Foto Petr Zewlakk Vrabec
Obvodní soud pro Prahu 5 v pondělí osvobodil Marka Ďuriše, obviněného z neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru.
Případ začal při vyklízení squatu Cibulka v roce 2015, kdy byl Ďuriš obviněný z toho, že protiprávně užíval dům jiného. V první instanci byl u Obvodního soudu v Praze 5 odsouzený ke dvouměsíčnímu podmíněnému trestu. Samosoudce Lukáš Slavík argumentoval v odůvodnění rozsudku tím, že je možné „squatting považovat za bezdomovectví povýšené na určitou ideologii a životní styl parazitující na vlastnictví jiného“. Podle Slavíka se tedy jednalo o „programové bezdomovectví“ zaštiťující se idealistickými myšlenkami, které však ve skutečnosti squatteři nejsou schopni realizovat. „Realizují spíš svůj životní styl projevující se nespoutaností společenskými konvencemi, a to až do té míry, že překračují právní normy,“ myslel si před dvěma lety soudce Slavík.
Ústavní soud považuje squatting za fenomén silně kontroverzní, který vždy povede ke střetům dvou táborů zastánců ochrany vlastnictví a zastánců práva na bydlení. Není však „jednoduše a jednostranně odsouzeníhodný“.
Proti rozsudku si Marek Ďuriš podal odvolání k Městskému soudu v Praze. Ten odvolání zamítl. Poté si obžalovaný podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten je odmítl. Následně obžalovaný podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Rozhodnutí Ústavního soudu zrušilo předchozí rozsudky a usnesení a případ tak znovu musel projednat Obvodní soud pro Prahu 5.
V nálezu Ústavního soudu se vytýká obecným soudům, že „z jejich rozhodnutí neplyne, zda stěžovatel a zbylí squatteři bránili realizaci určitých konkrétních plánů vlastníka usedlosti Cibulka a zda v souvislosti s právy vlastníka vznikla jistá akutní situace, řešitelná pouze policejním zásahem a trestním postihem stěžovatele.“
Sqatting jako komplexní sociální fenomén
Squatting podle Ústavního soudu představuje jev, na který je možné nahlížet z pohledu mnoha společenskovědních oborů. Nález tak cituje například Kesiu Reeve z univerzity Sheffield Hallam, která se vědecky věnuje otázkám politiky bydlení již více než patnáct let a k filosofickému pozadí squattingu uvádí: „Squatting lze chápat jako vyjádření nerovnosti, životních náhod a materiálního životního minima. Squatting existuje a vyvíjí se jako pokus jednotlivých domácností, vyloučených ze sociálního bydlení, které nemohou dosáhnout na soukromé ubytování nebo jsou jinak odkázáni na život v drahém a nekvalitním soukromém nájemním sektoru, uspokojit svou materiální potřebu na nízkonákladové bydlení – potřebu, která je zakořeněna ve zvláštnostech kontextu politiky bydlení v každé éře.“
Kesia Reeve doplňuje, že „v šedesátých a sedmdesátých letech se ze squattingu stalo politické hnutí, zdůrazňující legitimitu squattingu jako formy ‚spotřeby‘ bydlení, vyvolané selháním politických lídrů při poskytování nějaké realistické alternativy. Ústředním bodem squattingu poté byla politika legitimního přístupu ke hmotným prostředkům, jako je bydlení“.
Podle Ústavního soudu označení Marka Ďuriše a celého squatterského hnutí za „parazity“ bez jakéhokoli sociálního kontextu, obzvláště pokud na počátku byla oboustranná smluvní spolupráce stěžovatele a vlastníka usedlosti Cibulka, „vyvolává pochybnosti o objektivním přístupu obvodního soudu k natolik komplexnímu fenoménu, jako je squatting“. Ústavní soud považuje squatting za fenomén silně kontroverzní, který vždy povede ke střetům dvou táborů zastánců ochrany vlastnictví a zastánců práva na bydlení. Není však tak „jednoduše a jednostranně odsouzeníhodný, jak to zejména obvodní soud učinil“, uvádí nález.
Soudce Lukáš Slavík nyní Ďuriše osvobodil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že s nálezem Ústavního soudu nesouhlasí, ale musí se jím řídit. Rozsudek je pravomocný.