Do prostor nemocnice jdu přes zahradu a parkoviště. Zvenku psychiatrická klinika vypadá vcelku příjemně. Zahrada hraje barvami, tu a tam lavička, květiny a stromy. V okamžiku, kdy vejdu do budovy, se ale vše změní – neutěšená atmosféra, sterilita a prostředí, které rozhodně nepůsobí uvolňujícím dojmem. Ze stěn jde chlad, nikde ani náznak něčeho pozitivního. Jdu navštívit kamaráda (jeho jméno po dohodě nebudu uvádět), který se zde nechal hospitalizovat. Napsal mi před pár dny zprávu, jestli bych nemohla přijít, vyslechnout ho a dostat jeho příběh do světa. U vchodu ukazuji banány a cigarety, které mu nesu. Už na mě na chodbě čeká, pohodlně usazený na koženkové pohovce. Objímáme se a já zřetelně cítím jeho úlevu. Má radost z cigaret i z banánů, po chvíli mu jeden z dalších pacientů přinese kávu – zamíchanou přesně třikrát po směru a třikrát proti směru hodinových ručiček.
Jak ses sem vlastně dostal?
Jsem tady od středy předminulého týdne. Předtím jsem byl na JIPce ve střešovické nemocnici, na izolaci, až teď mě pustili sem. Tohle je režimové oddělení. Pořád nesmíme ven, ale už máme nějaký program. Mám bipolární poruchu a občas prostě spadnu do takové deprese, že jsem psychotický a mám třeba halucinace. Teď mi navrhli depotní medikaci a já ten návrh musím přijmout.
Podle mě jde o jasné odmítnutí léčby na základě genderu. Lékaři mi indikují, že bych měl podstupovat terapii, ale doslova na základě toho, že nemám penis, tuto cestu zamítli.
Dají ti injekci, je to antipsychotikum. Působí dlouhodobě, k doktorovi chodíš jednou za měsíc. Je to pro pacienty, kteří odmítají léčbu nebo třeba léky vysazují, což já dělám poměrně dost často. Mám takový sen, že jednou zvládnu svůj stav bez medikace. Chtěl bych vysazovat léky bezpečně a graduálně – ale tentokrát se mi to nepovedlo. Vysadil jsem je, což způsobilo tu psychózu. Myslím, že to je vedlejší účinek antipsychotik.
Ty ovšem nejsi úplně běžný pacient, nemám pravdu?
Považuju se za nebinárního člověka, fyzicky vypadám jako muž, jsem vnímán jako muž, ale moje doklady jsou ženské. Přestože v nich mám jméno v neutrální podobě, je to vždycky při příjmu problém. Na JIPce naštěstí problém nebyl, tam se to neřeší. Když jsem ale přišel sem, musel jsem absolvovat vstupní pohovor s psychiatrem. Těch pohovorů je několik – jeden doktor s tebou mluví na ambulanci, další tady na oddělení. Všichni se ptají, proč jsem nepodstoupil operaci. Když jsem trans* a chci být vnímán jako muž, proč nemám faloplastiku. Celý se to točilo kolem takzvaně chybějícího článku mojí tranzice.
Česká legislativa pro úřední změnu pohlaví požaduje od trans* a nebinárních lidí, aby se dobrovolně nechali sterilizovat. Jak konkrétně poznamenalo rozhodnutí nepodstoupit faloplastiku tebe – třeba právě tady?
Dali mě na izolaci, protože si mysleli, že nemůžu sdílet pokoj s muži. A protože byla lůžková tíseň, šoupli mě sem. Když jsem byl na izolaci, nesměl jsem ven. Přitom tam byla otevřená sprcha, v níž byla shodou okolností kuřárna. Takže tam soukromí neexistovalo. Nevadilo, že se sprchuji před muži, ale vadilo, že s nimi bydlím. Tady na otevřeném oddělení nastala situace opačná – bydlím se dvěma kluky, ale sprchuju se doslova pod dohledem. Doktor mi otevře koupelnu, zamkne mě tam a já se vykoupu sám, ale musím jim to hlásit. Nebo za mnou přijdou a řeknou: „Běžte se osprchovat“, na což já většinou vykulím oči a řeknu, že se mi nechce. Oni však řeknou, že o tom nebudou debatovat a já se půjdu osprchovat.
Takže ti systém nahlíží do kalhot…
Přesně tak, systém mi kouká do kalhot. Doktoři vůbec nic nechápou. Neptali se mě, jestli chci být na mužském, nebo na ženském oddělení. Vnímají mě jako nekompletního muže, který by neměl mít přístup k ostatním mužům. Nenapadne je, že mně to může vyhovovat. Přitom chodím plavat – a vždycky chodím do mužského oddělení. Ale na to se mě taky nikdo neptal. Nikdo se neptal, jak se vlastně cítím, kde jsou hranice mé bezpečnosti, co bych chtěl já. Když někoho šokuju tím, že nemám penis, řeknu, že jsem trans*, a to jim stačí.
Na izolaci jsi ale nezůstal…
Když mě přesunovali z izolace, řekli mi, že půjdu na terapeutické oddělení. Měl jsem velkou radost, že nepůjdu sem. Ale ještě během dne, kdy mi to nabídli, přišla zpráva, že hlavní lékař toho oddělení nesouhlasí s mým přijetím, protože pro mě nemají uzpůsobenou sprchu. Podle mě jde o jasné odmítnutí léčby na základě genderu. Lékaři mi indikují, že bych měl podstupovat terapii, ale doslova na základě toho, že nemám penis, tuto cestu zamítli. Říkali mi, že na tom oddělení mají smíšené sprchy, kde mají cedulku s písmenem M, která se otočí a na druhé straně je písmeno Z. „No tak pro mě cedulku vyrobte nebo se mě zeptejte, pod jakým písmenem se chci sprchovat, pokud je to pro vás takový problém.“ Nedokázali mi odpovědět.
Jak tedy vypadá tvůj režim tady?
Nic moc se tu neděje. Ráno budíček, rozcvička, snídaně, léky, přes týden ranní aktivity jako arteterapie nebo procházka. Tím to končí, tady se neléčí. Což je škoda. Ale já těm psychiatrům tak trochu rozumím. Dovedu si představit, čemu jsou vystaveni. Jsou v léčebném zařízení, kde ovšem probíhá pouze detence, uzavření před vnějším světem. A na izolaci je to vůbec nejvýraznější – tam se přes den neděje vůbec nic. Nikdo s vámi nemluví, nikdo s vámi nepracuje. Ta místnost je depresivní, ošklivá. Nikdo neřeší léčbu, jde jenom o farmakoterapii.
Kdo podle tebe za tento stav nese odpovědnost?
Mně je vlastně těch psychiatrů líto, že zde musí pracovat. Tohle prostředí není určené k léčbě lidí, jenom k jejich odsunutí a zbavení práv. To nemůže žádného doktora dlouhodobě bavit. Chtěl jsem požádat o revers, ale řekni mi, že pokud to udělám, oni zažádají o soudní rozhodnutí, abych tu zůstal nedobrovolně. Neměl jsem možnost odejít a nezbylo mi nic jiného, než se adaptovat. Na tomhle oddělení je i pár queer lidí, u kterých cítím vzájemnou podporu. Ale přijde mi šílené, že jsem přišel dobrovolně a teď mě tu de facto drží. Ale nikdy jsem neměl pocit, že by mi chtěli záměrně uškodit. Cítím, jak jsou limitováni prostředím, architekturou, systémem, praxí, která tu probíhá.
Často se dočítám – zejména v bulvárním tisku – o souvislostech mezi trans* a nebinární identitou a patologickými duševními stavy. Jakou máš zkušenost ty?
Trans* identita je rozhodně brána jako patologický stav. Během pohovorů se mě ptali na sexualitu, na vztahy, dokonce na sexuální praktiky. Zároveň nepadl jediný dotaz na sebeurčení, preference. Vědí, že porucha pohlavní identity je diagnóza, a jejich dotazy směřují na diagnostiku. Ptají se třeba, od kolika let se cítím mužem, jestli jsem měl vztahy s muži, nebo se ženami, pořád dokola. Mluvíš s jedním doktorem, s druhým, s třetím, všichni se ptají na to samé. Zhruba třetina těch pohovorů se stočila k mojí identitě. Přitom mám bipolární poruchu, ale oni zjevně chtějí mluvit o jiných tématech. Oproti tomu třeba ve Velké Británii se mě na sexualitu nikdo neptal. Ale když jsem přišel do České republiky, byla mi k té bipolární poruše přidána i porucha osobnosti, a to na základě faktu, že jsem nebinární. Porucha osobnosti je stigmatizující, je nevymazatelná. Ale já věřím, že ji nemám. Mám všechny příznaky bipolární poruchy, dělal jsem psychotesty, které poruchu osobnosti vyvrátily, ale přesto mi ji do papírů dotyčná lékařka napsala.
Končíme. Potřebujeme cigarety. Kamarád se na okamžik vzdálí do svého pokoje, bere krabičku camelek a tajně mě pouští do kuřárny. Návštěvy tam běžně nesmějí, ale když se nikdo nedívá… Sedíme u stolku celkem čtyři. Napětí, alespoň navenek, z nás opadá a my si konečně můžeme povídat o událostech mimo zdi kliniky, o našem každodenním životě. Zbylí dva kuřáci občas něco zamručí, kývnou. Mříž na okně. Oprýskaný nábytek. Kachle. Přesto je sezení na rozvrzaných židlích najednou tím nejlidštějším momentem v okolí. Nepřipomíná vám to totiž, kde vlastně jste.