria, jejíž záchrana stála rakouský stát víc než všichni uprchlíci dohromady.
Po letech tak Rakušané začali slýchat na dovolené, že jsou nacisté, když mají takovou stranu ve vládě. Jedna má spolužačka mi mnohem později vyprávěla, že kvůli těmto řečem předčasně ukončila stipendium Erasmus, protože už to prostě nemohla vydržet. Haidera tehdy nevolila, stejně jako osmdesát procent dalších studentů, kteří vyšli proti vládě do ulic. Nebyli jediní, protesty provázely celý proces dohody o vládě, včetně jejího jmenování, které nakonec muselo proběhnout tak, že se vládní tým do prezidentského paláce dostal podzemní chodbou.
Tahle vláda celkově zpřísnila sociální ochranu v Rakousku, zavedla poplatky za studium a především tyto poplatky zdvojnásobila pro všechny cizince ze států, které nebyly členy EU. A to i pro ty, jejichž rodiče tu platili stejně vysoké daně jako Rakušané.
Silnější mandát pro radikály
Proč je tato anekdota tak zajímavá? Protože tato vláda se vrací. Vrací se s mnohem silnějším mandátem než před sedmnácti lety. Sebastian Kurz na rozdíl od Wolfganga Schüssela letos volby vyhrál. Rakouští Svobodní sice mají o procento méně, než měl tehdy Haider, ale o Svobodné už nejde. Lidovci pod vedením Sebastiana Kurze proticizineckou rétoriku FPÖ v podstatě okopírovali. A co víc, zabalili ji do krásných řečí o modernitě, efektivitě a trendy image alpské zemičky, která už přece konečně potřebuje něco nového. A především „hledět si svých vlastních lidí“, jak hlásaly plakáty lidovců. Přichází nový způsob vládnutí: bez zbytečného diskutování napříč politickým spektrem a zdržování se diverzitou. Zavřít kohoutky sociální podpory se zdá být najednou stejně jednoduché jako Kurzovo uzavření balkánské migrační trasy.
A tohle je ten nebezpečný trend: z dříve radikálních názorů se stávají pragmatické návrhy, o kterých lze reálně uvažovat a které se stávají součástí expertních analýz. Místo komplexních diskusí – na ty přece není čas! – nastupují efektivní a akceschopné kádry s jasným názorem na věc. Takový není jen Sebastian Kurz, taková je doba. A ta ukazuje, že liberální demokracii nezrazují ani populisté, ani jejich voliči, ale ti, kteří ji kdysi pomáhali utvářet. Ti, kterým zajistila sociální smír i elitní vzdělání a kterým už se nechce vést onen únavný a ušmudlaný boj za něco dnes tak naivního a neefektivního, jako je lidská solidarita a respekt.
Autorka je politoložka, působí na Vídeňské univerzitě.